Zapomenutý měsíc Uranu mohl mít v minulosti oceán hlubší než Pacifik
Nový výzkum naznačuje, že Uranův měsíc Ariel mohl kdysi skrývat oceán hluboký až 170 kilometrů. Jeho existence by vysvětlovala dramatické zlomy a hladké pláně na jeho ledovém povrchu.
V hledáčku planetárních vědců se stále častěji objevuje Uranův měsíc Ariel. Tento pozoruhodný svět je nejjasnějším a čtvrtým největším měsícem v systému planety Uran. Na Arielu, jehož průměr činí 1 159 kilometrů, je nápadný především jeho povrch, na němž se v divokém kontrastu střídají velmi staré útvary, jako jsou krátery, s velmi mladými prvky, což jsou například oblasti s velice hladkým povrchem, vytvořené zřejmě kryovulkanismem.
V souvislosti s Arielem se v poslední době množí náznaky, že by se pod jeho povrchem mohl ukrývat oceán. Výzkumný tým, který vedl Caleb Strom z Univerzity Severní Dakoty v Grand Forks, ale přichází s alternativní tezí. Podle Stroma měl Ariel takový oceán v minulosti. Měl být velice hluboký – podle vědců možná až 170 kilometrů. Pro srovnání, pozemský Pacifik je hluboký v průměru jen asi čtyři kilometry.
Hlubiny pod ledem
Jak plyne ze studie Stromova týmu, kterou uveřejnil odborný časopis Icarus, byl to právě dramatický povrch měsíce Ariel, který vědce přivedl k tomuto závěru. Zajímalo je, jaké parametry by musel Ariel mít, aby na jeho povrchu vznikly rysy, které tam dnes pozorujeme. Jejich analýzy se týkaly především podpovrchového oceánu a excentricity dráhy čili toho, do jaké míry se liší tvar dráhy tělesa od ideální kružnice.
Badatelé přiznávají, že pokud jde o definitivní rozhodnutí o existenci či neexistenci oceánu na Arielu, jsou naše možnosti bohužel značně omezené. Jak Ariel, tak i další Uranův měsíc Miranda totiž pozorujeme pouze z jejich jižní strany. Změnit by to mohl až mise, která by pořídila snímky povrchu severních polokoulí Arielu a Mirandy.
Simulace Stromova týmu naznačují, že Ariel patrně musel mít v minulosti zhruba 40× výstřednější (excentričtější) dráhu, než je tomu dnes. Jde tak o čtyřikrát vyšší hodnotu než u slavné Jupiterovy Europy, známé svými prasklinami způsobenými slapovými silami.
Taková excentricita by podle vědců zvyšovala přílivové síly natolik, že by dokázaly lámat ledovou kůru Arielu. Podle vědců by k tomu však nestačila jen deformace dráhy – pod ledem by se musel nacházet podpovrchový oceán. Ve hře jsou tak podle vědců dva scénáře: Tenká ledová vrstva ukrývající obrovský a hluboký oceán, nebo menší oceán pod silnější krustou.
