Druhá světová válka očima účastníků: Vzpomínky na polské tažení

11.03.2017 - Jaromír Sobotka

Německý vpád do Polska si získal pověst ukázkového příkladu bleskové války, kdy dobře připravené oddíly Wehrmachtu během několika týdnů smetly sice statečné, ale nepřipravené obránce se zastaralou výstrojí. Jak však vypadala válka očima současníků z obou zúčastněných stran?

Tanky 7TP-2 -<p>Polské tanky ZTP-2 během války o Polsko, 1939</p>
Tanky 7TP-2 -

Polské tanky ZTP-2 během války o Polsko, 1939


Reklama

Ačkoliv polské politické špičky si válku se silnějším sousedem nepřály, mezi veřejností panovala na obou stranách bojovná a odhodlaná nálada. Teprve rychlý postup útočníků a vstup Francie a Velké Británie do konfliktu toto nadšení poněkud zpražily. Vzpomínky na první tažení druhé světové války nám snad poskytnou plastičtější pohled na problém a pomohou nám lépe pochopit myšlenkové pochody účastníků tehdejších událostí.

Váleční optimisté

Na přelomu srpna a září pracovala polská propaganda na plné obrátky a nezasvěceného pozorovatele by snadno přesvědčila o tom, že Wehrmacht čeká těžká porážka. Německý publicista Marcel Reich-Ranicki, který dříve emigroval do Polska, vzpomíná: „V polských novinách jste si mohli přečíst, že německá armáda je nedostatečně vyzbrojena, že mnozí důstojníci a vojáci jsou Hitlerovými protivníky, a proto budou brzy dezertéry. Se vší vážností byl vysloven názor, že žalostný stav většiny polských silnic a cest ztíží, nebo dokonce znemožní postup německých tanků a obrněných vozů.“

Pozdější pobočník generála Wladyslawa Anderse, Jerzy Klimkowski, komentoval své pocity na začátku války slovy: „Němci napadli za úsvitu 1. září naše hranice a toho dne se objevila nepřátelská letadla téměř nad celým polským územím. Kladli jsme si otázky: ‚A my? Kolik jsme proti nim poslali letadel? Jaké jsme způsobili škody my jim?‘“

Po vstupu západních Spojenců do války 3. září 1939 se optimismus změnil v euforii: „Nálada byla – a nejen ve Varšavě – plná nadšení. (…) Určitě to nebude lehké, ale jsme dobré mysli, neboť o porážce Německa nemáme nejmenší pochybnosti.

Dobrá nálada však panovala i na druhé straně. Hitler pronesl slavný projev, v němž vinil Polsko z agrese a stavěl se do pozice ochránce německých obětí: „Oblékl jsem onen plášť (vojáka), který mi osobně byl nejsvatější a nejdražší, svléknu jej až po dosažení vítězství, nebo se tohoto konce nedožiji.“

Německý elitní výsadkář Martin Pöppel ve svých pamětech uvedl: „Když jsme v sedm hodin vstali, zpravili nás také o neuvěřitelně rychlém postupu našich vojenských jednotek a o smělých činech Luftwaffe. Třebaže jsme pláli opravdovým nadšením, v skrytu jsme se obávali, aby celá tahle válka neskončila dřív, než nasadí do akce nás. To by se nedalo vydržet!“

Německá lavina

Nebývale rychlý postup Wehrmachtu ve spolupráci s letectvem však rychle sebral Polákům naděje. Příslušník 23. hulánského pluku Wiktor Jackiewicz popsal jednu svou průzkumnou misi: „Jaký obrázek se mi rozprostřel před očima. Tanky, nákladní automobily s pěchotou a motorizované dělostřelectvo, to všechno se hnalo na plný plyn dolů po piotrkówské silnici. Kolona bez nejmenších pochybností tvořila přinejmenším obrněnou divizi.“

Němečtí vojáci zase často akcentují úmorné pochody. Takto vzpomínal na polské tažení velitel roty 26. pěšího pluku Kristian Kreider: „Deváté září začalo jako každý jiný den od počátku invaze do Polska. Naše nohy byly rozbolavělé následkem dlouhých pochodů v horku a prachu po nezpevněných cestách.“

