Reklama


Významný český kardiochirurg Jan Pirk oslavil 70. narozeniny

25.04.2018 - Jan Halm

Nedávno oslavil 70. narozeniny. S profesorem Janem Pirkem, přednostou kardiocentra pražského Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM), jsme se sešli v jeho pracovně

<p>Na konferenčním stolku ve stylové pracovně profesora Pirka leželo startovní číslo z běžeckého závodu, kterého se účastnil předchozího dne.</p>

Na konferenčním stolku ve stylové pracovně profesora Pirka leželo startovní číslo z běžeckého závodu, kterého se účastnil předchozího dne.


Reklama

Povídali jsme si o práci, ale i o volném čase, kterého však má věhlasný kardiochirurg ve svém aktivním životě jen zlomek. Dostali jsme se ke zdraví české populace i tomu, co kardiochirugie nabídne v blízké budoucnosti.

?Co nebylo ještě v nedávné minulosti možné zachránit, zatímco dnes už to je reálné?

Pacienti s chronickým srdečním selháním, kteří se dřív nedočkali transplantace srdce, prostě zemřeli. Dnes máme mechanické srdeční podpory, takzvaná umělá srdce. Pacienta připojíme na umělé srdce a on se transplantace v klidu dočká.

?Co přesně si mám představit pod chronickým srdečním selháním?

To znamená, že srdíčko chřadne. Dřív, před desítkami let, zemřelo na první infarkt myokardu šedesát procent lidí. Dnes je to kolem dvou procent. Ti lidé přežijí díky moderní léčbě druhý i třetí infarkt, ale čerpací schopnost srdíčka postupně klesá. Když se pak dostane pod třicet procent normálu, nestačí nárokům organismu. Tomu se říká chronická srdeční nedostatečnost. Srdíčko nestačí na to, co potřebují játra, ledviny, svaly, mozek a tak dál. Až nakonec přestane čerpat úplně. A buď je možné ho transplantovat, nebo pacienty připojíme na umělé srdce a oni mohou na transplantaci léta čekat.

?Na transplantaci srdce je samozřejmě víc čekatelů než dárců. Je nějaká možnost pěstování orgánů?

Jedinou reálnou možností, co se týče srdce, jsou mechanické srdeční podpory. Všechno ostatní je ve fázi laboratorního výzkumu. Je třeba vyřešit poslední věc – aby se to celé zašilo do pacienta. Aby baterka nebyla vně. Až se vyřeší tohle, bude se to našívat jako kardiostimulátor.

Pacienti dnes na tomto zařízení fungují už třeba dvanáct let. Nesmějí se koupat, protože je to elektrické zařízení a baterky jsou venku, ale mohou se sprchovat, existuje na to speciální obal. Jde o jejich jediné omezení. Měli jsme pacienty, kteří s tím studovali vysokou školu, velvyslance jedné velké asijské země, který řídil vyslanectví, pacienta, co jezdil na motorce. Pokud člověka s umělým srdcem potkáte na ulici, nepoznáte to.

?Troufl byste si předpovědět, jaké dnes neřešitelné situace bude možné řešit v blízké budoucnosti?

Já myslím, že do pěti, deseti let se budou tato čerpadla našívat běžně dovnitř do těla. Dnes už je možné dobíjet baterie indukcí na čtyři metry. Ta baterie však musí být dostatečně malá a s velkou kapacitou, aby se do těla vešla a vydržela hodně cyklů vybití a nabití, aby se třeba nemusela každý rok měnit.

Chirurgie je týmová hra

?Řešil jste nějakou vypjatou situaci, kdy rozhodně nešlo o rutinu?

Včera jsme s mým zástupcem měli operaci, dost výjimečnou, kterou dělají jen tři centra na světě. Mysleli jsme, že se bude odvíjet jistým způsobem, jenže ona se nám najednou „vykolejila“, tak jsme to museli vyřešit a vrátit ji na správnou kolej. Pán už se má dnes dobře, už jsem si s ním povídal. Byla to operace na hranici srdce a aorty.

?Když musíte rozhodnout během krátké doby, důvěřujete instinktu?

