Život skákajících zpěváků: Obrovití keporkaci se v oceánech neztratí
Keporkaci, jimž se někdy také říká velryby hrbaté, nejsou největšími, ale rozhodně jedněmi z nejvýraznějších kytovců. Výjimečné jsou jejich navigační schopnosti, časté výskoky nad hladinu nebo dlouhé nápěvy velrybích samců v období rozmnožování

Hrbáči s velkými křídly
Keporkaka (Megaptera novaeangliae) snadno poznáte podle až pětimetrových prsních ploutví. Díky nim má i latinské jméno Megaptera (velké křídlo). Na hranách prsních ploutví a na hlavě má hrbolky, z nichž vyrůstají vousky, které pravděpodobně slouží k orientaci v kalných vodách, kde nemůže využít zrak.
Charakteristickým znakem keporkaků je jejich zpěv, který se u nich projevuje ze všech velryb nejvýrazněji. V tropických vodách v době rozmnožování zpívají pouze samci. Jednotlivé písně se stále opakují a můžou v kuse přesahovat deset minut. Je pravděpodobné, že čím delší a hlubší zpěv samec vydává, tím více demonstruje svou sílu. (foto: Shutterstock)

Velcí jedlíci drobných organismů
Za den je keporkak schopen zkonzumovat přes tunu potravy, která je tvořena převážně krilem (součást planktonu, drobné krevetky atd.). Velryba do otevřené tlamy pojme až 6 m³ vody s planktonem. Pak ji zavře a směs díky mohutnému jazyku žene přes kostice (třásně), jež visí z horní čelisti. Kostice tvoří síto drobným živočichům, kteří se na nich zachytávají. Po vytlačení vody velryba polyká vše, co jí ulpělo v tlamě. Kostice bývají dlouhé 50–70 cm a jsou poskládány až v 600 řadách za sebou. (foto: Shutterstock)

Mateřská péče mistrů navigace
S koncem léta opouští keporkaci polární vody bohaté na kril a vydávají se na dlouhou pouť do Tropických oblastí, kde se rozmnožují. Čerstvě narozená mláďata by totiž kvůli nedostatku podkožního tuku v mrazivých vodách nepřežila. Navíc jsou v tropických a subtropických mořích chráněna před predátory, jako jsou například kosatky.
Keporkaci drží mezi savci délkový rekord migračních tras (migrují na vzdálenost devět až sedmnáct tisíc kilometrů) a navíc tyto velryby vždy dorazí na stejné místo, a to po jednotlivých, stovky či tisíce kilometrů dlouhých přímkách. Neodchýlí se přitom o více než jeden stupeň, a to i když musí odolávat silnému protiproudu. Zatím není jasné, jak takové přesné navigace dosáhnou. Plavba trvá velrybám několik měsíců a po tuto dobu zvířata nepřijímají žádnou potravu. (foto: Shutterstock)

200 litrů mléka denně
Březost trvá 11 až 12 měsíců a matka rodí vždy jen jedno mládě. Aby nevdechlo do plic vodu a neutopilo se dřív, než se dostane nahoru, chrání je zvláštní ústrojí chlopní, které otevře dýchací otvory až při kontaktu se vzduchem. Mláďata denně vypijí až 200 litrů mléka a přiberou přibližně 50 kilogramů. Potřebují totiž rychle nabrat síly pro zpáteční (pro ně úplně první) cestu do antarktických moří. (foto: Shutterstock)

Výskoky jako forma komunikace
Keporkaci často vyskakují nad hladinu a plácají o vodu hrudními ploutvemi a ocasem. Když se velryba dostane do „skákací nálady“, začne se nad hladinu vymršťovat opakovaně, a to někdy třeba i čtvrt hodiny v kuse. První výskok je vždy nejmohutnější. Tehdy se keporkak vynoří nad hladinu úplně celý včetně ocasní ploutve a s neskutečným gejzírem dopadá zpět do vody. K výskoku se přitom nepotřebuje rozjíždět z velké hloubky. Ocasy těchto velryb jsou natolik silné, že jimi stačí párkrát mohutně mávnout a vylétnou nad hladinu. Poměrně běžně bývají k vidění i synchronizované výskoky dvou keporkaků. Mořští biologové se domnívají, že jde o způsob komunikace na větší vzdálenosti. (foto: Shutterstock)