Vybíráme si my mazlíčky, nebo oni nás? A skutečně platí, že jaký mazlíček, takový pán?

11.01.2020 - Pavel Pecháček

V tomto případě stereotypy fungují: Kočky jsou obvykle nezávislé, vybíravé a občas majitelům velkoryse dovolí pomazlení, zatímco psi se mohou zbláznit, aby upoutali páníčkovu pozornost. Vybíráme si jejich společnost podle nějakého tajného klíče?

<p>Podle poznatků českých vědců jsou majitelé psů zdravější a méně čelí riziku kardiovaskulárních chorob.</p>

Podle poznatků českých vědců jsou majitelé psů zdravější a méně čelí riziku kardiovaskulárních chorob.


Reklama

Psi a kočky lidstvo provázejí už tisíce let a z původních pomocníků při lovu či ochraně obilí před nenasytnými hlodavci se postupně změnili v nepostradatelné společníky i nejlepší přátele. Podle výzkumu z roku 2018 lidé celosvětově chovají 471 milionů psů a 373 milionů koček, což znamená, že jedno z těchto zvířat má zhruba každý devátý až desátý obyvatel planety. Obliba čtyřnohých kamarádů se však v různých částech planety liší. 

Česko okupuje přední příčky statistik, co se týká počtu chovaných mazlíčků na hlavu. Za posledních deset let u nás například vzrostl počet domácností, kde nějaký z nich žije, z 50 % na 60 %, přičemž první místo neochvějně drží psi: Představují až dvě pětiny všech domácích zvířat a souhrnem je jich hodně přes dva miliony. Následují kočky přibližně se čtvrtinou a zhruba s 1,1–1,9 milionu jedinců. Na dalších místech se umisťují akvarijní rybičky, hlodavci a exotičtější živočichové jako hadi, obojživelníci, pavouci či nejrůznější hmyz.

Kdo si vybírá koho?

Proč si však vůbec mazlíčky pořizujeme? Podle očekávání většina respondentů uvádí, že si psa nebo kočku opatřila coby společníka a kamaráda, přičemž podle převážné části výzkumů představují psi preferovanější, ale i tolerovanější „parťáky“. V jednom šetření například 74 % dotazovaných uvedlo, že je mají velmi rádi, zatímco v případě koček zazněla stejná odpověď pouze v 41 % případů. Menší šelmy naopak nemá vůbec v oblibě asi 15 % lidí, kdežto psi se setkávají se silnou averzí průměrně jen u dvou jedinců ze sta.

Proč si ovšem někdo vybere raději psa a jiný kočku? Všichni, kdo se s těmito zvířaty někdy blíž setkali, dobře vědí, že se navzájem povahově značně odlišují, což souvisí i s jejich evoluční minulostí. Psi svůj původ odvozují od vlků, jsou zvyklí na život ve smečce a na její hierarchické uspořádání. Mají rádi lidskou společnost, často vyžadují kontakt a páníčkova pozornost pro ně znamená vrchol potěšení. Kočky naopak zůstávají věrné své samotářské minulosti. Někdy sice společnost vítají (či tolerují), ale všeho moc škodí – proto si kontakt s člověkem dávkují mnohem uvážlivěji než psi. Nabízí se však zajímavá otázka: Odrážejí popsané povahové rysy domácích mazlíčků, respektive i samotný výběr zvířete něco z osobnosti majitelů? Volí si samotáři spíš kočky a společenští lidé raději psy?

Vlídní pejskaři

Danou problematiku se rozhodl prozkoumat sociální psycholog Samuel D. Gosling z University of Texas se svými kolegy. Do studie, zveřejněné v roce 2010 v časopise Anthrozoös, se formou on-line dotazníku zapojilo 4 565 respondentů: Převažovaly mezi nimi ženy, v rámci různých národností měli většinu obyvatelé Spojených států či Kanady a celkově šlo ze dvou třetin o bělochy. Účastníci se měli nejprve identifikovat jako „pejskaři“ (anglicky „dog person“ – označilo se za ně 45,7 % dotázaných), „kočkaři“ („cat person“ – 11,5 %), obojí současně (27,8 %), popřípadě ani jedno (15 %). Následně odpovídali na řadu standardizovaných otázek, jež měly stanovit jejich osobnostní profil v rámci modelu známého jako Velká pětka (viz box).

Ukázalo se, že povahové rozdíly mezi skupinami skutečně existují. Lidé, kteří se považovali za pejskaře, byli celkově o 15 % extrovertnější, o 13 % přívětivější a o 11 % svědomitější. Na první pohled se možná nejedná o příliš významné zjištění, ale s trochou nadsázky se nabízí přinejmenším jedna jeho praktická aplikace, kterou by mohl využít kdekterý personalista: Má-li totiž uchazeč o místo, jež vyžaduje pečlivost, milé vystupování či schopnost pracovat v týmu, pozitivní vztah ke psům, bude se na pozici přinejmenším statisticky hodit víc než průměrný příznivec koček.

