Žena v mužské uniformě: Odvážná reportérka, kterou dějiny umlčely
Na prahu dospělosti, uprostřed nejničivější války své doby, se mladá žena rozhodla udělat něco naprosto nemyslitelného – stát se vojákem. Dorothy Lawrence věděla, že k tomu bude muset přelstít celý systém. A právě to udělala…
Chtěla být uprostřed dění, vidět na vlastní oči, co znamená válka – a psát o tom. Ne jako zdravotnice, ani jako kuchařka, ale jako voják v zákopech. Devatenáctiletá Dorothy byla odvážná a tvrdohlavá. Její čin byl tak šokující, že ho britské úřady desítky let záměrně zamlčovaly. Touha stát se válečnou reportérkou, zažít a zaznamenat skutečnou válku, ji dovedla až do míst, kam žádná žena neměla vkročit.
Narodila v roce 1896 v anglickém městě Polesworth ve Warwickshiru a jako sirotek vyrůstala v pěstounské péči. Touha stát se novinářkou se jí držela od útlého věku a zdálo se, že se jí sen může splnit. Její první články otisklo několikero čtených anglických deníků, mezi nimi i The Times. Ještě téměř dítěti se začínalo dařit v oboru, který byl v té době zcela mužským světem.
Když začala první světová válka, rozhodla se zkusit, kam až může se svým odhodláním zajít. Její mužští kolegové posílali poutavé reportáže přímo z bitevního pole. Považovala to za nesmírně fascinující, nacházet se na místě, kde se píší dějiny. Chtěla to taky. Všechny žádosti o získání akreditace u několika britských novin i vládních institucí jí ale zamítli. Důvod? Ženy do války nepatří, a už vůbec ne do zákopů. Muži v uniformách a oblecích za psacími stoly se snažili Dorothy zdvořile, ale nekompromisně vysvětlit, že její místo je jinde. Smířit se s odmítnutím ale nepřipadalo v úvahu. A tak Dorothy začala spřádat plán, který ji měl dostat až do srdce válečného konfliktu.
Rozhodnutí jednat
Odhodlání a neústupnost mladé dívce rozhodně nechyběly. Jasný plán, rychlé přípravy a potom už cesta do Francie. Když sem v létě roku 1915 přijela, svírala v dlani falešné dokumenty a v hlavě jí rostl plán, který by mnozí označili za šílený. Ve městě Saint-Denis, nedaleko Paříže, se ubytovala u starší ženy coby muž a tvrdila, že „ho“ sem poslali na zotavení. Zároveň začala intenzivně promýšlet, jak popřít svoje ženství. O svém cíli měla jasno: dostat se na frontu v přestrojení za muže a přímo z místa reportovat, co se v zákopech skutečně děje.
Proměna v britského sapéra (tedy vojáka ženijní jednotky) neproběhla ze dne na den. Dorothy připravovala každý detail s chirurgickou přesností. Sehnala starší, ale autentickou vojenskou uniformu, zbavila se všeho, co by mohlo prozradit její skutečnou identitu – od dámského prádla až po hygienické potřeby. Vlasy si ostříhala na krátko, tvář se naučila stahovat v mužském výrazu, trénovala charakteristické mužské pohyby a chůzi. Nebyla na to sama. Štěstí jí přálo, když se setkala s několika britskými vojáky a spřátelila se s nimi natolik, že jim svěřila svůj troufalý plán a požádala je o pomoc. Možná je fascinoval její zápal, možná jim připadala jako ztělesnění romantického dobrodružství – každopádně ji neudali, i když sami riskovali vojenský soud.
Denis Smith
Když se k 51. ženijnímu oddílu Royal Engineers připojil Denis Smith, málokoho by napadlo, že se jedná o křehkou a odhodlanou dívku. Jednotka operovala v blízkosti frontové linie a Dorothy měla možnost na vlastní kůži poznat, co život vojáka obnáší. Kopala zákopy, nosila těžký náklad, spala na zemi promáčené deštěm a potýkala se se všudypřítomnou špínou. To vše v prostředí, kde hrozil nejen útok dělostřelectva, ale i odhalení. V těchto extrémních podmínkách vydržela deset dní. Nedostatek spánku, chlad, vlhkost, těžká fyzická práce a neustálé napětí si vybraly svou daň. Trpěla vyčerpáním, horečkami a její zdraví se rychle zhoršovalo. Pochopila, že pokud zůstane, hrozí jí nejen smrt z nemoci nebo vyčerpání, ale také odhalení, které by mohlo mít vážné důsledky pro vojáky, kteří jí pomohli. Nakonec se rozhodla situaci rozlousknout: odcestovala do blízkého města a sama se přihlásila na místní vojenské stanici. Tam s chvějícím se hlasem přiznala: „Jsem žena.“
Aféra „žena“
Armáda zareagovala okamžitě – a překvapivě méně dramaticky, než by se dalo čekat. Stále v mužských šatech ji vyslýchali a poté ji převezli do několika vojenských zařízení. Nakonec skončila ve vazbě ve městě Calais. Zde prošla sérií výslechů, během nichž se armáda zajímala nejen o to, jak se jí podařilo proniknout do frontových linií, ale především o to, kdo jí pomáhal a jaké má úmysly dál. Hrozilo jí i obvinění ze špionáže.
