Výpravy do neznáma: Rozhovor s profesionálním instruktorem potápění

28.06.2020 - Barbora Jelínková

Potápění samo o sobě patří k velmi riskantním disciplínám. A proplouvání zatopenými jeskyněmi pak podle statistik představuje jeden z nejnebezpečnějších sportů vůbec

<p>Mezi hlavní nebezpečí jeskynního potápění patří fakt, že se v případě nouze není kde vynořit.</p>

Mezi hlavní nebezpečí jeskynního potápění patří fakt, že se v případě nouze není kde vynořit.


Reklama

Daniel Hutňan se speleopotápění nevěnuje kvůli zábavě, ale s cílem prozkoumat a posléze zmapovat dosud neprobádaná místa. Úspěchy slaví především na mexickém poloostrově Yukatán, kde od roku 2003 probíhá projekt nazvaný Xilbaba: Ten má na kontě mimo jiné nálezy kosterních pozůstatků prehistorických živočichů, včetně obřího pravěkého lenochoda. V uplynulých 17 letech tam slovenský potápěč spolu se svým týmem úspěšně zmapoval třetí nejdelší zaplavený jeskynní systém světa, jehož délka dosahuje 357 kilometrů. 

Na rozdíl od běžného potápění se při tom jeskynním člověk ocitá v zaplavených chodbách, tedy v uzavřeném prostoru. Jak významnou roli to hraje?

Hlavní rozdíl spočívá v tom, že se nemůžete kdykoliv vynořit nad hladinu, protože je nad vámi strop. Případný problém tedy musíte vyřešit na místě. V jeskyních se také pohybujete trochu jinak než v otevřeném prostoru: Používají se speciální techniky, například takzvaný žabí kop. Nicméně v tak dlouhých systémech jako v Mexiku využíváme i podvodní skútry, které umožňují až čtyřikrát rychlejší přesun, díky čemuž pronikneme dál. Uplatní se však samozřejmě jen v širších prostorách, ve velkých chodbách.

Podle statistik patří jeskynní potápění k nejnebezpečnějším sportům. Jaká rizika při něm hrozí?

Největší riziko hrozí rekreačním jeskynním potápěčům, kteří nemají dostatek zkušeností. Nebezpečí spočívá v nedodržení zásad pohybu pod vodou, zvlášť pokud jde o větší skupinu. Je potřeba si uvědomit, že v zaplavených jeskyních panuje úplná tma, takže se spoléháte na umělé světelné zdroje. K orientaci slouží vodicí šňůry, kterých se musíte po celou dobu držet. Přesto se velmi snadno může viditelnost náhle zhoršit, zpravidla kvůli zvířeným sedimentům, a pak není těžké zabloudit. Pokud včas nenajdete cestu zpátky, může vám dojít zásoba vzduchu. 

Takové potápění asi není pro každého. Dá se nějak vytrénovat psychika, aby člověk v kritických situacích nepanikařil?

Jedná se o otázku zkušeností a tréninku, jinak to asi nejde. Hlavní je osvojit si postupy, jak se chovat v konkrétních situacích, které by mohly nastat – například pokud máte nějaký technický problém. Jeskynní potápěč však musí především perfektně ovládat principy značení. Speleopotápěči si na vodicí šňůře vytvářejí záchytné body, podle nichž se pak vracejí. Pokud se třeba jen na chvíli vzdálíte nebo se omylem řídíte značením někoho jiného, rychle se ztratíte.

Na co dalšího je potřeba si dávat zvláštní pozor?

K jeskyním bývá někdy velmi náročný přístup, což znamená třeba prosekávat se džunglí mačetami a transportovat materiál na vzdálenost několika kilometrů. A pak samozřejmě nikdy nevíte, co vás dole čeká – v tom je to krásné a zároveň trochu riskantní. Například pokud objevíme nějakou novou jeskyni, mohou se v jejím vstupu vyskytovat nebezpečná zvířata. Vyplavat v cenotu (zatopeném jeskynním prostoru s provaleným stropem, pozn. red.) s krokodýlem se nám povedlo asi třikrát. Nicméně nikdy jsem neslyšel, že by aligátoři žijící ve vnitrozemí napadli člověka, jde spíš o případ těch mořských. Na Yukatánu se bojíme hlavně hadů, například křovináře němého: Skoro se nepohybuje, je velmi malý, ale smrtelně jedovatý. 