Neurotici raději kočku

Respondenti, kteří se identifikovali coby kočkaři, dosahovali v osobnostním testu průměrně o 12 % vyššího skóre v případě neuroticismu, ale byli také o 11 % otevřenější vůči novým zážitkům než tradičněji založení pejskaři. V tomto případě se nabízí otázka, zda se výběr domácího mazlíčka nějak odráží rovněž v politických názorech majitele. V několika průzkumech se skutečně ukázalo, že i když jsou kočky méně oblíbeným zvířetem, liberálové je mají o něco raději než konzervativněji uvažující jedinci.

K podobným závěrům ohledně povahových rozdílů mezi pejskaři a kočkaři jako Gosling došel i profesor psychologie Stanley Coren, autor celé řady publikací o psech, z nichž některé již vyšly česky. Obdobný výzkum za účasti 6 149 respondentů dělal pro svou knihu Why We Love the Dogs We Do neboli „proč milujeme psy, které milujeme“. A také on zjistil, že pejskaři bývají obecně společenštější a extrovertnější, zatímco milovníci koček často žijí sami, jsou méně dominantní, ale i důvěřivější. 

Co se týká povahových rysů, dospěl Coren k zajímavým výsledkům. Například osoby, jež mají rády jak psy, tak kočky, se v tomto ohledu daleko víc podobají čistým pejskařům než čistým kočkařům. Mimoto badatel přidal další pozoruhodné statistiky: Podle něj 47 % lidí, kteří byli jako děti v kontaktu s kočkami, chová nejspíš zmíněnou malou šelmu doma i v dospělosti; kdežto z těch, kdo měli v dětství coby mazlíčka psa, si později kočku pořídí asi jen každý devátý. A 68 % kočkařů by odmítlo vychovávat štěně, i kdyby jim v tom nic nebránilo; zatímco 70 % majitelů psů by s kočkou doma problém nemělo.

Jaký pán, taková kočka

Zajímavé závěry přinesl i aktuální výzkum z roku 2019, který se zaměřil na tři tisíce chovatelů koček převážně z Velké Británie. Ukázal přitom, že malí chlupáči možná nebudou tak svébytní, jak se říká, neboť jejich chování může být ovlivněno osobností majitele. Výsledky se docela podobaly zjištěním, jež poskytla dřívější studie o vlivu osobnosti rodičů na chování či zdraví dětí. Kočky lidí s vysokým skóre neuroticismu například mívají častěji problémy s chováním, přičemž jsou agresivnější či úzkostnější než zvířata svědomitějších jedinců. 

Vliv na zdraví však může být i opačný: Často se totiž uvádí, že mazlíčci působí pozitivně na zdravotní stav svého majitele. A řada prací skutečně naznačuje, že jsou chovatelé domácích zvířat šťastnější, méně se stresují, a dokonce mívají i nižší krevní tlak. Nicméně podobné výsledky nejsou zcela jednoznačné a přesvědčivé – přinejmenším podle Harolda Herzoga, emeritního profesora psychologie na Western Carolina University.

Zdravotní aspekt tvořil i součást studie publikované předloni v časopise PLOS One. Její autoři primárně analyzovali demografické údaje získané od 42 tisíc lidí, z nichž 26 % mělo doma psa, 22 % kočku, 9 % obě zvířata a zbytek ani jedno. Vědci kromě jiného zjistili, že domácího mazlíčka vlastní s větší pravděpodobností ti, kdo žijí v manželství, a spíše ženy. U bělochů je pak ve srovnání s jinými etniky asi pětkrát pravděpodobnější, že budou mít psa, a třikrát, že budou chovat kočku. Nepřekvapivě jsou potom majiteli mazlíčků lidé s nemovitostí, popřípadě bohatší jedinci. Poslední tři faktory spolu ovšem zřejmě úzce souvisejí, neboť vlastnictví nemovitosti se dá předpokládat spíš u majetnějších lidí a běloši jsou v průměru bohatší než jiná etnika.

Zvíře jako lék?

