Záhadný cizinec na Litici: Kdo byl poustevník jménem Karažihovej?

15.12.2017 - Michaela Kovačková

Přestože z hradu Litice zbyly jen zbytky zdí, svoji tajuplnou tvář si litický hrad zachoval dodnes. A stejně tak i jednoho obyvatele, který tu bydlel před více než sto lety. Není totiž tak úplně z našeho světa

Poustevník Karažihovej - Karažihovej byl zpočátku skromný poustevník
Poustevník Karažihovej - Karažihovej byl zpočátku skromný poustevník

Reklama

Jednoho dne se v Liticích objevil neznámý poutník. Byl oblečen v šedém rouchu řeholníka, s růžencem kolem pasu a otrhanou mošnou na rameni. Usadil se na okraji lesa, kde si postavil jednoduchou chatrč. Lidem se představil podivným jménem, které nikdo neuměl vyslovit, a poutník se za něj velice omlouval, čeština prý nebyla jeho mateřštinou. Jeho noví sousedé si tedy podivné jméno upravili podle svého a začali mu říkat Karažihovej.

Z jeho dlouhých vyprávění se od něj dozvěděli, že uprchl z turecké říše, kde mohamedáni trýzní křesťany, nadávají jim do psů a uřezávají jim uši a nosy. Lidé s hrůzou poslouchali, jakými útrapami musel poutník projít, než se dostal až do Litic, a samozřejmě se jim ho zželelo. Sami mu do poustevny začali nosit jídlo, i když jim samotným se ho nedostávalo. Navíc jim poustevník sliboval, že se za každého z nich bude u Boha modlit a že jejich dobré skutky budou jistojistě po zásluze odměněny. Lidé mu věřili každé slovo, a tak poustevníkovi nastaly zlaté časy.

Kočka nebo umrlec?

V dříve chudé poustevně si zařídil pohodlné lůžko, nechal si postavit kamna a ve své malé a útulné světničce odpočíval, zlenivěl a břicho se mu zakulatilo. Zbytky jídla a odpadky házel do kamen a skořápky z vajec za kamna, kde se hromadily a začaly vábit malé návštěvníky. Myši totiž začaly na podzim vyhledávat teplejší úkryty, kde by mohly nerušeně přečkat krutou zimu. Jednou se poustevník k překvapení všech ostatních vzdálil z poustevny a nechal pootevřené dveře. Tak se stalo, že se do vyhřáté místnůstky vloudila toulavá kočka a usadila se v teple za kamny, kde usnula. Probudil ji až hluk.

To se poustevník vracel za šera domů. Údajně si svůj poustevnický život zpestřoval pitím lahodného moku v místní hospodě. Možná proto se vrátil zcela vyčerpán a těšil se, až se natáhne na své pohodlné posteli. Spokojeně tedy ulehl a už už se dostavoval sladký spánek, když vtom najednou něco zarachotilo. Vyděšený poustevník pozorně naslouchal, ale slyšel jen tlukot vlastního srdce. Spokojeně se otočil na druhý bok, když v tom to v poustevně znovu zarachotilo. Obklopen noční tmou si představoval, že po jeho příbytku chodí neviditelný umrlec a chřestí svými hnáty. Karažihovej se vyděsil, vyskočil z postele a pádil do vesnice. S vytřeštěnýma očima vpadl do první chalupy a sotva popadaje dech, volal: „Spaste, lidé, duši, v mé poustevně straší!“

Dobří sousedé ho uklidnili, uložili ho do postele a popřáli mu dobrou noc. Druhý den zrána se šli podívat, co poustevníka v noci tak vyděsilo. Když uviděli toulavou kočku, kterak šramotí za kamny na skořápkách vajec, zasmáli se s chutí nejen oni, ale vyprávění o „statečném“ poustevníkovi kolovalo od vesnice k vesnici a Karažihovej měl o nechtěnou pověst postaráno. I když mu lidé vysvětlovali, že se ničeho nemusí bát, poustevník se už do svého příbytku nikdy nevrátil. Snad ho tížilo černé svědomí, snad tu noc opravdu viděl umrlce.

