Záporožští kozáci: Jak se z dobrodruhů stal národ

Válka na Ukrajině nepředstavuje pouze střet o politickou kontrolu – ale také o identitu. Z úst ruských představitelů stále dokola zní, že „Ukrajinci nejsou národ“. Historici však dávají zcela jinou odpověď…

20.10.2023 - Jindřich Kačer



Dějiny obou zemí jsou nerozlučně propletené už proto, že zárodek ruské státnosti nevznikl na dnešním území Ruska, ale naopak Ukrajiny. První ruský stát vytvořili v 10. století germánští varjagové neboli vikingové z rodu Rurikova a nazvali jej Kyjevská Rus. Bájné počátky státnosti ležící v Kyjevě tak carům, sovětským komunistům i současným ruským nacionalistům dávaly do rukou klacek, kterým se snažili ubít jakékoliv myšlenky na možnou existenci Ukrajiny coby svébytné země.

Vztah mezi Kyjevskou Rusí a pozdějším státním útvarem soustředěným okolo Moskvy byl však velmi volný a skutečně spíš mytický. Ve 13. století totiž Evropu zaplavili Mongolové, Kyjevskou Rus zcela zdevastovali a na jejím území ustanovili vládu chánů ze Zlaté hordy. Udržela se pak dlouhá dvě století, přestože obyvatelstvo zůstalo vesměs slovanské a jeho vládci museli odvádět daně chánům. Ti samozřejmě dosazovali do správy jednotlivých regionů loajální místní panovníky, kteří uměli ohnout hřbet a zároveň zajistili, aby se lid nebouřil.

Kontinuitu pocházející od Kyjevské Rusi sice Mongolové úplně nezrušili, ale původní struktura moci se definitivně zhroutila a noví vládci nastavili v budoucím Rusku zcela odlišná společenská pravidla a zvyklosti, než známe ze západní i střední Evropy. Když potom vliv chánů v 15. století zeslábl a Zlatá horda se rozpadla, vznikla četná území s mocenským vakuem, jež se muselo vyplnit.

Území nikoho

K regionům, které se dočkaly podobně rozsáhlé obrody, se zařadila také oblast okolo Moskvy – tzv. Moskevské velkoknížectví, skutečný základ dnešního ruského státu. V polovině 16. století se pak po sérii válek podařilo sloučit jednotlivá nezávislá knížectví do silného útvaru pod správou carů.

Další oblast, jež naskočila „na vlak“ k nezávislosti na mongolské nadvládě, ležela na jihovýchodě dnešní Ukrajiny okolo dolního Dněpru, v sousedství tzv. Krymského chanátu – jednoho z pozůstatků Zlaté hordy, toho času pod vládou Osmanské říše. Šlo o Záporoží, na nějž pak volně navazovalo BraclavskoKyjevsko. Zmíněné území formálně spadalo pod litevská velkoknížata, která jej dobyla už ve 14. století. Ve skutečnosti tam ovšem moc ze vzdáleného Pobaltí příliš nedosahovala a dění v téměř liduprázdné lokalitě nikoho zvlášť nezajímalo. Region stál „na okraji“ neboli na hranici, a odtud název „okrajina“ čili Ukrajina.

Proto se tam až do 16. století stahovaly různé existence, kterým se nelíbil život obyčejných sedláků pod vrchností a toužily po dobrodružství. Ostatně slovo „kozák“ pochází z tureckého „quazaq“ a označuje právě dobrodruha – přeneseně pak nájemného strážce litevských hranic, tedy hraničáře. Zmínění jedinci vytvořili v rozlehlých a řídce osídlených krajích zvláštní společenství, připomínající spíš loupežné či válečné bandy v čele se zvolenými veliteli než klasický feudální systém západního či ruského typu.

Kozáci z mnoha zemí

Důležité je, že dotyční přicházeli na Ukrajinu ze všech okolních zemí – tedy z Litvy, Polska, Ruska, ale i z Osmanské říše či Krymského chanátu – a nová identita kozáka se pro ně stala důležitější než jejich původní „národnost“ či etnicita. Založením šlo o rebely, jimž se v rodném kraji z různých důvodů nelíbilo, tudíž k němu nechovali žádný sentiment. Z daného pohledu je tedy argument současných ruských nacionalistů o „odrodilých Rusech“ zcela lichý, protože zmíněná směsice lidí vytvořila vlastně zcela nové etnikum. Nedělalo jim pak problém vydávat se na kořistnické výpravy, kamkoliv jim velitel nakázal.