To jsou právě ty zkušenosti za oněch čtyřicet let. Jednak mi své zkušenosti předali moji učitelé, kteří si prošli různými situacemi a řekli mi, jak je řešit, abych už věděl a nemusel nad tím přemýšlet. Já jsem se také dostával do dalších situací, které jsem musel vyřešit, a zase to předávám svým žákům. Člověk tak získává zkušenosti a může si dovolit dělat složitější a složitější operace: Protože čím je výkon komplikovanější, tím víc neočekávaných věcí může nastat, a čím víc zákroků jste udělal, tím spíš víte, jak problémy vyřešit.

?Jaký by měl být správný kardiochirurg?

Víte, všechny obory – včetně medicíny – mají něco společného. A každý obor má také svá specifika. Kardiochirurg musí pracovat rychle, musí se rychle, a pokud možno správně rozhodovat, musí být velice pečlivý, mít smysl pro detail, pro preciznost. Protože cévy, které napojuje na tom srdíčku, mají jeden až dva milimetry a on je musí našít přesně tak, aby zůstaly průchodné, aby se neuzavřely, aby pacient nedostal infarkt.

?Skutečně platí, že jakmile si „jednou říznete“, bude už chirurgie navždy vaší vášní?

Já si myslím, že ano. Jsou kolegové, kteří operování nechali, ale vždycky to bylo ze zdravotních důvodů. I první ředitel IKEM, profesor Málek, byl původně chirurg, ale tuším, že měl nějaké problémy se zády a kvůli bolestem musel chirurgie nechat. Nevím o žádném chirurgovi, který by toho nechal, protože ho to nebavilo. Chirurgie znamená hodně učení, je to namáhavé, a kdo je ochoten podstoupit ten výcvik, asi ví, proč to dělá.

?Průběh operace mi připomíná kolektivní sport. Je to skutečně tak?

S tím rozdílem, že ve sportu nikdy nevíte, jak to dopadne. Ano, operatér je vedoucí týmu, nese zodpovědnost. Podle mě nemá být nervózní, nemá nadávat, protože když nadává a křičí, tak jenom znervózňuje svoje spolupracovníky. Já se snažím, pokud operuju, aby byla na sále dobrá nálada, posloucháme hudbu a operatér má právo vybrat stanici, která bude hrát. Není to trenér, ale spíš kapitán družstva.

?Jak se vyvíjela vaše kariéra? Co ji nejvíc ovlivnilo?

Původně jsem si vybral kardiologii – kterou ale nedělám. Dělám kardiochirurgii, což je trochu něco jiného. Kardiologii jsem si zvolil jako student, protože tatínek byl internista s kardiologickým zaměřením a mně se to líbilo. Už jako medik jsem chodil do zájmového kroužku k profesoru Herlesovi, zakladateli české kardiologie. Ten natočil první EKG v Československu. Nedostal jsem však místo na kardiologii, ale nastoupil jsem v Nymburku na chirurgii. Tam mi primář Weiss – milý, dnes již devadesátiletý pán – řekl: „Jak si jednou řízneš, už toho nenecháš.“ A měl pravdu.

A protože mě oběhový systém pořád táhl, vyhrál jsem v roce 1974 konkurz na místo „řádného vědeckého aspiranta“ na klinice – tehdy se to jmenovalo Chirurgická výzkumná základna IKEM. Byl jsem přijat, nastoupil jsem a od té doby tu pracuju už dvaačtyřicet let.

?Jaké zásadní milníky jste během těch desítek let prožil?

Milníků byla celá řada. První spočíval už v tom, že jsem se sem dostal – dřív jsem dojížděl denně vlakem do Nymburka, a když mi ujel, musel jsem třeba hodinu a půl čekat na další. Sem jsem přijížděl autobusem, který jezdil každých deset minut, to bylo prima.

Mým školitelem se stal docent Firt, později profesor, tehdejší přednosta kliniky. Ten na mě byl velice přísný a také mě jako jediného za celou historii nechal vyhodit od aspirantské zkoušky, protože byl přesvědčen, že jsem to odflákl a že bych to měl umět lépe. Tím mě naučil pečlivosti, preciznosti v práci, důkladnosti.