Pokud jde o zdravotní aspekty, žádná prokazatelná souvislost mezi pevným zdravím a mazlíčkem v domácnosti se přinejmenším v této studii neobjevila. Naopak se ukázalo, že lidé, kteří měli v době výzkumu psa či kočku, trpěli s vyšší pravděpodobností astmatem. Pravda však nemusí být tak bezútěšná: Analýza dat shromážděných v projektu Kardiovize Brno 2030, na němž se podílí tým vědců Mezinárodního centra klinického výzkumu brněnské Fakultní nemocnice u sv. Anny, totiž ukazuje, že jsou majitelé psů přece jen zdravější a méně ohrožení kardiovaskulárními chorobami. Vliv na to má patrně zejména pravidelný pohyb při venčení a podle získaných údajů i lepší stravovací návyky.

Zejména pokud se jedná o rozsáhlá dotazníková šetření na téma vztahu mezi osobností majitele a chovaným zvířetem či zdraví, musíme mít na paměti, že jsou zjištěná data pouze tzv. korelační: Jinými slovy z nich lze těžko usuzovat na jakoukoliv příčinnost. Nevíme tak například, zda byli majitelé koček neurotičtější už před pořízením zvířete, a totéž platí i pro ostatní charakterové rysy. Stejně tak je obtížné podobným způsobem posuzovat zdravotní stav „páníčků“, neboť jak vyplývá z uvedeného průzkumu, zvířata si častěji pořizují lépe zajištění lidé, a zdraví podle všeho výrazně souvisí se socioekonomickým statusem. Může tak představovat spíš důsledek dostupnější zdravotní péče či přístupu ke kvalitnějším potravinám a celé řady dalších faktorů. 

Obdobné výzkumy tedy nemají za cíl zjištěné vztahy objasnit, ale pouze je popsat a posloužit jako zdroj hypotéz, které lze dál testovat důmyslnějšími vědeckými metodami. 

Velká pětka

Člověk, psychology nevyjímaje, má od přírody sklon všechno kolem škatulkovat a třídit – a jinak tomu není ani v případě lidské povahy. K nejoblíbenějším modelům pro popis osobnosti patří tzv. velká pětka neboli „Big Five“, sledující pět základních osobnostních faktorů či rozměrů. Každý je má samozřejmě namíchané trochu jinak a s věkem i zkušenostmi se mohou do jisté míry měnit. Řadíme mezi ně následující:

  1. Otevřenost vůči zkušenosti – souvisí s vyhledáváním nových zážitků či s vnímáním umění. Ti, kdo mají v dané charakteristice vysoké skóre, bývají zvídaví, tvořiví, nezávislí a nekonvenční.
  2. Svědomitost – týká se sebekontroly. Svědomití lidé jsou obvykle dochvilní, pečliví, pracovití a vytrvalí, zatímco ti s nízkým skóre naopak líní a nedbalí.
  3. Extroverze – zjišťuje míru mezilidských interakcí. Jedinci s vysokým skóre (extroverti) jsou společenští, aktivní, komunikativní či družní. Introverti bývají naopak plaší a uzavření.
  4. Přívětivost – souvisí s ochotou pomáhat druhým. Přívětiví lidé jsou dobrosrdeční, skromní a snášenliví.
  5. Neuroticismus – určuje, jak se člověk dokáže vypořádat s negativními emocemi a psychickou zátěží. Jedinci s vysokým skóre bývají napjatí, labilní, úzkostní i popudliví – a naopak. 

Čtyřnohé děti

Jak je možné, že si nás zvířata umějí tak snadno omotat kolem prstu? Podle všeho se dokázala „napojit“ na některé z našich nejdůležitějších behaviorálně-fyziologických drah, konkrétně na hormonální systém zodpovědný za utváření pouta mezi rodičem a dítětem. Biolog Robert Sapolsky ze Stanfordu ve své knize Chování (česky Dokořán, 2019) píše: „Když spolu interagují pes a jeho majitel (nikoli však cizí osoba), vylučuje se u nich oxytocin. Čím více z tohoto času stráví zíráním jeden na druhého, tím je vzestup hladiny vyšší. (…) Hormon, který se v evoluci vyvinul pro utváření svazku mezi matkou a dítětem, hraje roli i v této prapodivné, bezprecedentní podobě navazování mezidruhových pout.“ Popsané zjevně funguje skoro stejně dobře u mužů i u žen, přičemž podobný mechanismus nepochybně odpovídá i za vztah mezi člověkem a kočkou.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Věřící v průvodu probodenou kůži nevnímají a na háčky si zavěšují nejrůznější obětiny pro božstva.

Cestování
Historie

Jednotka statečného hulána Pileckého byla v bojích téměř zničena. V roce 1940 se nechal dobrovolně zavřít do koncentračního a vyhlazovacího tábora Auschwitz.

Válka
Vesmír

V období střední křídy bujel v Antarktidě vlhký tropický prales

Věda

Zoo Ocean Park se kvůli koronaviru uzavřela a pandy se po 10 letech konečně spářily.

Revue

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907