Strach a hrůza

Celkově panovala mezi Němci velmi dobrá nálada, byť třeba jeden z nejúspěšnějších německých stíhačů druhé světové války Günther Rall již zaznamenal pochybnosti spojené se vstupem západních Spojenců do války: „Tak snadné vítězství ale vyvolávalo spíše smíšené pocity, nejen na naší základně, jak jsem později zjistil, ale v celé armádě. Poslušně jsme plnili rozkazy, ale celý národ s rozčilením sledoval, že v Evropě propukla další válka.“

Polská reflexe událostí byla s ohledem na jejich vývoj pochopitelně o mnoho chmurnější. Marcel Reich-Ranicki zaznamenal: „Všechno se odehrálo jinak, než jak to z plna hrdla prorokovali nepolepšitelní polští optimisté. Německé armády triumfovaly, ve Varšavě se ihned rozšířily zprávy o obrovských ukrutnostech německých vojáků. V obsazených polských obcích prý mužům budou odřezávat jazyky a někdy také varlata. (…) Šířil se strach a hrůza.“

Jerzy Klimkowski vzpomínal na hrůzy ústupu na cestě do Lodži: „Množství vojenských vozů, civilní zápřahy s celým zařízením, masy sedláků v bezhlavém útěku před nepřítelem. Šli za vojskem, nevědouce kam a proč. Za povozy byl přivázaný dobytek a okolo pobíhala telata mezi stády prasat. Všechno se sbíhalo do houfů a zcela zatarasilo cestu. Nářek a bědování se stupňovaly, hlavně když šli okolo vojáci. Vládla panika. Nejvíce zdrcující pohled byl na polovojáky-polocivily, kteří jednotlivě i po skupinách spěchali za svými oddíly. Všichni vlastně bloudili. Nevěděli kam jít a co dělat.“

Hořký konec

I přes statečný odpor polských obránců skončila válka díky nebývalé efektivitě německých vojsk již po pěti týdnech. Šok z rychlé porážky šel těžko zakrýt. Jerzy Klimowski vzpomíná: „Na srdce Poláků dolehl těžký smutek a bezmezné zoufalství, bezmoc, že se nepříteli nemohou postavit pro nedokonalost výstroje a neschopnost vedení.“

Ačkoliv pro německou stranu znamenalo polské tažení nebývalý úspěch, byl to pouze první krok a tak to také mnozí vnímali. O bouřlivých oslavách se nikde nedočteme, slavné stíhací eso Adolf Galland vzpomíná: „Hitler nás krátce navštívil na polním letišti jižně od Varšavy a pojedl s námi stravu uvařenou v polních kuchyních. Podali jsme mu hlášení a on s námi mluvil o uspokojujícím průběhu operací a vynikajících výkonech grupy.“

Řada Poláků se však s porážkou nesmířila, odešla za hranice, kde se připojila k protihitlerovské frontě, a vojáci s bílou orlicí na uniformách bojovali na bojištích napříč Evropou i severní Afrikou.

Polský pilot, pozdější letecké eso Witold Urbanowicz vzpomínal na rozhovory s přáteli již za svého pobytu v Anglii: „Když jsem opouštěl Polsko po zářijové kampani, zdálo se mi, jako bych viděl padat nad celou zemí těžkou oponu. Spadla, ale dá-li Bůh, ne nadlouho. A našim úkolem je oponu zvednout, aby znovu světlo svítilo tam, kde je dnes lidem odpíráno.“ 

  • Zdroj textu:

    Bitvy, Polsko

  • Zdroj fotografií: Wikipedia

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Mezi hlavní úkoly nindžů patřilo pronikat v přestrojení za nepřátelské linie a vynášet informace či zabíjet.

Zajímavosti

Dospělá kareta obecná (Caretta caretta) dorůstá bezmála jednoho metru a běžně váží více než sto kilogramů.

Příroda

Mládí prožila v radovánkách a nicnedělání

Historie

Povrch měsíce Europa

Vesmír

Tradice velí, že muž zajišťuje financování domácnosti. Jinak to pro muže bývá stresující.

Věda
Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907