Vydřiduch George Pullman: Založil město, aby zaměstnance sdíral z kůže

Spokojený dělník je dobrý dělník, soudil George Pullman. Chápal to jako investici s vysokou návratností. Jenže se to celé ošklivě nepovedlo. Místo armády oddaných pracovníků schytal největší stávku americké historie

10.12.2023 - Radomír Dohnal



Průmyslník George Pullman vystavěl své podnikatelské impérium na nepevných a podmáčených základech Chicaga. Doslova. Jeho stavební firma se totiž zasadila o zvýšení základů existujících budov a silniční sítě v centru metropole, a vydělala na tom miliony dolarů. Ty pak investoval, mimo jiné, do výroby lůžkových vozů. Zní to divoce, ale šlo o geniální tah.

Pro železnici

Od osmdesátých let 19. století se totiž délka železničních tratí zvýšila o 129 procent, položeno bylo 114 tisíc kilometrů nových kolejí. A na nich operovalo až padesát železničních společností najednou. Pullman se nechtěl zbytečně probíjet konkurencí přesyceného dopravního trhu, jejich vzájemné zápolení mu ale naprosto vyhovovalo. Všechny je totiž mohl zásobovat svými vozy, jejichž design si nechal patentovat. Zisky společnosti Pullman Palace Car Company rostly s každým položeným kilometrem pražců. Protože čím delší trasa, tím delší jízda. A tím větší potřeba zařadit do vlakové soupravy lůžkový vůz od Pullmana, dokonalý symbol pohodlí na únavné cestě.

Jeho vozy byly pětkrát dražší než jiné vagony a poptávali je všichni. Vyzískané miliony pak znovu roztočil v dalším odvážném projektu. Výstavbě firemního města, sídla pro zaměstnance své továrny! Nešlo o úplně originální myšlenku. Podobně si počínala u Essenu v Německu Kruppova zbrojní a muniční továrna. Britové zase měli svůj Saltaire, vystavěný pro zaměstnance obří textilky, a v Pensylvánii na Summit Hill vyrostlo město pro zaměstnance tamních dolů.

Město budoucnosti

Pullman, jak se město poněkud neskromně jmenovalo, mělo být jiné. Žádná odpudivá baráková kolonie slepená z cihel a namačkaných domků, jako třeba v anglickém v Manchesteru. Ale moderní, kvalitní a zdravé město s veškerým komfortním zázemím. Jednoduché sice, ale elegantní. O jeho návrh se postaral architekt Solon S. Berman, krajinný inženýr Nathan Barrett zase zajistil náležité úpravy terénu a včlenění zahrad a městské zeleně. Stavět se začalo na pobřeží jezera Calumet na čtyřech tisících akrech vykoupené půdy. Byl to ohromný a dost nákladný počin, protože George Pullman skutečně nešetřil. Stál si za vizí, že spokojenost zaměstnanců, plynoucí z kvalitního ubytování, se mu vrátí na jejich produktivitě.

K dokreslení pohodlí, kterého zaměstnancům a jejich rodinám hodlal dopřát: domy byly vybaveny plynovými přípojkami, byly vytápěné, měly připojení na kanalizaci a disponovaly tekoucí vodou. To představovalo životní standard vyšší střední třídy – u dělníků z fabriky něco nebývalého. Domy měly od dvou do sedmi pokojů – a ty prostornější se plánovaly spíše pro dílenské mistry než pro nádeníky. Tvořily čtvrtě s dlážděnými chodníky a zpevněnými ulicemi, lemovanými dohromady 30 tisíci stromy. K tomu přidejte ještě školy, knihovny, modlitebny, hotel, obchody, vyvařovny a jídelny. Krása!

Drahá kvalita

Město Pullman spolklo sakumprásk 8 milionů dolarů – s připočtenou inflací by dnes stálo čtvrt miliardy. Jeho obyvatelé na něj ale zrovna rádi nevzpomínali. Cítili se tu spíš jako platící hosté. Jak to? Začneme ze široka. Domy, které ve městě obývali, si totiž mohli pouze pronajmout. A pronájem rozhodně levný nebyl. Za třípokojový domek platili 8 dolarů měsíčně, za pětipokojový podsklepený dům osmnáct a za velký sedmipokojový dům pětadvacet dolarů. Přibližně polovina mzdy každého dělníka tak padla na nájemné. Které bylo – preventivně – strháváno ze mzdy v den výplaty. 

Mistr provozu v Pullmanově dílně se tedy v roce 1880 teoreticky mohl chlubit panským platem – padesátidolarovou výplatou. Tu ale pohromadě nikdy neuviděl, protože vždy dostal jen půlku. Polovina představovala nájemné za to velmi slušné bydlení. Zádrhel ovšem představovalo, že benefit podnikového bydlení byl současně podmínkou zaměstnání. Pokud jste chtěli pracovat u Pullmana, museli jste bydlet v Pullmanu.

Město sdíralo své obyvatele i dalšími cestami. Připojení na kanalizaci, voda a plyn – vzpomínáte? Pullman je vedl jako služby navíc, za které si museli lidé též připlatit. Nájemné – to byla jen ta střecha nad hlavou. K tomu připočtěme i příplatky za svoz odpadů a dovoz topiva. Obyvatelům tak moc peněz z výplat nezbývalo. I proto, že si základní potraviny, oděvy a další životní náležitosti mohli zakoupit jen v Pullmanových obchodech. S náležitou podnikovou přirážkou.

Jako vězni

George Pullman si zkrátka návratnost investice uměl spočítat. Vystavěním svého města si pojistil to, že pro něj zaměstnanci ve fabrikách dřeli téměř zadarmo. Peníze, které za práci dostali, mu totiž obratem vraceli nákupy a nájmem. Tím to ale nekončilo, pan průmyslník o zaměstnance pečoval mnohem důsledněji.

