Bude se na olympiádě soutěžit v józe? Indie by na hry ráda prosadila jogásanu, disciplínu plnou náročných pozic

Vaishnavi Saravanakumar, která se na Instagramu označuje za „indickou gumovou dívku“, předvádí v krátkých videích mimořádně náročné jógové pozice. Letos v červnu získala zlatou medaili na prvním mistrovství světa v jogásaně, které se konalo v indickém Ahmedábádu. Soutěž přilákala 522 závodníků a zástupce 79 zemí, sledovaly ji dva tisíce diváků přímo na stadionu a celostátní televize vysílala její průběh živě.

Indická vláda přitom už začátkem roku oznámila záměr usilovat o zařazení jogásany na olympijské hry, a to ještě před podáním kandidatury na pořádání olympiády v roce 2036.

Soutěžní jóga není v Indii novinkou: první oficiální klání v ásanách se konalo už v roce 1973 v Kalkatě. Teprve v posledních letech se však tato disciplína mění v mezinárodní sportovní podívanou. O její organizaci svědčí také rozsáhlá pravidla čítající 269 stran, která zahrnují i antidopingovou politiku.

Co vlastně jogásana hodnotí?

Za snahou prosadit jogásanu jako mezinárodní sport stojí Udit Sheth, prezident organizace Yogasana Bharat. Podnikatel se zkušenostmi s výstavbou a provozem sportovních stadionů chtěl podle svých slov představit světu starobylé indické dědictví a přivést je na olympiádu.

Sheth nicméně zdůrazňuje, že soutěžní disciplína se nazývá jogásana, nikoli jóga. Ta totiž zahrnuje mnohem širší soubor praktik, včetně meditace a soustředění, zatímco ásany představují pouze jednu z jejích osmi částí.

Jogásanu Sheth přirovnává ke sportovní gymnastice. Obě disciplíny vyžadují sílu, flexibilitu a koordinaci a výkony hodnotí porota. Jogásana má individuální, skupinovou a párovou kategorii, zásadní rozdíl však spočívá v tom, že je statická. Závodníci musejí obtížné pozice nejen zaujmout, ale také v nich zachovat klid a kontrolu. V některých kategoriích musí krajní polohu udržet celých 60 sekund.

Tříminutová sestava může obsahovat sedm nebo osm náročných ásan, které se rozdělují podle obtížnosti a hodnotí objektivním bodovacím systémem. Soutěž doprovází energická tematická hudba, výrazné rytmy a nápadné kostýmy zdobené flitry. Pořadatelé přitom dbají na kulturní citlivost a zakazují odhalující oblečení včetně bikin.

Sheth věří, že kombinace fyzické náročnosti, vizuální atraktivity a zábavy může přitáhnout diváky podobně jako talentové televizní pořady. Zároveň doufá, že sportovní pojetí jógy osloví mladší generaci a přivede ji i k tradičním principům této praxe.

Spor o ego a smysl soutěžení

Ne všichni příznivci jógy však tento vývoj vítají. Britská učitelka Divya Kohli považuje za zásadní problém samotné hodnocení fyzických výkonů. Podle ní jóga člověka vede k tomu, aby se osvobodil od závislosti na vnějším uznání a přestal být otrokem vlastního ega. Udělování bodů za obtížnost pozic proto pokládá za rozpor s jejími základními principy.

Sheth námitku uznává, ale zdůrazňuje, že soutěžení je dobrovolné a jogásana si nečiní nárok hodnotit jógu jako celek. Posuzují se pouze vybrané ásany, na jejichž hodnocení panuje shoda. Skutečnou výzvu navíc chápe především jako souboj člověka se sebou samým a s vlastními předchozími výkony, nikoli s ostatními závodníky.

Podobný přístup zastává Sam Cruickshank, prezident Great Britain Yoga Sports Federation. Soutěžní jóga je podle něj v Británii stále okrajovou disciplínou a národního šampionátu se účastní přibližně dvacet lidí. Závodit přitom mohou i lidé, kteří nejsou vrcholovými sportovci. Mohou si vybrat jednodušší pozice a jejich varianty odpovídající vlastním možnostem, takže soutěž může být spíše inspirativní ukázkou než klasickým soupeřením.