Jak se po desítkách let zkušeností změnil váš přístup k zatopeným jeskyním? 

Lidé se často ptají, jestli máme strach. Já bych použil spíš výraz „respekt“. Jde o prostředí, kde nejsme doma – a podle toho se musíme chovat.  

Jaké vybavení pod vodou používáte?

Základ tvoří zdvojení všeho, co si s sebou bereme, abychom se z jeskyně dostali v případě poškození některé součástky. Znamená to mít minimálně dvě láhve se stlačeným vzduchem, dvě samostatné plicní automatiky, světel si bereme raději i víc než dvě. Pod vodou samozřejmě používáme také moderní technologie, které zobrazují data použitelná k vytvoření mapy jeskyně a pomáhají sledovat hloubku, čas i množství zbývajícího plynu v tlakových lahvích. Většinou počítáme s třetinou zásob vzduchu na cestu tam a se dvěma třetinami na návrat. Běžná praxe je taková, že plaveme dva, abychom si případně navzájem pomohli. Před vstupem do vody se samozřejmě musí všechno důkladně zkontrolovat.

Jak dlouho zůstáváte pod hladinou?

Běžný ponor trvá obvykle kolem dvou hodin, ale při delších výpravách až trojnásobek. Záleží samozřejmě na zásobách vzduchu. V poslední době nám situaci hodně usnadňuje speciální technika – používáme takzvané znovudechy neboli rebreathery, které umožňují delší ponor. Člověk nevydechuje bublinky, protože přístroj vydechovaný vzduch recykluje, filtruje a znovu posílá do oběhu.

Jak vypadá mapování zaplavených jeskyní v praxi?

Skládá se ze dvou částí: Nejprve zaznamenáme data potřebná pro vytvoření polygonu, což je v podstatě pozice vodicí šňůry, která zároveň slouží k nalezení cesty z jeskyně. Polygon sestává z azimutů, hloubek a vzdáleností mezi body. Vznikne tak čára, na kterou další člen expedice zaznamenává pomocí speciálních symbolů všechny zajímavé prvky v jeskyni – stěny chodeb, výzdobu, sedimenty a podobně. Zapisujeme a zakreslujeme přímo pod vodou na speciální voskový papír. Největší část práce se pak odehrává u počítače, kdy se musí všechno přenést do speciálního softwaru a vytvořit grafický výstup. 

Na Yukatánu se dosud podařilo objevit kolem patnácti set kilometrů podvodních chodeb. Jaká část z nich už je zmapovaná? 

Zatím asi jen tři sta kilometrů, přičemž přibližně sto čtyřicet z nich má na svědomí náš tým. Mapování je daleko náročnější než pouhé objevování – především časově. Zaznamenat podklady pro chodbu dlouhou dvě stě metrů zabere průměrně dvě hodiny.

Máte nějaký jeskyňářský sen?

Sny o tajných mayských pokladech mě opustily už dávno… Ale rád bych narazil na nějaké lidské pozůstatky. Asi u dvou takových objevů už jsem byl, zatím však nikdy nešlo o moji zásluhu. Spíš nacházíme různé předměty, které v místě zbyly po Mayích, například hliněné nádoby.

Zato jste již nalezl řadu koster prehistorických živočichů… 

Je to tak, nacházíme především kostry – lépe řečeno jejich části jako zuby a podobně – prehistorických lenochodů, tapírů a mastodontů, což jsou menší mamuti. Takový zub mastodonta měří třeba patnáct centimetrů, ale najít ho není jednoduché. Chce to trénovaný zrak, abyste věděli, co hledat, jak odlišit kost od skály a tak dál. 

Asi nejvýznamnější objev se nám povedl v roce 2008, kdy jsme nalezli kompletní zachovalou kostru lenochoda ve fyziologické poloze. Měří přes tři metry, takže je skutečně skoro zázrak, že zůstala v celku. Leží zhruba patnáct set metrů od vchodu, pokrývá ji tenká vrstva vápence a na některých kostech vyrostly krápníky. Z toho se dá usuzovat, že zvíře žilo v době, kdy ještě jeskyně nebyla zaplavená, protože krápníky vznikají pouze na suchu. K zatopení došlo zhruba před dvanácti tisíci lety, takže lenochod může být přibližně patnáct až šestnáct tisíc roků starý. Letos ve spolupráci s archeology dokončujeme 3D model kostry a plánujeme její přesné datování.

