Všudybyl nosál červený: Pinocchio jihoamerických lesů

Samce a samičky jihoamerického nosála považovali lidé dlouho omylem za dva různé živočišné druhy. Mohl za to jak nezájem vědců o tyto menší predátory, tak samotářský život samců po většinu roku

09.10.2019 - Jaroslav Petr



Potuluje se lesním podrostem a dlouhým, úzkým čenichem ve všech skulinách šmejdí po něčem k snědku. Pátrá ve spadaném listí, pod tlejícími větvemi a kmeny stromů, nadzvedává kameny. Mezi tím, co najde, si nosál červený (Nasua nasua) moc nevybírá. Pochutná si na hmyzu, slimácích, štírech, pavoucích, červech a dalších bezobratlých tvorech. Rád si přilepší drobnými obratlovci, loví ještěrky, žáby i hlodavce.

Mistrně šplhá v korunách stromů, kde si při udržování rovnováhy pomáhá dlouhým huňatým ocasem. Když je to potřeba, s oblibou přeskakuje z větve na větev. Jídelníček si zpestřuje ovocem, ale i vajíčky nebo mláďaty z ptačích hnízd. V blízkosti lidských sídel nepohrdne ani odpadky z domácností.

Bratranci mývalů

V Mexiku mu říkají tejón nebo moncún. V Panamě jej označují jako gatosolos. Nejčastěji však bývá nosál v jihoamerické domovině nazýván coati nebo coatimundi. Oba názvy pocházejí z jazyka indiánů Tupi-Guarani, kde „coati“ znamená „pas“ nebo „břicho“ a „tim“ označuje „čenich“. Původní obyvatelé Jižní Ameriky tak chtěli připomenout zvláštní polohu těla nosálů při spánku, kdy si zvířata strkají dlouhý čenich pod břicho. Latinský název Nasua je rovněž odvozen od slova „nos“ a byl zřejmě inspirován nejen vzezřením, ale i stejným chováním nosála, jaké stálo u zrodu původního indiánského jména zvířete.

Nosálové jsou příslušníky čeledi medvídkovitých (Procyonidae) a do jejich širšího příbuzenstva tak patří například severoamerický mýval severní (Procyon lotor), kynkažu (Potos flavus) žijící od jihu Mexika po sever Argentiny nebo několik druhů jihoamerických olingů (Bassaricyon).
Nosálové se vyskytují v Novém světě v několika druzích. Vedle nosála červeného (Nasua nasua) tu žije nosál horský (Nasuella olivacea) a nosál bělohubý (Nasua narica).

Příruční dravec

Nosál červený patří mezi tzv. mezopredátory, tedy „dravce střední třídy“, kteří jsou v hierarchii potravní pyramidy druzí za velkými šelmami. V Jižní Americe zaujímá pozici vrcholového predátora jaguár (Panthera onca) a nosál stojí tak trochu v jeho stínu. Vzájemné postavení těchto tvorů připomíná tandem puma-kojot ze Severní Ameriky nebo dvojici lev-promyka z rovníkové Afriky.

Pro většinu mezopredátorů jsou typické menší tělesné rozměry a velmi pestrý jídelníček, který často obsahuje i rostlinnou potravu. Na druhé straně jsou sami mezopredátoři loveni pestrou skupinou přirozených nepřátel. Po nosálovi pasou draví ptáci nebo velcí hadi, jako jsou hroznýši nebo anakondy. Stává se kořistí jaguárů, pum (Puma concolor) nebo ocelotů (Leopardus pardalis).

Ve stínu velkých šelem

Pozice v potravní pyramidě předurčuje mezopredátory k významné roli v nejrůznějších ekosystémech. Jako menší tvorové dosahují na dané ploše mnohem vyšších počtů než velké šelmy. Vzhledem k bohatství jídelníčků jsou propojeni s mnohem větším počtem organismů než velké šelmy, které se často specializují jen na lov několika velkých býložravců. Díky zálibě v ovoci navíc nosál přispívá k šíření semen mnoha stromů a keřů. Roznáší je po krajině s trusem.

Bohužel, typické je pro mezopredátory i to, že jim vědci nevěnují zdaleka takovou pozornost jako vrcholovým predátorům – lvům, tygrům, pumám, levhartům. Platí to i o nosálovi červeném. I zběžný pohled do databází vědecké literatury překvapí tím, jak málo studií se o tomto savci z příbuzenstva mývalů napsalo.