Válečná kořist tvořila základní obživu kozáků, přičemž bez rozpaků vyráželi na lup do všech okolních zemí: do Ruska, původně Moskevského knížectví, na Krym či do Osmanské říše. O něco méně plenili v Litvě, aby příliš nepoutali pozornost svého právoplatného vládce, ale v případě nouze neváhali příležitostně vyrabovat ani panství litevského nebo polského šlechtice. Litva byla totiž od 14. století spojena s Polskem v tzv. personální unii neboli volném sdružení dvou států pod vládou jednoho krále. Roku 1569 ovšem sněm v Lublinu odhlasoval nová pravidla pro těsnější spojenectví, a Poláci si navíc v rámci unie přivlastnili i rozsáhlá území Volyně, Polesí, Kyjevska, Braclavska a Záporoží. Šlo v podstatě o celé kozácké regiony, jež od té doby spadaly přímo pod polského panovníka a pevněji se přičlenily k tzv. Rzeczpospolitej, jak Poláci nazývali svůj unijní stát.

Nechtěná vláda Lachů

Tehdy propukaly problémy mezi Lachy, jak Poláci říkali obyvatelům Ukrajiny, a volnomyšlenkářskými kozáky, kteří si chtěli uchovat svůj specifický vojenský způsob života. Spatřovali v něm svobodu a nehodlali se začlenit do služeb polských velmožů, kteří si na Ukrajině zabírali půdu a vyžadovali, aby pro ně kozácké rodiny robotovaly na polích nebo jim platily daně. Nicméně Poláci si uvědomovali, že jde o významnou vojenskou sílu, kterou mohou využít proti znepřáteleným sousedům. Navíc území kozáků sloužilo jako nárazníkové pásmo a zlomit je silou by nebylo snadné. Proto byl polský král – a také šlechtický sněm, jenž v zemi držel velkou část moci – ochoten k vyjednávání a ústupkům.

Nejvýznačnější kozáci se tedy zapsali do nově zavedeného „rejestru“ neboli registru, přičemž měli dostávat žold z polské královské pokladny a výměnou za to poslouchat příkazy panovníka i sněmu. Původně se jednalo o pouhých 400 mužů, ale k roku 1590 už jich bylo tisíc, a v roce 1637 dokonce osmkrát tolik. Uvedené počty se ovšem staly předmětem vyjednávání hetmanů či atamanů, tedy kozáckých velitelů, s polským sněmem. Nakonec tak vznikla masa desítek tisíců kozáků vyloučených z registru, kteří se najednou ocitli v právním vakuu, protože se odmítali vrátit k životu zemědělců. Začali se nazývat „čerň“ a zůstávali osobně svobodní, ale špatně zvladatelní.

Rebelská chudá čerň

Následovala série povstání, protože čerň se nehodlala se svou novou pozicí smířit, a původní relativní rovnost v kozácké společnosti se rozpadala. Začala se formovat také tzv. kozácká staršina, tedy movití šlechtici, kteří chtěli stejná práva jako jejich polské protějšky. Z větší části se přitom samozřejmě jednalo o registrové kozáky. První významnější povstání se rozhořelo už v roce 1591: Muži hetmana Kosynského se zmocnili řady zámků, kde ničili doklady vlastnických práv polské šlechty, a teprve roku 1593 je porazil kníže Andrzej Wiśniowiecki v bitvě u Pjatky na Volyni. Kosynskyj padl pár měsíců nato, nicméně již o dva roky později propukla další rebelie, tentokrát pod vedením hetmana Nalyvajka. Také tuto vzpouru polská armáda brzy potlačila, načež dal sněm vzbouřené vůdce popravit a přijal zákon, v němž všechny neregistrové kozáky prohlásil za zrádce.

Nicméně postoj Poláků se brzy změnil, když zjistili, že potřebují výrazně rozšířit vojenskou sílu v nových válkách proti Švédsku, Rusku i Osmanské říši. Nejenže tedy navýšili počet registrových kozáků na několik tisíc, ale povolili hetmanům najímat do vojska i čerň, aby podpořili údernou sílu. Zejména Rusko tehdy prožívalo těžké období tzv. smuty, kdy po vymření Rurikovců nastal boj o carský trůn. Poláci na něj s podporou kozáků dvakrát dosadili vlastního kandidáta, prince Vladislava, který byl ovšem z Moskvy vždy zase brzy vyhnán. Vladimir Putin by možná kozáckou účast nazval zradou odrodilých Rusů, ale ve skutečnosti tehdy neměli kozáci z Ukrajiny s původními Rusy už téměř nic společného.

Využít, ale nepovolit

Kozácká povstání proti Lachům neutichla ani v 17. století, za což mohl především nesmlouvavý a často krutý přístup polských velmožů. Ti se totiž jen neradi podřizovali i příkazům krále a sněmu, když to pro ně zrovna nebylo výhodné. A panovník sám neměl v Polsku dost pravomocí a síly, aby je přivedl k poslušnosti – zejména proti nespolehlivým kozákům.

