Za císařovnu až do roztrhání těla: Kdo byli nejdůležitější vojevůdci Marie Terezie?
Habsburská monarchie si za vlády Marie Terezie prošla hned několika válečnými konflikty a v rakousko-lotrinských službách se za tu dobu vystřídala celá řada vojevůdců. Někteří se počítali k těm lepším, jiní naopak prohráli, co se dalo…
Válka v 18. století představovala jistý druh umění. Velitel, který rychlými přesuny vojsk a pohotovými reakcemi uprostřed bitevní vřavy dokázal pro svého panovníka dosáhnout klíčových vítězství, patřil podle dobových měřítek mezi nejváženější osobnosti.
Taktéž Marie Terezie (1740–1780) měla po svém boku vojevůdce, jimž vděčila za mnohé. Je však smutnou pravdou, že skutečně oslnivých vítězství dosahovaly habsburské zbraně po jejím nástupu na trůn spíš výjimečně. Rakouští velitelé zkrátka k naprosté elitě tehdy nepatřili. Na jejich obranu je ale třeba dodat, že jejich protivníkem byl ve většině případů pruský král Fridrich II., který bývá mnohými vojenskými historiky považován za jednoho z největších vojevůdců všech dob.
Oblíbený prohrávač bitev
Princ „nezklamal“ ani za sedmileté války, kdy byl znovu jmenován vrchním velitelem rakouské armády. Nejdříve 6. května 1757 podlehl Prusům u Štěrbohol a definitivně ho Fridrich znemožnil v prosinci téhož roku v bitvě u Leuthenu. Teprve poté došla panovnici trpělivost a svého švagra definitivně zbavila velení. Ten se pak mnohem lépe uplatnil jako státník úředník, když se stal na dlouhá léta guvernérem rakouského Nizozemí.
Strůjce dílčích úspěchů
Během jeho vrchního velení zemřelo na následky epidemií a špatné zdravotní služby daleko větší množství vojáků než v bojích. Proto byl Lacy záhy odvolán a poslán zpět do Vídně. Narychlo reaktivovaný Laudon pak musel horko těžko zachraňovat, co se dalo.
Smrt s úsměvem na rtech
Tam dobyl Guastallu a Parmu, obsadil Janov a 16. června 1746 si připsal jeden z největších triumfů své kariéry, když rozdrtil francouzsko-španělskou armádu v bitvě u Piacezny. Na podzim se přesunul do severních Čech, kde se střetl s Fridrichem II. u Lovosic. Přestože byl poražen, podařilo se mu zastavit nepřátelský postup a pruský král se musel po bitvě stáhnout zpět do Drážďan.
Roku 1751 byl Browne jmenován zemským vojenským velitelem v Čechách a o tři roky později obdržel hodnost polního maršála. Během bitvy u Štěrbohol (květen 1757) se vyznamenal osobní statečností, když odvrátil pruský pokus o obklíčení. V boji ale utrpěl těžké zranění a s nohou utrženou pod kolenem jej převezli do Prahy. Za ostřelování města Prusy byl na svou výslovnou žádost přenesen do hlavního štábu rakouských vojsk, kde se navzdory těžkému zranění nadále podílel na velení a odmítl požadavek, aby se Praha vzdala. Zemřel ve velkých bolestech 26. června 1757. Krátce před svou smrtí ještě s ohromnou radostí přijal zprávu o vítězství Rakušanů v bitvě u Kolína.
Tlustá excelence
Nutno ale říct, že pruského krále v tomto případě zklamala výzvědná služba. Předsunuté hlídky mu podaly chybné hlášení o síle nepřítele, a tak zhruba 35 000 Prusů zaútočilo na asi 54 000 Rakušanů. Proto Daun zvítězil, rozhodně nešlo o žádný oslnivý úspěch. Nepřátelé jej později posměšně přezdívali „tlustá excelence od Kolína“.
S Fridrichem II. se Daun znovu střetl 14. října 1758 u Hochkirchu a i v tomto případě zvítězil, nikoliv však díky vojenskému umu, ale více jak dvojnásobné početní převaze (přibližně 80 000 Rakušanů proti zhruba 35 000 Prusů). Svou váhavostí pak v srpnu 1760 zapříčinil nezdar u Lehnice. Kdyby on a Lacy přispěchali Laudonovi včas na pomoc, mohla Prusy sevřít trojnásobná přesila. Jejich nerozhodnost ale způsobila, že Fridrich z obklíčení vyvázl, a navíc uštědřil Laudonovi těžkou porážku.
Samotného Dauna pak pruský král porazil 3. listopadu 1760 u Torgau, ačkoliv měl rakouský vojevůdce i tentokrát početní převahu. Marie Terezie jej poté zbavila vrchního velení a jmenovala polního maršála státním ministrem a prezidentem Dvorské válečné rady. Za úředním stolem se Daunovi vedlo podstatně lépe než na bitevním poli a svými dílčími reformami přispěl k rozvoji vojenského školství a modernizaci rakouské armády.
Himmel, Laudon!
Livonský šlechtic jako jediný z rakouských velitelů dokázal svým talentem konkurovat Fridrichovi II. a za příznivých okolností ho i porazit. Pruští vojáci údajně v obavách před jeho vojenským uměním zvolávali „Himmel, Laudon!“
Právě on spolu s carským generálem Saltykovem vedl 12. srpna 1759 rakousko-ruskou armádu v proslulé bitvě u Kunnersdorfu. Nutno ovšem říci, že v tomto střetu měli spojenci nad Fridrichem výraznou početní převahu, čímž lesk jejich vítězství trochu bledne. Na sklonku sedmileté války pak s ruskou pomocí dobyl Svídnici ve Slezsku, ale následný hubertusburský mír z února 1763 přiřkl téměř celé Slezsko a Kladsko opět Prusku.
Významná role pak připadla Laudonovi během takzvané bramborové války (1778–1779). Jako novopečený polní maršál se stal nejbližším spolupracovníkem císaře Josefa II. (jako císař Svaté říše římské vládl 1765–1780) v jeho válečném štábu. Svou jedinečnou kariéru pak završil „vojnou s Turkem“, která vypukla v roce 1787. Mohamedánům v ní uštědřil řadu porážek a svou převahu stvrdil na podzim 1789 dobytím Bělehradu. V té době však již byl generalissimus v hodně pokročilém věku, a byť zdravotní problémy zvládal s obdivuhodnou statečností čas zastavit nedokázal a 14. července 1790 podlehl v Novém Jičíně zápalu plic.
Otec nevýhodného míru
Navzdory tomu získal krátce po bitvě hodnost polního maršála. Svou váhavostí nahrál nepřátelům i v dalších fázích válek o rakouské dědictví. Často napáchal víc škody tím, že se boji vyhýbal, než aby se protivníkovi postavil.
Zatímco Karel Lotrinský se snažil alespoň „slavně prohrát“, Neipperg většinou jen „slavně zahálel“. Po bitvě u Dettingenu (27. června 1743) byl odvelen do Vídně, kde mu svěřili velení tamního armádního sboru. Později se stal i viceprezidentem Dvorské válečné rady a vrchním vojenským velitelem rakouské metropole. Zemřel v hlavním městě monarchie roku 1774 jen den před svými 90. narozeninami.