Vojáci z moravské metropole: Pěší pluk č. 8 za světové války

Od konce 18. století doplňovali pěší pluk č. 8 muži z jihozápadní části Moravy, od roku 1858 pak z okolí Brna. Před a během první světové války k regimentu přicházeli muži z tehdejších politických okresů Brno, Vyškov, Tišnov a Boskovice. V létě 1914 jej tvořilo přes 7 000 aktivních vojáků a povolaných záložníků ročníků 1880–1892; po následující čtyři roky jím však po dalších kolech odvodů a rozšíření věkové hranice pro službu prošlo až 30 000 mužů ročníků 1865–1900 z výše uvedených okresů.

Na Rusa!

Po mobilizaci v létě 1914 většina vojáků, kteří k IR 8 narukovali, odjela na východní frontu, odloučený III. prapor však začal válku na Balkáně. Rozdělení jednotky na dvě části, které bojovaly odděleně, zůstalo zachováno až do konce konfliktu. Samotný pluk (ve složení tří polních praporů: I., II. a IV. a početním stavem okolo 3 400 mužů) tvořil součást brněnské 4. pěší divize, v jejíž sestavě zůstal následující 4 roky. První boje čekaly Brňáky v rámci bitvy u Komarówa (srpen–září 1914), kde pluk v rámci střet nutí statisícových armád působil na levém křídle rakouské 4. armády. 

Svou první velkou a navíc vítěznou bitvu prodělal u Starého Zamośće 30. srpna 1914. Čtvrtá armáda následně zamířila k Ravě Ruské, IR 8 kryl její levé křídlo a během několika dní musel čelit ruské 5. armádě útočící do boku. Habsburské síly se musely dát na ústup za řeku San a nakonec i za říčku Białou k Tarnovu, kam pluk dorazil po vyčerpávajících dvou týdnech usilovných pochodů s početním stavem jen stěží dosahujícím poloviny původních čísel.  

Po odpočinku a doplnění vyrazily rakouské armády na počátku října do další ofenzivy. V rámci úporných bojů na Sanu (říjen– listopad 1914) měli Brňáci štěstí na relativně klidný úsek. Po dalším ústupu rakouských armád, tentokrát až ke Krakovu, vypukly ve druhé polovině listopadu tvrdé boje na celé frontové linii a IR 8 je prodělal u vesničky Lgota Murowana. Císařským silám se nakonec podařilo nepřítele zahnat na ústup a linii stabilizovat.

Zrada?

Zatímco těžiště bojů na východě se na počátku roku 1915 přesunulo do Karpat, u Krakova panoval více než čtyři měsíce klid. Pluk, který do konce prosince 1914 „odepsal“ na 3 200 mužů, byl během té doby nejen personálně  doplněn, ale rozšířil se o V. polní prapor. Po bitvě u Gorlic (2. květen 1915), která znamenala průlom východní fronty, postupoval po obou březích řeky Visly za ustupujícím nepřítelem. Severní část jednotky pak postihla katastrofa, kdy při ruském protiútoku západně od Opatówa téměř celé tři prapory padly do zajetí. Úřady dokonce celou událost vyšetřovaly pro podezření z hromadné zrady, ale vše vyznělo do ztracena a regiment dostal čerstvé posily a vrátil se na frontu.

Na začátku července se společně s 4. divizí přesunul k Lublinu a dále postupoval až k Brestu Litevskému, odkud byl v druhé polovině srpna s celou divizí přesunut na Volyň. Tam se setkal s dosud vyčleněným IV. praporem, který mezitím postupoval a sváděl tuhé boje na pravém břehu Visly. Pluk – už opět jako jeden celek o třech batalionech – pak v druhé polovině září bojoval východně od Lucku a následně zaujal pozice na řece Styr. Tam strávil období klidu na východní frontě, které trvalo až do začátku června 1916. Celkové ztráty regimentu za rok 1915 byly dvakrát vyšší než předchozího roku, a to nejen na zajatých, ale i na padlých a raněných.