„Mužský“ a „ženský“ svět

Nedostatek informací o životě nosálů způsobil, že vědci dlouho považovali samce a samice nosála červeného za příslušníky dvou zcela odlišných druhů. Nepříbuzné dospělé samice žijí společně s nedospělými mláďaty v početných skupinách až o třiceti jedincích. Samci jsou samotáři. Ani samci ani samice si nevymezují rajón a příslušníci obou pohlaví se proto zákonitě potkávají. Samci se však k samicím připojují jen na přechodnou dobu během námluv. Skupina samic obvykle přijme mezi sebe jen jednoho samečka, s kterým se pak každá z nich opakovaně páří.

Po většinu roku tedy nelze zastihnout samce a samice nosála červeného pohromadě. Lidé proto vídali buď jen pospolitě žijící samice, nebo osamocené samčí tuláky. Životní styly příslušníků obou pohlaví jim připadaly tak odlišné, že je považovali za samostatné druhy. Samice byly označovány jako „coati“. Pro samce se ujal název „coatimundi“.

Námluvy podle počasí

Samice nosála červeného přicházejí do říje v závislosti na nástupu období, kdy v dané oblasti dozrává ovoce. Je nezbytné, aby se mláďata po sedmasedmdesátidenní březosti narodila v době vrcholící úrody. Samice tak svým potomkům pro první období života zajišťují nadbytek vydatné, kalorické potravy a tím i vyšší šanci na dožití až do dospělosti. V některých oblastech Jižní Ameriky tak probíhají námluvy nosálů už od listopadu do prosince. Jinde přichází čas páření nosálů až v březnu.

Po skončení námluv samci tlupu samic opouštějí a vracejí se k toulavému životnímu stylu. Krátce před porodem opouští tlupu i nastávající matka. Uchyluje se do ústraní, aby v hnízdě ukrytém ve větvích stromů porodila tři až sedm mláďat. Nosálové se rodí holí a slepí, a jsou zcela odkázáni na péči matky. Oči se jim otevírají asi deset dní po porodu. Ve třech týdnech se staví na nohy a po čtyřech týdnech už zkoušejí chodit. Orientaci jim usnadňuje fakt, že v tomto věku už dokážou zaostřit zrak na předměty v bezprostředním okolí. Záhy poté se už pokoušejí šplhat po rodném stromě.

TIP: Severoamerický medvídek mýval: Čistotný lupič s maskou

Matka se vrací k tlupě, když jsou její potomci staří asi pět týdnů. Malí nosálové nejsou v té době ještě zdaleka soběstační. Přesto se už o sebe dokážou v mnoha ohledech postarat. Zůstávají však ještě dlouho odkázáni na matčino mléko. Na pevnou potravu přecházejí až ve věku dvou a půl měsíců.

Nosál červený (Nasua nasua)

  • Řád: Šelmy (Carnivora) 
  • Čeleď: Medvídkovití (Procyonidae) 
  • Rozšíření: Žije na rozsáhlých územích od Venezuely a Kolumbie až po sever Argentiny. Daří se mu v nížinách, ale i na východních a západních úbočích And, kde jej můžete potkat až v nadmořské výšce kolem 2 500 metrů. Upřednostňuje okraje lesů, ale nevyhýbá se ani travnatým pampám, břehům řek a jezer nebo polím, sadům či pastvinám. Nevadí mu ani život v sousedství lidí. 
  • Velikost: Délka těla kolem 50 cm, zhruba stejně dlouhý ocas, celková délka 65 až 130 cm, výška těla asi 30 cm.
  • Hmotnost: 3 až 6 kg
  • Zbarvení: Svrchní část těla je tmavá (hnědá, rezavá, šedá), spodní část bílá, oháňka tmavá (hnědá, černá) se žlutými příčnými pruhy. Mladší zvířata jsou obvykle zbarvena světleji. 
  • Pohlavní dospělost: Samice ve dvou letech, samci ve dvou až třech letech.
  • Délka života: V přírodě 7 až 8 let, v zajetí až 17,5 roku.
  • Doba březosti: 74 až 77 dní
  • Počet mláďat ve vrhu: 3 až 7 
  • Hmotnost novorozeného mláděte: 50 až 60 gramů
  • Zdroj textu

    časopis Příroda

  • Zdroj fotografií

    Shutterstock


Další články v sekci