Cruickshank se k józe dostal až ke konci třicítky, kdy chtěl řešit problémy spojené se středním věkem. Zpočátku si nedokázal představit, že by sám soutěžil, ale po návštěvě závodů jej tato zkušenost přesvědčila. V Británii začal závodit v roce 2018 a později se zúčastnil také soutěží v Číně a Francii. Za jednu z hlavních předností považuje společenský rozměr, možnost cestovat a setkávat se s lidmi podobného zaměření. Soutěžení podle něj pomáhá také překonávat stagnaci ve cvičení. 

Také Almanii Colombovou, někdejší tanečnici souboru American Repertory Ballet, přivedla k soutěžní józe náhoda. Po kurzu pro učitele jógy v Los Angeles v roce 2011 ji kamarádka požádala, aby se k ní připojila při závodech. Colombová následně třikrát zvítězila na mistrovství Evropy a v letech 2016 a 2018 ovládla také mezinárodní šampionáty.

Zkušenost z tanečního prostředí jí pomohla při vystupování před publikem, soutěžní jóga však pro ni představovala jinou výzvu. Zatímco tanec je založený na neustálém pohybu, jogásana vyžaduje naprostý klid. Colombová dnes působí v technické komisi International Yoga Sport Federation a vyučuje horkou jógu v Londýně.

Hlavní překážku rozvoje soutěžní jógy podle ní představuje roztříštěnost organizací, které pořádají vlastní soutěže, aniž by se spojily pod společnou zastřešující strukturou. Přestože jóga znamená spojení, její soutěžní prostředí podle Colombové stále zatěžuje příliš mnoho ega.

Cesta na olympiádu

Kromě sporů o samotný smysl soutěžení musí jogásana řešit také organizační problémy. V roce 2020 se Yogasana Bharat stala národní jógovou federací Indie, její uznání však napadla organizace Yoga Federation of India, založená v roce 1974.

V červenci letošního roku vrchní soud v Dillí status Yogasana Bharat zrušil, protože ministerstvo pro záležitosti mládeže a sportu jí jej přiznalo už po třech měsících existence, což odporovalo národnímu kodexu rozvoje sportu. Soud nařídil nový výběrový proces, který stále probíhá a do něhož se mohou přihlásit všechny oprávněné organizace.

Další překážkou je nedostatečné mezinárodní zastoupení. World Yogasana má 40 členských organizací, mimo jiné v Kanadě a několika afrických zemích. Pro splnění kritérií Mezinárodního olympijského výboru však potřebuje nejméně 50 organizací působících na třech kontinentech. Ve Velké Británii zatím nemá žádnou členskou organizaci a v Evropě působí jen několik jejích členů, konkrétně ve Španělsku, Bulharsku, Nizozemsku a Rumunsku.

Naději představují Hry Commonwealthu v roce 2030, které bude hostit Indie. Jogásana by se na nich měla představit jako tradiční sport, její zařazení ale ještě čeká schvalovací proces. Mezi další kandidáty patří kabaddi (kontaktní týmový sport, v němž se útočník snaží dotknout soupeřů a vrátit se na vlastní polovinu, aniž by ho obránci zadrželi) a kho kho (týmová honička, v níž se hráči snaží dotknout soupeřů a vyřadit je ze hry). Obě disciplíny mají hluboké kořeny v indické sportovní tradici, podle dosavadních předpokladů však mají menší šanci přilákat dostatečný zájem ostatních zemí.

Pokud se jogásana na hry v roce 2030 skutečně dostane, dalším možným krokem by bylo její zařazení mezi ukázkové sporty na olympijských hrách v Brisbane v roce 2032.

Udit Sheth každopádně zůstává optimistou. Chtěl by vybudovat mezinárodní strukturu podobnou fotbalové FIFA, v níž by měla každá země vlastní federaci. Zároveň ale upozorňuje, že nestačí dostat jogásanu na olympiádu – důležité je, aby se na programu udržela. Jako příklad uvádí breakdance, který měl premiéru na olympijských hrách v Paříži v roce 2024, ale v dalších letech už se s ním nepočítá. 

Cesta jogásany na olympiádu tak nezávisí jen na tom, zda dokáže zaujmout diváky, ale také na tom, jestli se podaří vybudovat stabilní mezinárodní soutěžní základnu.