Do nového působiště

Koncem jara dopadla na oblast kolem Lucku známá Brusilovova ofenziva, čímž se 4. divize ocitla v pozici jakéhosi kloubu, kolem kterého se fronta pomalu otáčela – jednotky na jih od ní pod ruským tlakem ustoupily a vznikl průlom. Divize a jednotky dále na sever od ní však v těžkých bojích hájily linii Styru a ustupovaly jen nepatrně. Intenzivní boje trvaly tři měsíce a pluk v nich do konce srpna ztratil přes 3 500 mužů – tedy celý svůj tabulkový početní stav. Ofenzivu ruské armády se však nakonec podařilo zastavit a následovalo další,  tentokrát celý rok trvající období statické fronty a relativního klidu.

To pro IR 8 skončilo v září 1917 přesunem na italskou frontu. Do průlomu u Caporetta (říjen 1917) už zasáhnout nestihl, ale připojil se k vítězným armádám postupujícím na Piavu. Od prosince 1917 pak zaujal pozice na Col della Beretta nedaleko masivu Monte Grappa tvořícího jižní výběžek Dolomit, kde strávil celý závěrečný rok války. V těchto místech se pak jeho vojáci bránili závěrečné italské ofenzivě ještě 29. října 1918 – tedy v době, kdy v Praze byla vyhlášena nová Československá republika.

Ústup ze Srbska

Odloučený III. prapor měl už před válkou posádku v Trebinje v Hercegovině a v létě 1914 se stal součástí 2. horské brigády, v jejíž podřízenosti vydržel celé čtyři roky. Jeho výchozí početní stav činil kolem 1 200 mužů, pro něž tažení začalo už 10. srpna postupem proti Černé Hoře. Po pár dnech se ale brigáda přesunula dále na sever a v září prodělala těžké boje na Sokolské planině v západním Srbsku, které vyvrcholily střetnutím o Jagodnju. Obráncům se podařilo zastavit druhou rakousko-uherskou ofenzivu, po níž se situace až do listopadu uklidnila. Poté se opět habsburské jednotky pokusily o útok do nitra Srbska.

Během něho se prapor účastnil střetů při postupu na Valjevo (obsazeno 15. listopadu), kde musely vyčerpané jednotky počkat na doplnění zásob a reorganizaci logistiky, než se opět vydaly na východ. Brňáci došli na konci listopadu k vesnici Boljkovci (jižně od Ljigu), kde je zastihla na počátku prosince srbská protiofenziva. Ta velmi rychle zahnala rakouské armády na ústup a III. prapor se stáhl k Valjevu, odkud pokračoval k městu Šabac a pryč ze Srbska. Ráno 13. prosince stanuly žalostně zbytky batalionu opět na rakouském území. Tou dobou čítal sotva 300 mužů. Boje koncem roku téměř utichly a obě strany si „lízaly rány“ na své straně předválečné hranice. Během tohoto klidného období byl prapor III/8 prakticky znovu postaven a po polovině května 1915 se přesunul k italským hranicím. Tam po vypuknutí bojů zaujal pozice v oblasti Doberda a účastnil se prvních dvou bitev na Soči.

Návrat na Balkán

V září 1915 prapor zamířil zpět do Srbska, aby se zúčastnil posledního tažení, během nějž spojené německo-rakousko-uhersko-bulharské jednotky konečně  malé balkánské království obsadily. Brňáci prošli Bělehradem a po prolomení fronty pochodovali přes Kragujevac (konec října), překročili řeku Západní Morava a kolem 20. listopadu došli až na dnešní kosovskou hranici. Tím pro ně tažení proti Srbsku skončilo, neboť velení prapor stáhlo do zálohy. S příchodem nového roku se pak jednotka podílela na porážce a okupaci Černé Hory.

V březnu 1916 se III. prapor přesunul opět na italskou frontu, tentokrát však do tehdejšího rakouského Tyrolska (dnešní Itálie). Tam se zúčastnil letní rakousko-uherské ofenzivy, která vypukla v polovině května v oblasti na sever od Asiaga a o zhruba měsíc později také v masivu Monte Meletta (boje probíhaly v nadmořské výšce 1 700–2 000 m n. m.). Začátkem srpna pak vojáci zamířili na sočskou frontu, kde stihli zasáhnout do šesté bitvy. Konec záři znamenal další stěhování, tentokrát na nové válčiště v Rumunsku. Tam se na začátku října 1916 prapor podílel na vyhnání rumunské armády z tehdy uherské Transylvánie zpět na jižní stranu Karpat. Potom postupoval jižně od Sibině (Sibiu) přes pohoří Fagaraš, kde během listopadu sváděl další těžké boje ve vysokohorském terénu. Po porážce rumunské armády Brňané v prosinci zaujali pozice na říčce Putna severozápadně od Foscani (dnešní Rumunsko), kde drželi přidělený úsek v relativním klidu dalšího půl roku.

