Zázrak jménem Carnea: Z „chudáčka Nandla“ vychoval budoucího císaře

Tvrzení, že Ferdinand V. je nemožný hlupák, bylo do značné míry zkresleno nepochopením nebo intrikami. Posuzovali ho mnohdy lidé, kteří ho vídali jen zřídka nebo se s ním setkali letmo. Na druhé straně platí, že vinou padoucnice a výchovy byl retardovaný a intelektuálně i povahově nevyrovnaný. Zdá se, že se na něm nejhůře podepsal osobní lékař císaře Františka a vídeňský protomedicus (nejvyšší lékař) Andreas von Stifft. Měl pověst lékaře s pochybnou věrohodností, „který si nestydatým zneužíváním své pozice pokoušel opatřit výhody“. Tohle si o něm už tenkrát mysleli jeho kolegové.

Beznadějný případ?

Ferdinandova tristní výchova se obrátila až před desátým rokem věku, kdy na místo jeho vychovatele nastoupil Franz Maria von Steffaneo-Carnea, který se předtím osvědčil jako císařský úředník v balkánských provinciích. O Ferdinanda pečoval mezi desátým a patnáctým rokem jeho života. Zřejmě byl vůbec prvním člověkem, jenž se v otázkách výchovy nešťastného prince odvážil postavit lékařských kapacitám u dvora. Na vlastní odpovědnost začal s arcivévodou zacházet jako s dítětem víceméně normálním a možná mu tím zachránil život. O epilepsii a jejím léčení samozřejmě nevěděl nic, intuitivně však usoudil, že chlapec je bolestně pozadu především proto, že ho nikdo nemotivuje, nepovzbuzuje a dokonce ani systematicky neučí. 

Zásadu o nezbytnosti naprostého klidu nahradil Carnea požadavkem aktivity a pravidelného režimu. Samozřejmě při zajištění dostatečného spánku a rozumné výživy. Toto intuitivní opatření bylo velmi důležité, protože jak dnes víme, epileptické záchvaty může vyvolat i nedostatek spánku a únava. Carnea vypracoval pro arcivévodu denní řád, ve kterém se učební hodiny vyváženě střídaly s volným časem a hlavně se stupňovanou mírou pohybu. Rostoucí fyzická zátěž, které začal Ferdinanda krok za krokem podrobovat, sice okolí děsila, chlapci ale viditelně prospívala. Protože následník trůnu do té doby nikdy sám nevyšel do schodů, zbudovali mu na pokoji cvičné schodiště a Carnea pro něj také vymyslel speciální cviky na posílení paží.

Zázraky se dějí

Carnea byl doslova zasypán pomluvami a denunciacemi, svůj výchovný program ale neopustil. Po celý první rok učil svého svěřence chodit do schodů a ze schodů. Dva roky cvičení bylo třeba k tomu, aby se arcivévoda naučil uchopovat předměty, nosit je a zacházet s nimi, a také otvírat a zavírat dveře pokojů. Každodenní procházky nabíraly na svižnosti a byly čím dál delší. Brzy začal arcivévoda běhat, hrát si s péřovým míčkem, časem přešel k výuce šermu, prvním lekcím tance, jízdě na koni, dokonce i k namáhavému veslování. Carnea nechal svého svěřence, aby zahradničil se specielně vyrobenými nástroji, tak aby to odpovídalo jeho síle a vzrůstu.

Souběžně probíhala výuka psaní, čtení, matematiky, dějepisu, zeměpisu a dalších předmětů. Také jazykům se učil, nejprve němčině a latině. Ukázalo se, že inteligence je z velké části zachována a že zejména pro řeči má arcivévoda značnou kapacitu paměti, takže časem přibral ještě italštinu, francouzštinu a posléze maďarštinu. Za svého pozdějšího mnohaletého pobytu v Praze zvládl Ferdinand i mnohé fráze v češtině. To, co dokázal svobodný pán Carnea se svým svěřencem, se muselo podobat malému zázraku. 