Chamtivý podnájemník

Nový příbytek v přízemí litického hradu nabízel poustevníkovi daleko více pohodlí než jeho staré obydlí, a tak se mu po jeho chatrči ani jednou nezastesklo. Jelikož byl hrad v tu dobu již opuštěný, všechen nábytek i staré obrazy či koberce si z vyšších pater poustevník odnesl do svého nového doupěte. Opět ztloustl a věnoval se zahálčivému životu jako dříve, pouze s tím rozdílem, že už téměř nevycházel mezi lidi. Do svého příbytku si nosil nové a nové věci z hradu a vše vyvrcholilo tím, že sloupal zlato z prastarého nápisu na hradní bráně. Stálo na něm: Tato věž dělána za nejjasnějšího krále Jiřího, českého krále a markrabí moravského, 1468.“

Zlatý nápis již předtím mnohokrát lákal poustevníkův zrak, ale teď měl zlatá zrníčka na dosah. Vylezl k němu po žebříku, sloupal všechno zlato a svoje počínání překryl červenou barvou. Lidé si všimli, že zlatavý nápis, který byl vzpomínkou na zašlou slávu hradu, je červeně pomazaný a začali se na poustevníka dívat s nedůvěrou. To on přece bydlel na hradě a beze slůvka dovolení odnesl téměř všechno hradní zařízení. Poustevník poznal, že v tomto kraji už mu pšenka nepokvete. A tak jednoho dne zmizel, stejně tak tajuplně, jako se kdysi objevil. Nutno říci, že po něm nikdo z místních nepátral. Rozzlobení obyvatelé Litic jen doufali, že poustevník, který zneužil jejich pohostinství a důvěry, neunikne spravedlivému trestu. A dočkali se.

Na hradě se začal objevovat přízrak kvílejícího muže, který při pohybu vydával podivné zvuky. Skoro jako by někdo rozšlapával skořápky. Nejednou vyděsil místní děti, jejichž matky pak přízrak Karažihoveje využívaly ke strašení svých nezbedných ratolestí. „Nechoď do hradu, straší tam Karažihovej,“ ozývalo se prý z úst litických žen. Děti pak litický hrad obcházely s hrůzou v očích a nikdy už své maminky nezlobily. Vždyť kdo by chtěl potkat řinčícího poustevníka, který po smrti pyká za svoji chamtivost a přetvářku.

  • Zdroj textu:

    Tajemství české minulosti

  • Zdroj fotografií: Wikipedie

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Útok na Pearl Harbor byl překvapivý úder japonského císařského námořnictva proti námořní základně Spojených států amerických v Pearl Harboru na Havajských ostrovech v neděli ráno 7. prosince 1941 (8. prosince v Japonsku).

Válka

Planeta obíhá kolem žhavého odhaleného jádra hvězdy podobné Slunci v malé vzdálenosti a její atmosféra je neustále rozrušována silným ultrafialovým zářením. Uvolněný plyn se formuje do disku kolem hvězdy a nakonec dopadá na povrch bílého trpaslíka.

Vesmír

Král ptáků přilétá 

Kategorie: Chování – ptáci
Autor: Audun Rikardsen, Norsko
Název: Přistání orla

Snímek z bezprostřední blízkosti mohl Nor Audun Rikardsen pořídit jen díky tomu, že nedaleko svého domu umístil na starou větev fotopast a naučil tam dravce sedat s využitím nastražené mršiny. Trvalo tři roky, než se mu podařilo zachytit dokonalý obraz. 

Zajímavosti

BolaWrap sváže člověka do vzdálenosti až 7,6 metru

Věda

Hadice na mořské houbě

Hadice (Ophiuroidea) patří mezi ostnokožce (Echinodermata). Tito mořští živočichové se živí detritem a nejčastěji mají velikost kolem tří centimetrů. Existují ovšem i druhy dorůstající až 60 cm. Sexuálně dospívají ve dvou letech života a dožívají se pěti let. Můžete na ně narazit ve všech mořích světa až do hloubek šesti kilometrů. Některé druhy dokáží tolerovat i brakickou vodu. Stejně jako příbuzné hvězdice mají úžasnou schopnost regenerace.

Příroda

Vilém II. Pruský (vpravo) měl k hraběti Eulenburgovi velmi blízký vztah.

Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907