Zelený Santa a červená Eiffelovka. Historie byla barevná jinak, než si myslíme

07.06.2019 - redakce 100+1

Ze starých fotek se zdá, že se dějiny odehrály v černé a bílé. Ve skutečnosti byla minulost barevná a věřte, že vás její barvy překvapí. Dokazují to digitálně kolorované fotografie, které svět ukazují tak živě, jak jej viděli naši předkové

<p>Červenec 1909: Louis Blériot opouští francouzské pobřeží v Calais</p>

Červenec 1909: Louis Blériot opouští francouzské pobřeží v Calais


Reklama

Autoři knihy Historie v barvě vybrali ikonické snímky z minulosti a realisticky a se smyslem pro detail je uvedli v nový život. Jak viděli první let Louise Blériota přes kanál La Manche lidé, kteří se ráno 25. července 1909 shromáždili zvědavě na pobřeží? V Calais a Doveru jich bylo dohromady na 20 000... 

Blériot odstartoval s letadlem Blériot XI při východu slunce ve 4:41. Neměl kompas, jeho plánem bylo následovat loď. Během své zhruba půlhodinové cesty ji ale předhonil a ztratil z dohledu, stejně tak pevninu. Po spatření anglických útesů se Blériot držel podél pobřeží, až uviděl novináře od Le Matin, jak mává velkou trikolorou. Byť s obtížemi, podařilo se mu přistát a britské noviny Daily Mail ho za jeho počin obdarovaly tisícovkou liber.

Santa podle Charlese Dickense

Může se nám zdát neuvěřitelné, že Santa Claus vůbec nemusel mít červený kabát, jak jej známe dnes. Předky Santa Clause jde najít ve svatém Mikulášovi, biskupu ze 4. století, nizozemském Sinterklaasovi, německém Ježíškovi, který se podobá tomu našemu, a dokonce i v norském bohu Wodanovi. Ale vzhled Santy se proměňoval.

Podobu srdečného muže s velkým bílým vousem v kabátu z kožešin mu vtisknula báseň „Návštěva svatého Mikuláše“  z roku 1823 – nedozvíme se z ní však barvu onoho kabátu! Ve viktoriánské době proto měli podle ilustrací Thomase Nashe někteří Santové kabát červený, jiní měli kabát zelený jako Duch současných Vánoc z knihy Charlese Dickense, a další dokonce i modrý.

Protože v té době byly fotografie jen černobílé, bylo jedno, jaký kabát na sobě Santa měl, když ho zrovna v ateliéru fotili. Na pohlednice se barva stejně ručně dodělávala, nejčastěji červená nebo zelená.

Česká stopa za polárním kruhem

Mnoho kluků i děvčat prožilo své dětství s dobrodružným románem českého fyzika a spisovatele Františka Běhounka „Trosečníci polárního moře“ (za první republiky vyšel jako „Trosečníci na kře ledové“). Popisuje skutečné události, které nastaly po havárii vzducholodě Italia při návratu ze severního pólu. V roce 1928 sledoval záchranu trosečníků s napětím celý svět. Na kolorovaném snímku jsou zepředu dozadu švédský pilot Einar Lundborg, Čech František Běhounek a italští mechanici Felice Trojani a zraněný Natale Cecioni. Jak se vůbec na ledové kře severně od Špicberk ocitli? 

Italský letec a inženýr Umberto Nobile byl spolu s Roaldem Amundsenem první, kdo v roce 1926 ve vzducholodi Norge přeletěl nad severním pólem. O dva roky později se vrátil ve vzducholodi Italia a na palubě se nacházel také český fyzik František Běhounek. Nad pólem sice přeletěli, ale výsadek se nezdařil, výprava na cestě zpět ztroskotala a několik polárníků zahynulo.

Na pomoc jim kromě Italů vyrazili i Finové, Norové, Švédové a Rusové. Bílý stan (na fotografii v pozadí) obarvili trosečníci na červeno, aby byl ze vzduchu viditelný, což nakonec navedlo švédské piloty na jejich pozici. Einaru Lundborgovi se s dvouplošníkem Fokker C.VE podařilo přistát a jako prvního zachránil zraněného Nobileho. Při následujícím přistání se však letoun převrátil, a do výpravy tak přibyl další trosečník. Při jednom z pokusů o záchranu zmizel ve svém hydroplánu beze stopy i Amundsen… Až po 48 dnech si v červenci k trosečníkům prorazil cestu sovětský ledoborec Krasin.