„Laxenburg, 19. srpna 1803. Píšu latinsky, abych podal důkaz své píle v tomto jazyce. Minulou neděli jsem velmi litoval, že byly zmařeny mé naděje na cestu do Badenu. Je mi naprosto dobře a nic si nepřeji víc, než Vás a maminku zase brzy spatřit.“ Takových dopisů je zachována řada. Od desátého roku Ferdinandova věku je nápadný docela obratný způsob vyjadřování, který v žádném případě nepřipomíná duševně zaostalé dítě. Pozoruhodný je i jeho rukopis. Měl sice potíže s jemnou motorikou ruky, ale nakonec psal docela úhledně. 

Ferdinand byl cvičen i ve vojenské teorii a i praxi. Tady však vyvstával problém, protože budoucímu polnímu maršálovi při každém výstřelu selhávaly nervy. Když si vyděšený arcivévoda konečně zvykl na třesk lovecké pušky, odvážil se přiblížit i k větším kalibrům. Nakonec vypálil i z laxenburských děl. 

Rodinná tragédie

Roku 1807, kdy bylo Ferdinandovi čtrnáct, se ale dostavila katastrofa. Začátkem tohoto roku onemocněla tuberkulózou jeho matka. Ocitla se ve stavu o to vážnějším, že byla zároveň již po třinácté těhotná. Dvorní mefistofeles doktor Stifft nasadil obvyklou léčbu, několikrát pustil císařovně žilou, čímž u ní vyvolal předčasný porod. Narozené dítě stačili sotva pokřtít, žilo jenom několik dní a pak je následovala na věčnost i matka. Císařovna zemřela v pětatřiceti letech. Její muž byl tak otřesen, že se ani nezúčastnil pohřbu a ujel z Vídně. 

Tato tragická událost znamenala i konec kariéry Steffanea-Carney. Nikoli doktora Stiffta, ten u dvora zůstal a naopak se zasloužil o to, aby Carnea dostal výpověď.

Jak to bylo možné? Za Carneou a jeho výchovou stála císařovna Marie Terezie. Dokud tady byla, zadržovala všechny útoky na jeho osobu. Když zemřela, zůstal úspěšný vychovatel vůči přesile intrikánů sám. Císař se věnoval plně svému smutku. A protože Carnea neměl možnost se s ním osobně setkat, postěžoval si na křivdu v dopise, v němž Františkovi připomněl, že strávil ve službě pět roků od rána do večera, bez jediného dne volna. Císař odpověděl, ať sám Carnea vyjádří, jaká suma by ho uspokojila. Tak konkrétní odpověď považoval vychovatel nejspíš za příliš opovážlivou, a proto v další listu naznačil, že by přivítal udělení velkokříže svatého Štěpána.

Císař mu jej však neudělil, neboť se v císařových očích dopustil neslýchané drzosti. Carneovi dal vzkázat, že o císařský řád je neslušné takovouto formou usilovat a přísným pokáráním se jednou provždy s nejlepším vychovatelem a učitelem svého dědice vyrovnal. Vzhledem k tomu, co ten muž dokázal, to byl z císařovy strany projev černého nevděku. Zahořklý Carnea opustil dvůr, na tři západy se zamkl ve své knihovně se šestnácti tisíci svazky a nikdy už nechtěl nic slyšet o vděčnosti rakouského císařského domu. 

Předčasnou smrtí své matky a nespravedlivým vyhozením Steffanea-Carney jako by Ferdinand opět ztratil půdu pod nohama. Na delší čas bylo veta po systematické výchově i přesně dodržovaném režimu. Doktor Stifft mu opět naordinoval „hojivý klid“, čili devastující nudu. Labilní Habsburk se opět nebezpečným tempem začal vracet do stavu beznadějné nesvéprávnosti. Tak tomu bylo asi rok, dokud se na vídeňském dvoře neobjevila nová, už třetí Františkova manželka, dobrá a obětavá Marie Ludvika Modenská. Svou vzornou péčí přispěla k tomu, že Ferdinand vstoupil do věku plnoletosti v překvapivě dobré kondici.