Keporkaci, nebo také velryby hrbaté, nepředstavují největší kytovce, ale rozhodně jedny z nejvýraznějších. Výjimečné jsou jejich orientační schopnosti, časté výskoky nad hladinu i dlouhé zpěvy samců v období páření
Keporkaka lze snadno rozeznat podle až pětimetrových prsních ploutví, od nichž se odvozuje i jeho latinské jméno Megaptera neboli „velké křídlo“. Z hrbolků na jejich hranách a na hlavě vyrůstají vousky, jež zvířeti zřejmě slouží k orientaci v kalných vodách, kde nemůže využít zrak. Pro keporkaky je charakteristický zpěv, který se u nich projevuje ze všech velryb nejvýrazněji. V tropických vodách zpívají v době páření pouze samci, jednotlivé nápěvy se stále opakují a mohou trvat i víc než deset minut. Je pravděpodobné, že čím delší a hlubší zpěv, tím víc samec demonstruje svoji sílu.
Za den pozře keporkak přes tunu potravy, kterou tvoří převážně kril, tedy malí mořští korýši. Velryba pojme do otevřené tlamy až 6 m³ vody s krilem a poté ji díky mohutnému jazyku žene přes kostice rostoucí z horní čelisti. Ty utvářejí síto pro drobné tvory, kteří se na nich zachytávají, a po vytlačení vody polyká keporkak vše, co mu v tlamě ulpí. Kostice měří 50–70 cm a rostou až v 600 řadách za sebou.
S koncem léta opouštějí keporkaci polární oblasti bohaté na kril a vydávají se na dlouhou pouť do tropů, kde se rozmnožují. Čerstvě narozená mláďata by totiž kvůli nedostatku podkožního tuku v mrazivých vodách nepřežila. Navíc je v tropických a subtropických mořích neohrožují predátoři, k nimž patří například kosatky.
Keporkaci drží mezi savci rekord v délce migračních tras: Přesouvají se na vzdálenost 9 000–17 000 km, a navíc vždy dorazí na stejné místo. Neodchýlí se přitom o víc než 1°, ani když musejí čelit silnému protiproudu. Zatím není jasné, jak natolik přesné navigace dosahují. Cesta jim trvá několik měsíců a po uvedenou dobu nepřijímají žádnou potravu.
Březost trvá 11–12 měsíců a matka rodí vždy jen jedno mládě. Aby nevdechlo vodu a neutopilo se dřív, než se dostane nad hladinu, otevřou se jeho dýchací otvory díky zvláštnímu ústrojí chlopní teprve při kontaktu se vzduchem. Mláďata denně vypijí až 200 l mléka a přiberou zhruba 50 kg. Potřebují totiž rychle získat sílu pro zpáteční – svoji úplně první – cestu do polárních moří.
Keporkaci často vyskakují nad hladinu a plácají o vodu prsními ploutvemi a ocasem. Když se velryba dostane do „skákací nálady“, vymršťuje se do vzduchu opakovaně. První výskok je přitom vždy nejmohutnější: Keporkak se vynoří nad hladinu celý včetně ocasu a s gigantickým gejzírem dopadá zpět. K výskoku se přitom nemusí vydávat z velké hloubky – ocas je totiž natolik silný, že jím stačí párkrát mohutně mávnout a obří tvor doslova vylétne nad vodu. Poměrně běžně bývají k vidění i synchronizované výskoky dvou keporkaků a podle mořských biologů jde o způsob komunikace na větší vzdálenosti.