Další rozbušku ve vzájemných vztazích tvořilo náboženství, neboť kozáci se tradičně hlásili k pravoslaví. Přestože jejich předkové pocházeli z různých států, vyznání se ustálilo už při vzniku prvních kozáckých pevností a od 15. století tam hluboce zakořenilo. Roli přitom zřejmě sehrálo dlouhodobě silné postavení kyjevské církve, kde se pravoslaví uchytilo již v raném středověku a nevymýtili ho ani Mongolové. Kozáci by se tak logicky přibližovali k Moskvě proti katolickému Polsku, ale až do poloviny 17. století to žádného hetmana nenapadlo.

Největší sérii povstání před Bohdanem Chmelnyckým měla opět na svědomí čerň a také zdánlivě nesplněné slovo polského krále. Při jednáních se často stávalo, že Poláci naslibovali kozákům za účast na tažení spoustu sociálních i náboženských privilegií a svobod, ale později se vykrucovali. Roku 1621 šlo o zásadní válku s Osmanskou říší, pro kterou chtěl král Zikmund získat hetmana Sahajdačného. Ten měl v úmyslu žádat pro kozáky obrovské ústupky, což se mu tak úplně nepodařilo, neboť Vladislav jen neurčitě přislíbil vše promyslet a projednat.

Znovu a znovu za svobodu

Nicméně Sahajdačnyj se vrátil s tím, že s panovníkem vyjednal úžasně výhodnou dohodu o náboženské i osobní svobodě pro všechny kozáky a rozšíření registru na dvacet tisíc mužů. Tažení se pak poměrně vydařilo, jenže hetman při něm padl. A kozáci logicky žádali po králi splnění slibů, s nimiž počítali, ale on je ve skutečnosti nikdy nedal. Následně se na vlastní pěst domlouvali s krymskými Tatary, zasahovali do tamních poměrů a podporovali je i proti jejich osmanským pánům. Celkově si začali dělat svoji zahraniční politiku, což Polákům působilo značné problémy. Útisk proto pokračoval.

Roku 1629 se čerň vzbouřila nejen proti Lachům, ale i proti vlastní staršině. Poláci rebelie opakovaně brutálně potlačovali, přesto propukaly další a další. A tak dal nový král Vladislav vybudovat na dolním Dněpru silnou pevnost Kodak s polskou posádkou, což kozáky samozřejmě rozlítilo ještě víc. Znovu povstali a opět byli krutě poraženi, až nakonec museli roku 1638 definitivně kapitulovat. Následovalo desetiletí relativního klidu, kdy nebyl jmenován žádný hlavní hetman. Poláci dosadili do nejvyšších pozic kozáckých pluků vlastní lidi a velmoži svým poddaným ještě pevněji „utáhli šrouby“.

Ohněm a mečem

Roku 1648 nastal zlom, když vypuklo největší a nejznámější kozácké povstání pod vedením Bohdana Chmelnyckého, které sugestivně vylíčil Henryk Sienkiewicz v románu Ohněm a mečem. Původně drobný šlechtic Chmelnyckyj z řad staršiny se dostal do sporu s čyhyrynským podstarostou Czaplińským. Ten mu pak v jeho nepřítomnosti přepadl a obsadil statek, ubil jeho malého syna a Bohdanovu milenku donutil, aby se za něj vdala. Šlo o typickou ukázku tehdejšího zacházení Poláků s kozáky. Chmelnyckyj se neúspěšně dovolával spravedlnosti u krále, a nakonec sebral několik stovek kozáků a vedl je do vzpoury. Jejich dlouho dušená frustrace vzplála a brzy se k nim přidávaly tisíce dalších. Bohdan z nich vytvořil armádu, a navíc se domluvil na podpoře s krymskými Tatary, což však v budoucnu působilo potíže.

Poláci situaci zjevně podcenili. Poslali sice silné vojsko, ale rozdělili ho na tři části, které pak Chmelnyckého muži s Tatary postupně porazili. Krátce nato zemřel Vladislav a země zůstala několik měsíců bez krále. Další vítězství, tentokrát nad početnou a mocnou armádou, si kozáci připsali v září 1648 u vsi Pyljavci. Zbytky pyšných polských šlechticů z místa v hrůze utekly, takže kozáci získali velkou kořist. To už Poláci doslova panikařili a na trůn pak dosedl Vladislavův bratr Jan II. Kazimír. Ukázal se však jako velmi slabý a potvrdil Chmelnyckému postavení knížete.