Jak by ale velící důstojníci vysvětlovali svým nadřízeným, že se mladé dívce podařilo oklamat příslušné úřady a dostat se až na frontu? Armádě hrozil skandál, který si rozhodně v době války nepřála. Rozhodli tedy, že musí podepsat mlčenlivost, dokument, který jí zakazoval o svém zážitku s kýmkoliv mluvit. Oficiálně „kvůli zachování bezpečnostních protokolů“, ale neoficiálně bylo zřejmé, že se britská vláda obávala skandálu, kdyby se snad i další ženy mohly pokusit proniknout do ryze mužského světa války.
Po návratu do Anglie nebyla Dorothy oslavována jako průkopnice nebo hrdinka. Naopak. Umlčeli ji. Výslovně jí zakázali publikovat jakékoliv podrobnosti o svém pobytu u fronty, a to během celé války. O jejím příběhu se v tisku objevily jen kusé zmínky, které prošly silnou cenzurou. Z Dorothy, která toužila být hlasem pravdy, se stala žena, jejíž pravdu považovali za příliš nebezpečnou. Ačkoliv přežila zákopy, svou pozici novinářky už se jí obhájit nepodařilo.
Zakázaná kniha
V roce 1919, čtyři roky po své odvážné cestě na frontu a rok po konci války, vydala Dorothy Lawrence knihu s výmluvným názvem Sapper Dorothy Lawrence: The Only English Woman Soldier. Doufala, že konečně dostane možnost sdílet svůj příběh a přiblížit veřejnosti zkušenost, která neměla v britských válečných dějinách obdoby. Text, do značné míry stále pod dohledem cenzury, se ale setkal pouze s vlažným přijetím. Nakladatelství distribuovalo knihu jen v omezeném nákladu, o propagaci se téměř nepostaralo a recenzenti se k ní stavěli spíš zdrženlivě než nadšeně. Veřejnost, unavená válkou a zahlcená příběhy veteránů, neměla kapacitu vnímat vyprávění ženy, která prolomila tabu – nejen tím, že se převlékla za muže, ale i tím, že se pokusila narušit ustálené představy o ženské roli ve společnosti.
Obavy úřadů byly stále patrné – kniha, která by mohla inspirovat další ženy k překračování hranic, nepatřila do vítaného poválečného diskursu. Když dozněla ozvěna děl a společnost se snažila vrátit k běžnému životu, pro ženu, která se v mužské uniformě vydala do zákopů, v tomto novém světě nenašli místo. Lidé se chtěli bavit, vzít si zpět radost, o kterou v předchozích letech kvůli válce přišli.
Dorothyin příběh, místo aby rezonoval a byl snad i podporou pro další ženy, které se musely vlivem válečných okolností ze dne na den stát nezávislými, tiše zapadl – jako by ani nikdy nestála po kolena v blátě u zákopů na Sommě. Trauma z války, pocit nespravedlnosti i nemožnost sdílet vlastní zkušenost s veřejností pravděpodobně sehrály roli v její diagnóze i dlouhodobé izolaci. Psychika mladé ženy se začala rapidně zhoršovat a roce 1925 byla Dorothy hospitalizována v psychiatrické léčebně Hanwell Asylum v západním Londýně. Zůstala tam po zbytek života, až do své smrti v roce 1964 – bez rodiny, bez uznání, bez zmínky v učebnicích. Dorothy Lawrence tak nepadla na bojišti – ale v systému, který ji i přes odhodlání a statečnost nemilosrdně umlčel.
Ženy ve zbrani
Když vypukla první světová válka, role žen byla přísně vymezena společenským očekáváním i zákonným omezením. Měly pečovat o domácnost, podporovat muže na frontě a zapojit se do válečného úsilí v zázemí – například jako zdravotní sestry, tovární dělnice nebo dobrovolnice Červeného kříže. Přímý boj či působení ve vojenských jednotkách se považovalo za výsostně mužskou doménu. Přesto se několik žen pokusilo těmto očekáváním vzepřít.
Nejvíce vojaček sloužilo v ruské armádě, kde vznikl dokonce celý ženský oddíl – takzvaný „prapor smrti“. Vedla ho Marie Bočkarjovová a v roce 1917 se skutečně zapojil do bojů. V Srbsku působila legendární Milunka Savićová, která nejprve bojovala v mužském převleku, ale poté byla armádou oficiálně přijata a stala se nejvyznamenanější vojačkou války. Podobně v Itálii a v některých balkánských zemích nalezneme jednotlivé případy žen, které působily jako vojačky. Po odhalení svého převleku často zůsátávaly jako zdravotnice nebo se přesunuly do administrativních funkcí. Jejich příběhy ukazují, že ženská odvaha a touha po účasti na rozhodujících událostech své doby dokázala překonat i tehdejší přísně nastavené společenské bariéry.