Hospodářská krize na vlastní kůži

Zatímco na druhé straně oceánu se v létě 1939 pomalu schylovalo k válce, na americkém Jihu vládnul jednoho nedělního dopoledne ospalý klid. Snímek pořídila známá fotografka Dorothea Langeová, když pro americkou vládu dokumentovala důsledky Velké hospodářské krize. Ve svých poznámkách fotografka upozorňuje na benzinovou pumpu napravo od dveří a na petrolejovou pumpu nalevo od nich. Dále píše: „Muž stojící ve dveřích je bratr majitele obchodu.“ 

Zajímavost? Zatímco pumpy a cedule už jsou ty tam, obchod dodnes stojí. Ale právě barva reklamních cedulí byla pro kolorizátory největším oříškem, protože v různých místech USA je dělali odlišné.

Fotografka Dorothea Langeová se asi nejvíc proslavila sérií ikonických snímků nazývaných „Kočující matka“. Ukazují bídu ještě probíhající hospodářské krize – v březnu 1936 potkala Langeová v Kalifornii rodinu, která právě cestovala autem a hledala práci jako sběrači na farmě. Auto se jim porouchalo, manžel se syny vyrazili pěšky do města pro náhradní díly a část osádky si vytvořila provizorní tábořiště. 

Po letech Langeová vzpomínala, že žena na fotografii „právě prodala pneumatiky z porouchaného auta, aby mohla koupit jídlo.“ Žena byla dlouho neznámou, až na sklonku života se její identita vyjevila: šlo o Florence Thompsonovou. Tvrdila, že historka o prodeji pneumatik je holý nesmysl. Každá z aktérek zkrátka vzpomínala na krátký, ale určující moment kdesi z minulosti úplně jinak.

Bizarní i neznámá minulost

Muž na egyptské ulici v roce 1875 vypadá lhostejně – stejně tak dobře by mohl nabízet ovoce nebo zeleninu – on ale prodává mumie a další záhrobní předměty, vykradené ze starověkých hrobek.

Autorem snímku je francouzský fotograf Félix Bonfils (jeho strýcem nebyl nikdo jiný než Joseph Nicéphore Niépce, jenž je uznáván jako vynálezce fotografie). Počínající turistický ruch kolem Středozemního moře umožnil Bonfilsovi slušné živobytí. V roce 1867 si otevřel studio v Bejrútu a především turistům prodával fotografie místních scenérií a postav, jako byl například tento pouliční prodavač. Jeho podnik vynášel, a tak otevřel další pobočky ve Francii, Alexandrii a Káhiře.

Eiffelova věž vyrostla v Paříži roku 1889 při příležitosti Světové výstavy, a se svými 300 metry se okamžitě stala nejvyšší budovou tehdejšího světa. Celá konstrukce sestávala z více než 18 000 kovových částí, které na místo dopravily koňské povozy a které nahoru vynesly jeřáby – jak si jde všimnout na fotografii z výstavby věže v červenci 1888.

Ještě než se jednotlivé kovové součásti podařilo sestavit a spojit, dostaly v dílně ochranný nátěr v barvě „benátská červeň“. To už nikdo ze současníků nepozná, protože věž byla od té doby natřena nespočetněkrát, ve spektru odstínů od rudohnědé po bronzovou.


Historie v barvě

Kolorované fotografie jsme vybrali z knihy Historie v barvě. Spatříte v ní přes 120 ikonických momentů dějin nikoliv černobíle, ale tak, jak je viděli jejich přímí účastníci – v barvě. Díky zasvěceným komentářům a citátům ze vzpomínek účastníků, dopisů i článkům z dobových novin prožijete příběhy od vynálezu fotografie přes postavení Eiffelovky, potopení Titaniku, významné objevy až k událostem obou světových válek. Cestu časem máte možnost podniknout díky spolupráci autora Wolfganga Wilda a výtvarníka Jordana Lloyda, který české vydání knihy speciálně rozšířil o další kolorované snímky.

  • Zdroj textu:

    Historie v barvě

  • Zdroj fotografií: reprodukce z knihy Historie v barvě (The Paper Time Machine), Wolfgang Wild a Jordan Lloyd

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Přemysl Otakar II. a jeho syn Václav zlepšili postavení Židů v českých zemích.

Historie

Jednu z největších podzemních prostor parku představuje i Gua Rusa neboli „jelení jeskyně“.

Cestování
Reklama

Zbrusu nový kráter na Marsu

Vesmír

V Grónsku mizí led přímo před očima

Věda

PzKpfw IV Ausf. H od instrukční divize Lehr v předvečer vylodění v Normandii

Válka

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907