Tak blízko a přece daleko

Na začátku června 1917 III. prapor zamířil zpět na sočskou frontu, ale mezi vojáky propukla epidemie tyfu, a tak strávili zbytek června a červenec v karanténě. Do dalších bojů se dostali teprve na konci srpna, kdy se zúčastnili 11. bitvy na Soči na planině Banjšice. Své pozice tam pak jednotka držela až do konce října, kdy se fronta po průlomu u Caporetta konečně hnula a ze Soči se posunula na Piavu. Brňáci postoupili během listopadu 1917 do masivu Monte Grappa a do ledna 1918 drželi pozice na Monte Pertica, čímž se dostali do stejné oblasti, kde v té době působil i mateřský pluk. Ke sloučení ale nedošlo, naopak v rámci reformy rakousko-uherské armády, která spočívala ve snížení počtu praporů v pluku ze čtyř na tři a adekvátním zvýšení počtu pluků, se jednotka stala součástí nově vzniklého pěšího pluku č. 108. I ten však, podobně jako IR 8, strávil zbytek války v oblasti masivu Monte Grappa.

Celkové ztráty pluky za celou válku nejsme schopni vyčíslit přesně, ale na základě neúplných plukovních seznamů ztrát můžeme konstatovat, že pluk vykázal téměř 2 000 padlých, přes 9 000 raněných a 9 000 nezvěstných a zajatých mužů. Celkový počet mrtvých – tedy nejen přímo padlých v boji, ale také zemřelých na následky zranění, nemocí a těch, kteří nepřežili zajetí – uvedený v plukovní matrice (není 100% kompletní) pak činí přes 4 000 mužů. Kolik ze zraněných a nemocných si do dalšího života odneslo trvalé následky, můžeme pouze odhadovat – na základě celkových statistik to však muselo být několik tisíc dalších mužů, kteří zůstali v nějakém stupni invalidy. 

Encyklopedie

1. Ocelová přilba Stahlhelm M17
2. Důstojnické řemení s upevněnou větrovkou; mezi bodákem a pistolí se nachází taška na mapy
3. Plechové pouzdro na plynovou masku
4. Vyšší důstojníci si opatřovali vlastní dalekohledy, zde se jedná o výrobek firmy Zeiss
5. Obal na Repetierpistole M 1907 systému Roth ráže 8 mm
6. Letní kalhoty dle příslušného vzoru uniformy
7. Zákopový biják se ukázal jako mimořádně efektivní zbraň při boji muže proti muži
8. Příslušníci brněnského IR 8 nosili výložky v trávově zelené barvě
9. Pěchotní puška Mannlicher M1895 ráže 8 mm pro mužstvo
10. Patrontašky neboli sumky pojaly 40 nábojů. Dvojnásobný počet se pak nacházel v takzvaném podteleti visícím pod batohem
11. Chlebník (brotsack) skrýval příbor, polní láhev, chléb, tabák, kávové konzervy, čištění na zbraň, kuřácké potřeby a další drobné předměty
12. Čepice s odznáčkem (jablíčkem) vpředu, kde se nacházely iniciály panovníka (zde FJI, od konce roku 1916 KI). V létě 1914 ještě neexistovaly později tolik populární „čepičáky“, které vznikly až během války
13. Bodák k opakovačce Mannlicher M 1895, varianta pro mužstvo
14. Kalhoty s botami spojovaly a pronikání nečistot zabraňovaly spinky. Zapínaly se na dva knoflíky, ale ukázaly se jako nepraktické a v nové verzi uniformy (1916) je nahradily ovinovačky

---

Čtěte také:

Vlkodavové na Sibiři: 27. pěší pluk US Army v boji proti ruským bolševikům (1)

Zatímco v létě 1918 vrcholila stodenní ofenziva na západní frontě, zcela mimo zájem světové veřejnosti zuřily také dramatické střety mezi bolševiky a dohodovými intervenčními oddíly na Sibiři. V...