Dalším milníkem byly zkoušky, které mi umožnily dělat medicínu ve Spojených státech. Díky tehdejšímu řediteli IKEM profesoru Kočandrlemu a díky profesoru Firtovi, přednostovi chirurgie, jsem se dostal do New Orleansu na jednu z předních amerických kardiochirurgií. Strana a vláda mě tam ale nechtěly pustit. Profesor Firt zajel na OV KSČ Praha 4 a ptal se: „Prosím vás, proč tam toho Pirka nechcete pustit?“ A nějaký referent mu řekl, že jsem zatajil v životopise soukromou lékařskou praxi svého tatínka.

?Jak se vám to podařilo vyřešit?

Profesor Firt se vrátil a ptal se mě: „Prosím vás, proč jste to neřekl?“ A já jsem mu odpověděl: „Pane profesore, to byl dědeček.“ A moc jsme se tomu nasmáli, protože za první republiky měl každý lékař soukromou praxi. Za minulého režimu to byla kádrová kaňka. Ale já jsem pyšný na to, že ještě dnes žijí dědečkovi pacienti. Pan profesor to tedy referentovi řekl, a tak mě pustili. Což byl další velký milník, protože tehdy byla kardiochirurgie v USA na zcela jiné úrovni než u nás. Navíc byli profesor Firt i ředitel Kočandrle tak velkorysí, že to, co jsem se tam naučil – což bylo víc, než uměli oni – mě tady nechali realizovat a rádi se to ode mě naučili. To bylo od nich ohromné.

Ten poslední zlom byl, když jsem se stal přednostou. V roce 1990 mě pozvali do Dánska do univerzitní nemocnice v Odense jako konzultanta, protože potřebovali někoho, kdo by tam učil chirurgii věnčitých tepen. Mezitím mě ale z Ministerstva zdravotnictví vyzvali, abych se vrátil a vedl kliniku. Profesor Firt totiž jako přednosta končil. Od roku 1991 tedy tuto kliniku vedu, a to už je dvacet pět let.

Srovnání se světem
?Za socialismu to bylo takové, jaké to bylo. Jak si ale vede naše kardiochirurgie ve srovnání s tou světovou dnes?

Já vždycky říkám, že pobyt pacienta v nemocnici se dělí na dvě věci: Jednak na nemoc, kterou má, a pak jsou to hotelové služby, které s tím určitě souvisí. Co se týče odbornosti a chování nejen lékařů, ale i sester, nemáme se vůbec za co stydět. I když je však IKEM v nové budově, přece jen hotelové služby do určité míry za standardem západních zemí pokulhávají. Pamatuju si, že v Dánsku v roce 1990 dostal pacient vždycky ráno v rámci své diety jídelníček a mohl zaškrtnout, co bude chtít k obědu, k večeři, případně ke svačině, pokud to byl diabetik. A to nešlo o nadstandard – v Dánsku byla velice socializovaná medicína. Tohle žádná nemocnice v Česku zatím neposkytuje.

?Jak jste vnímal období, kdy byl u nás zaveden nadstandard, poplatky u lékaře a podobně?

Já tyhle negativní řeči o nadstandardech považuji za hrubou diskriminaci lidí, kteří se chtějí starat o svoje zdraví. Každý má jiné životní hodnoty. Někdo musí denně vypít pět piv, někdo musí nosit značkové džíny, někdo musí řídit rolls-royce, když to přeženu – a někdo chce mít zaručeno, že pokud půjde do nemocnice, bude ležet na samostatném pokoji a bude ho operovat přednosta. To není nic asociálního. Označovat to takto je populistické a je to pozůstatek socialismu.

Každý pacient samozřejmě dostane tu nejkvalitnější chlopeň do srdce. Nebavíme se o tom, že by někdo dostal chlopeň, která je šunt vyráběný někde v Indii. Ale proč by každý nemohl mít právo platit si jednolůžkový pokoj? Volby rozhodla cena jednoho piva: Zrušil se poplatek u lékaře, který dělal třicet korun – jedno pivo, ani ne plzeňské.