Kolik lidí se u nás speleopotápění věnuje? 

Na profesionální úrovni je jich v České republice možná dvacet, víc ne. Pokud se jedná o rekreační potápění v jeskyních, odhadoval bych to na čtyři stovky. To jsou tedy ti, kdo získali certifikaci jeskynního potápěče v některém z výcvikových systémů.

Jaký panuje o jeskynní potápění mezi amatéry zájem? 

Řekl bych, že momentálně zažívá obrovský boom. Je to logické – rekreační potápěči už objevili vraky, prozkoumali korálové útesy, tak se teď zkrátka přesunuli do jeskyní. A mohu potvrdit, že se tam nabízejí opravdu úchvatné scenérie. Některé zaplavené prostory jsou skutečně překrásně vyzdobené, plné krápníků. Vůbec to nelze srovnat s tím, co známe třeba z Koněpruských jeskyní, i když ty jsou samozřejmě také nádherné.

Kam se mám vydat, pokud se chci speleopotápění věnovat? Sám se hodně pohybujete na Sardinii a v Mexiku. Jaké další oblasti čekají na prozkoumání?

Záleží na tom, jak zkušený speleopotápěč jste. Kromě Sardinie bych zmínil Francii, ale i tam už jsou třeba určité zkušenosti a musíte doložit potřebné certifikáty. Pro potápěče, kteří se této činnosti věnují spíš na rekreační úrovni, se bohužel v Evropě mnoho destinací nenabízí. V podstatě jedinou příznivou lokalitu tak představuje již zmiňovaná Střední Amerika – Mexiko, Dominikánská republika či Kuba. Pro turisty na mnoha místech vznikají speciální trasy, takže tam začíná být poněkud přelidněno. Ale je potřeba zdůraznit, že úplně bez rizika popsané masové záležitosti nejsou, a osobně nepatřím k jejich velkým zastáncům. V minulosti už došlo k několika smrtelným nehodám.

Nabízejí se pro rekreační jeskynní potápěče nějaká zajímavá místa u nás?

V podstatě ne. Český kras zahrnuje několik málo možností, ale v daném ohledu už je lepší spíš ten Moravský: Je rozsáhlejší a geologicky mladší, tudíž se tam nenachází taková sedimentace a zaplavené prostory jsou větší.

Co vy sám cítíte, když se noříte pod vodu?

Jeskyně mi nejen přinášejí vzrušení, ale především mi umožňují něco objevit, zaznamenat, zapsat a předat dál, což je pro mě hlavní. Mapování se totiž věnují málokteří speleopotápěči. Myslím, že když už se dolů dostaneme, byla by škoda z toho nevytvořit žádný výstup. Často se také ocitáme na místech, kam lidská noha nevkročila, a pak jde o skutečně nepopsatelný pocit… S velkým respektem si vždy uvědomuju, že jsem jen na návštěvě a nic mi tam nepatří. 


Daniel Hutňan (*1959)

Profesionální instruktor potápění a speleopotápěč pochází ze Slovenska a na pedagogické fakultě univerzity v Prešově vystudoval obor tělocvik a ruština. Žije v Dobříši, v Praze provozuje obchod s potápěčskými potřebami a také cestovní kancelář zaměřenou na potápění. Je členem České a Slovenské speleologické společnosti, předsedá rovněž klubu Speleoaquanaut. Od roku 1997 se pravidelně účastní expedic na Sardinii, kde mapuje nejdelší zaplavený jeskynní systém Itálie. Zároveň od roku 2003 navštěvuje mexický poloostrov Yukatán a v rámci projektu Xilbaba tam zkoumá zatopené jeskyně.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Locusta (vlevo) prý zabila stovky Římanů. Lucrezia Borgia zase patřila k velmi vzdělaným ženám.

Zajímavosti

Množství odpadní elektroniky neustále roste.

Věda
Revue
Vesmír

Torpédové čluny byly postrachem japonských zásobovacích lodí.

Válka

Po více než dvou letech dorazila výprava k řece Zambezi, kde měla začít stěžejní část cesty

Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907