Zákeřní traviči císaře Viléma II.: Německé nasazení bakteriologických zbraní

Šíření bakterií a nemocí představuje součást válečné strategie již od starověku. Historie zná četné případy otrav vody a potravy na nepřátelském území. Vojevůdci se také nezřídka uchylovali k převozům mrtvých zvířat i lidí do oblastí pod vládou protivníka, aby zde rozšířili epidemie. Zejména v tropických oblastech se využívaly šípy napuštěné přírodními jedy. Ty ještě v 19. století působily značné ztráty koloniálním expedicím. 

Teprve rozvoj přírodních věd na přelomu 19. a 20. století však umožnil úvahy o masovém nasazení bakteriologických či chemických zbraní. Debaty na toto téma zaznívaly zejména ve vědeckých kruzích, odkud pronikly i do světa vědecko-fantastické literatury. Kupříkladu známý autor dobrodružných příběhů Jack London v roce 1910 vydal povídku Nevídaná invaze, v níž líčil imaginární likvidaci celých asijských národů bílými kolonialisty používajícími biologické zbraně. Konzervativní armády evropských a severoamerických mocností však v reálu o podobných metodách před rokem 1914 vážně neuvažovaly. Důsledky sarajevského atentátu však změnily mnohé.

Berlín proti Washingtonu

Ačkoliv Spojené státy po vypuknutí první světové války zachovaly neutralitu, staly se nejdůležitějším dodavatelem munice, potravin, tažných zvířat a dalších komodit pro armády protiněmecké koalice. Námořní konvoje dovážející přes Atlantik materiál dohodovým mocnostem představovaly terč pro ponorky Kriegsmarine. 

Také německé zpravodajské služby vyvinuly značné úsilí, aby ochromily americkou pomoc státům Dohody. Současně usilovaly o to co nejvíce zaměstnat zámořskou velmoc jinými problémy, které by Washingtonu zabránily otevřeně vojensky podpořit Brity a Francouze. Císařská rozvědka provedla řadu drobnějších sabotáží v přístavech a několik pumových útoků, z nichž největší se odehrál v létě 1916 v doku Black Tom v New Yorku.

Mexická pomoc?

Dalším nástrojem destabilizace se stalo podněcování stávek a nepokojů, zejména mezi irskou menšinou v přístavních městech východního pobřeží. Současně Němci materiální a finanční podporou zasahovali do občanské války v Mexiku (1910–1920), která nutila Američany vázat část armády na jižních hranicích. Berlín dokonce projevil ochotu podpořit nepříliš reálné pokusy mexických radikálů o připojení části území USA. 

Německá zpravodajská a diverzní síť ve Spojených státech se mohla opřít o podporu berlínských diplomatů, kteří se směli v neutrální zemi celkem volně pohybovat. Patřil k nim i obchodní atašé ve Washingtonu Heinrich Albert či pozdější kancléř Franz von Papen. Výkonnou ilegální síť operativců vedl obchodník Franz von Rintelen, vydávající se za švýcarského občana.

Antrax a vozhřivka

Ke kuriózním metodám sabotáže amerických a dalších dodávek zemím Dohody patřilo využití biologických zbraní. Iniciativa se zrodila během prvního roku války v okruhu takzvané politické sekce německého generálního štábu. Zde se skupina vojáků a vědců pod vedením bývalého diplomata Rudolfa Nadolnyho začala zabývat myšlenkou otrávit koně a jateční či tažná zvířata prodávaná z neutrálních zemí armádám protivníka. K danému účelu hodlal Nadolny použít kultury antraxu a vozhřivky. Agenti vybavení bakteriemi působili přinejmenším v pěti státech – USA, Argentině, Španělsku, Rumunsku a Norsku. Kdy a kde došlo k nasazení této obskurní zbraně poprvé, zůstává nejasné. Během roku 1915 agenti vyzbrojení biologickými zbraněmi prokazatelně působili v USA a Rumunsku. Do Bukurešti citlivý materiál propašovali němečtí diplomaté. 

Později Nadolny dostal bakteriové kultury i do Španělska, kde se němečtí agenti snažili infikovat koně dodávané do Francie. Pyrenejský poloostrov se měl zároveň stát nástupním prostorem pro rozšíření operací do Argentiny. Vyzvědač Hermann Wuppermann ilegálně přicestoval ponorkou z Dalmácie do Španělska a poté pokračoval pod falešnou identitou do Jižní Ameriky. S sebou vezl ampule s bakteriovými kulturami, maskované jako kostky cukru. 

Obdobný způsob pašování Nadolnyho muži zvolili v případě Norska. Zde se terčem stala stáda losů používaných k přepravě britských dodávek do Ruska. Několik skupin sabotérů z Norska v roce 1916 proniklo na území Finska, patřícího tehdy carskému Rusku, s cílem aplikovat antrax na koně v armádních stájích. Většina pokusů však přinesla jen velmi slabý efekt.

Neslavný konec Antona Dilgera

Klíčovou postavou německého bakteriologického programu v USA se stal Anton Casimir Dilger, potomek přistěhovalců narozený roku 1884 ve Virginii. Jeho otec Hubert patřil k ikonám americké armády, během občanské války (1861–1865) si vysloužil Medaili cti, nejvyšší vojenské vyznamenání. Po svém dědovi Friedrichu Tiedemannovi zdědil Anton zájem o lékařství a v mládí se vydal studovat medicínu na univerzitu v Heidelbergu, kde Tiedemann v minulosti vyučoval. Studium dokončil v roce 1912. 

O tři roky později se vrátil do USA jako agent německé rozvědky a zřídil si tajnou sklepní laboratoř nedaleko Washingtonu. K rozšíření bakterií antraxu a vozhřivky sloužila již existující síť spolupracovníků von Rintelenovy zpravodajské služby v docích. Ti látky šířili mezi koně čekající v přístavech na transport do Evropy. Způsobili však jen zanedbatelné škody. V USA se v té době shodou okolností vlivem lékařské osvěty zpřísňovala hygienická pravidla pro ustájení a napájení koní, takže se nákaza šířila podstatně pomaleji, než sabotéři doufali.

Koncem roku 1916 se Dilger krátce vrátil do Německa, zřejmě k poradě ohledně dalšího postupu. Po příjezdu zpět do Washingtonu však zjistil, že se o něj začíná zajímat FBI. Proto se rozhodl pro útěk do Mexika, kde se ukrýval pod jménem Delmar. V závěru války se pokusil vrátit přes Španělsko do Německa, ale 17. října 1918 v Madridu zemřel na španělskou chřipku. 

Podobně neslavně jako Dilger ve výsledku skončil celý Nadolnyho program, který se ukázal jako neefektivní, nákladný a riskantní. Agentům se nepodařilo způsobit závažnější škody, nicméně celá akce se zapsala do dějin jako první, byť nepříliš úspěšný, akt moderního bioterorismu. Sám Nadolny paradoxně ve 30. letech patřil k důležitým aktérům mezinárodních konferencí o odzbrojení.