?Mám dojem – a klidně mě opravte –, že není tak dávno doba, kdy se úspěch lékaře v kardiochirurgii vnímal spíš jako něco výjimečného, zatímco pokud se něco nepodařilo, bralo se to jako norma. Dnes jsme se dostali do situace, kdy společnost považuje za samozřejmé, že se léčba zdaří, a v opačném případě nastupují různé stížnosti, žaloby a podobně…

Moderní kardiochirurgie vznikla až po roce 1952, kdy byl konečně zkonstruován přístroj pro mimotělní oběh a bylo možné na srdci začít operovat. V těch prvních letech byl skutečně úspěch, pokud někdo něco přežil. Dnes, zaplaťpánbůh, by měla být úroveň taková, že je to samozřejmé a že pacient, který jde na srdeční operaci, předpokládá, že sedmý den po zákroku bude doma. Je to tak správně a má to tak být.

?A negativní reakce ze strany pacientů, pokud se něco nepovede?

Jsou, ale já si myslím, že mnoho těchto věcí vyplývá pouze ze špatné komunikace s pacientem a z toho, co se tady snažím pořád prosazovat: Pacientovi nestůně jenom srdce, ale celé tělo – celý pacient. A tak se k tomu musí přistupovat. My tu máme úplně jiný systém péče o pacienty než všude jinde, a podle mě to tyhle stížnosti do značné míry odstraňuje. Od nástupu pacienta do nemocnice až do jeho propuštění se o něj stará jeden tým čtyř lékařů. Prostě má svého pana doktora. Jde o tu komunikaci. 

?Co vás na kardiochirurgii baví nejvíc?

Všechno. Nebaví mě jen příšerný nárůst administrativy v poslední době. A ten je tak neskutečný, že ty mladé doktory lituju, protože oni už přestávají mít čas věnovat se pacientům. Musejí sedět u počítače a vyplňovat nesmyslné papíry. Já musím před operací třikrát podepsat nějaký papír, který jsme čtyřicet let nepotřebovali. Je to nějaký bezpečnostní protokol a musím podepsat, že chci, aby pacient během zákroku ležel na zádech. Všechna srdce se operují na zádech. Srdce se nikdy neoperovalo na břiše. A to je jen jeden případ.

?Co je vaše srdeční záležitost?

Já to nesmím říkat, moje žena tvrdí, že už jsem to říkal mockrát, ale víte… Já považuju život za krásnou pestrobarevnou vitráž, která má v té mnohotvárnosti tolik krásných barevných sklíček… A je jen na nás, abychom jich co nejvíc vyleštili, aby nám svítily. Takže já život miluju v celé jeho šíři.

Včera jsem běžel pro Thomayerovu nemocnici, tady mám startovní číslo, tady mám tričko, abych je podpořil. Byl to závod na osm kilometrů. Jsem slávista, hrál jsem mnoho let pozemní hokej za pražskou Slávii a jsem fanoušek Slávie – tedy nejen fanoušek, ale i člen.

Samozřejmě je mou srdeční záležitostí práce a rodina. Máme šest vnoučat a teď už možná… Ne, až za deset dní sedmé. To je to krásné, v tom člověk vidí tu nádheru, to zrození nového človíčka. A já říkám: Potomci jsou to jediné, co po vás na světě zbude. To, že jsem přes pětadvacet let přednostou kliniky? Doktoři, kteří nastoupí pět let po mém odchodu do důchodu, už vůbec nebudou vědět, kdo byl Pirk. To všechno je absolutně pomíjivé.  

  • Zdroj textu:

    100+1 Zázraky medicíny

  • Zdroj fotografií: Profimedia, Jan Halm, IKEM

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Uskupení stromů nazvané Lady Bird Johnson Grove upomíná na manželku amerického prezidenta Johnsona.

Cestování

Cíl atentátu Josif Vissarionovič Stalin

Válka

Ještě nedávno zkoumala planetu evropská sonda Venus Express

 

Vesmír

Naši předkové nežili o suchém chlebu, maso se podávalo téměř každý den.

Historie
Revue

Tuňák dosahuje délky kolem dvou metrů, pěticentimetrový plátek nejlepšího tuňáka vyjde na pět set korun.

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907