Sen o samostatnosti

Hetman od té chvíle začal jednat jako suverénní vládce a jeho cílem se stalo osvobození od polské nadvlády. Tehdy v podstatě vznikla ukrajinská národnost a vědomí nové společné identity, se snahou založit si vlastní stát. Obyvatelé Záporoží, Kyjevska, Braclavska či Volyně se nicméně ještě nenazývali Ukrajinci, ale s odkazem na Kyjevskou Rus si začali říkat Rusové – bez ohledu na to, že stejný termín užíval pro svůj lid moskevský car. Zmíněné pojmenování však vyjadřovalo svébytnost a nezávislost, nikoliv příchylnost k carovi, od nějž si zatím Chmelnyckyj držel odstup.

Následující události bohužel nově vzniklý národ k Moskvě přece jen přiblížily. Roku 1649 vypukla další válka s Poláky, kteří se nechtěli se ztrátou Ukrajiny smířit. Teď už nešlo o vnitřní spor občanský, nýbrž o konflikt polsko-ukrajinský. Menší kozácké vojsko plukovníka Kryčevského v něm utrpělo porážku a tatarští spojenci přinutili Chmelnyckého k vyjednávání, protože se jim nechtělo bojovat. Tzv. zborovská dohoda ovšem znamenala pouhé nadechnutí před další polsko-ukrajinskou válkou roku 1651. Hned na počátku se Bohdan znovu spolehl na Tatary, kteří ho však tentokrát hrubě zradili a uprostřed bitvy u Berestečka jej zajali a odvezli. Než se mu podařilo vykoupit, kozáci bez velitele prohráli, a Tataři navíc uzavřeli s králem separátní mír. Chmelnyckyj pochopil, že sice může Poláky zdolat v bitvě, ale na dlouhodobé vítězství chybějí jeho mužům bez spojenců síly.

Náklonnost k Moskvě?

Po trpké zkušenosti s Tatary došel hetman k názoru, že jeho jediná naděje spočívá v moskevském carovi. Tehdy poprvé po dlouhých staletích od obsazení Kyjevské Rusi Mongoly si začal ruský vládce činit na Ukrajinu nárok. Roku 1654 uzavřel car s Chmelnyckým dohodu, každá strana ji však pochopila jinak: Kozáci si představovali silnou autonomii pod ochranou ruského státu a mysleli si, že jednají jako rovný s rovným. Naopak Alexej I. Michajlovič coby zastánce samoděržaví viděl v kozácích pouze nové poddané, nad nimiž může kdykoliv uplatnit svou absolutní moc.

Chmelnyckyj brzy pochopil, do jaké pasti se chytil, ale už se mu z ní nepodařilo vymanit. Roku 1657 zemřel a na Ukrajině nastala doba nazývaná „ruina“. Neustálé spory mezi Ruskem a Polskem vedly k tomu, že se země rozdělila podél Dněpru na pravobřežní pod polskou vládou a levobřežní pod vládou cara. Každá část měla vlastního hetmana a čas od času se odehrál i vzájemný boj mezi kozáky a pokus o sjednocení. To se nicméně podařilo až roku 1687 za hetmana Ivana Mazepy, který se původně tvářil jako věrný služebník Petra I. Velikého. Nakonec ovšem kombinací silového nátlaku a diplomacie vyjednal pro Ukrajinu poměrně slušnou autonomii.

Staletí pod ruským jhem

Jenže Petr I. byl založením autokrat a chtěl z Ruska vytvořit silnou centralizovanou říši, kde nebude pro žádnou nezávislost místo. Mazepa to pochopil a pokusil se domluvit se švédským králem i s Poláky, ale moc Rzeczpospolitej už velmi zeslábla a blížil se její úplný zánik. Hetman prohrál a nezbylo mu než uprchnout. Přesto se car musel ještě na čas pravobřežní Ukrajiny vzdát v polský prospěch a Rusko ji definitivně získalo až v rámci prvního dělení Polska roku 1772.

TIP: Kozák proti carovi: Čím děsil Stěnka Razin ruského vládce?

Nakonec se Petrovi I. a jeho následovníkům podařilo hetmanát prakticky zlikvidovat a Ukrajinu pevně včlenit do své říše. Vědomí národní identity však v bývalých kozáckých oblastech už navždy zůstalo a většina obyvatelstva s příslušností k Moskvě nesouhlasila. Snahy o samostatnost se projevovaly především ve 20. století po vzniku Sovětského svazu, ale nakonec uspěly až v roce 1991 po jeho rozpadu. Svébytnost území, jež dlouho zápasilo o existenci na hranici tří velmocí, každopádně nelze zpochybnit. 


Další články v sekci