K městu Pullman, na vrcholu slávy obývanému 12 tisíci zaměstnanci a jejich rodinami, přináležely ještě stranou umístěné kolonie dělníků námezdných a sezonních. Tam panoval přísný táborový vojenský režim. A fungovalo tu také pár skutečných táborů, farem, na nichž byli umístěni trestanci. Ti si prací na polích, jež zásobovala svými výpěstky město – odpracovávali své rozsudky.

Nad klidem mezi řádnými a sezonními zaměstnanci a také nad trestanci z farem bděli ozbrojení strážní. A dělali jen pramalé rozdíly v tom, s kým zrovna zacházeli. Tihle ostří ozbrojení hoši se nerozpakovali rovnat pořádky mezi vězni i na běžných ulicích. V Pullmanu platil ten samý zákaz rušení veřejného pořádku a večerka v deset, jako na farmě mezi trestanci.

Jiné otroctví

Bezpečně se skutečně lidé v Pullmanu cítit mohli. Nenašli byste tam rvačky a opilce, protože tu zkrátka George Pullman nenechal postavit bary a hospody. Ve svém čistém městě si je nepřál. K alkoholu mohl přijít leda tak host ubytovaný v hotelu. Nikoliv místní obyvatel – zaměstnanec. A to, zda doma lahvinku něčeho ostřejšího neschováváte, mohla snadno zjistit domovní kontrola.

Stávkující před budovou Arcade v Pullmanu, kterou střeží národní garda, 1894. (foto: Wikimedia Commons, Pullman Company, PDM 1.0)

Čtete správně. Uliční důvěrníci a agenti Pullmanovy společnosti vám mohli klidně prohledat dům a zabavit všechno, co se neshodovalo s hodnotami pana průmyslníka. Sprosté obrázky, nevhodná literatura, štvavé listy ani odborářské plátky tu zkrátka neměly místo. Nebezpečné sdružování a šeptanda byly zapovězené. Na vše dozírali a všemu naslouchali špiclové. George Pullman rozhodoval o tom, co se bude psát v místních novinách, o čem se bude učit ve škole a jaké knihy si půjčíte v knihovně. Řešil i to, jak tráví čas ženušky dělníků, zatímco muži pracují. Tahle důsledná péče se obyvatelům pochopitelně zajídala. Ale co naplat – jistota práce a bydlení táhla.

Verze pekla

„Narodili jsme se v Pullmanově domku, nakupujeme jídlo z Pullmanova obchodu, vzděláváme se v Pullmanově škole, učíme se katechismu v Pullmanově kostele. A až umřeme, dostaneme se nejspíš do Pullmanova pekla,“ říkali si bez nadsázky zaměstnanci. Ale jen potichu, protože výpověď by neposlala na dlažbu jen je, ale celou jejich rodinu. Vyhoštění z nájmu, továrníkova soukromého majetku, tu probíhalo rychle.

Přes své zjevné i nezjevné nevýhody systém města Pullman nicméně „fungoval“ až do roku 1894, kdy se na hospodaření Pullman Palace Car Company odrazila recese. Průmyslník se dobromyslně zasadil o to, aby se jeho zaměstnanci o práci bát nemuseli. Jeho recept na zvládnutí ekonomické krize byl svérázný. Akcionářům sice vyplácel pořád stejnou osmiprocentní dividendu, ale vlastním zaměstnancům snížil plat o třetinu. A ještě jim přidal na přesčasech. Nájmy a služby ve svém městě nicméně nezlevnil. Teď už skutečně všichni jeho zaměstnanci dřeli fakticky zadarmo, respektive jen za byt, protože na stravu už často nezbývalo. Z průměrné dvoutýdenní mzdy – 18,07 dolaru – připadlo 18 dolarů na nájemné.

Stávka

Zaměstnanci byli postaveni před volbu vynucené otročiny, anebo nezaměstnanosti a bezdomovectví. George Pullman věděl, že drží v ruce všechny trumfy a kontroluje většinu odborových organizací. A tak se k vyjednávání moc neměl. Vysloužil si spontánní stávku, jež přerostla v dvouměsíční kolotoč násilností. 
Nespokojenost s praktikami Pullmana a průmyslníků podobného formátu se nakonec rozlila po železnicích do sedmadvaceti států a stávek se zúčastnilo na 270 tisíc zaměstnanců. Nepokoje nakonec „hasila“ armáda. Střílelo se do dělníků, mrtvých bylo dohromady přes tři desítky. Škody na vybavení Pullmanových fabrik, zničených lůžkových vozech a jízdních soupravách se nakonec vyšplhaly na 80 milionů dolarů.

TIP: Jak se u nás na přelomu 19. a 20. století žilo měšťanům, dělníkům a venkovanům?

George Pullman tehdy ještě dosáhl svého a stávku s pomocí federálních orgánů ukončil. Ale města, které mělo být světovým příkladem pokroku v péči o spokojenost zaměstnanců – a změnilo se na symbol útlaku a vykořisťování – se nakonec musel zbavit. Stalo se součástí Chicaga.

George Mortimer Pullman
Wikimedia Commons, PDM 1.0

Nenáviděný zaměstnavatel

V roce 1897 ranila George Pullmana mrtvice a zemřel. Pullmanova rodina se ale obávala, že znepřátelení dělníci ukradnou a zhanobí jeho tělo a aspoň tak se pomstí za prožité příkoří. Z toho důvodu nechali rakev zalít asfaltem a tlustou vrstvou betonu. Někdejší obyvatelé města Pullman to ovšem vnímali jinak. I příbuzní George Pullmana chtěli mít jistotu, že ten starý čert už z hrobu nikdy nevstane!


Další články v sekci