Zlopověstné punktace: Pokus o národnostní smír mezi Čechy a Němci skončil fiaskem
České politické dějiny 19. století tvoří nepřehledná houština memorand, manifestů, deklarací, reskriptů a nejrůznějších dohod. Máloco z toho se trvaleji zapsalo do historické paměti naší společnosti. Jednu z nemnoha výjimek představuje pokus o nalezení kompromisu mezi Čechy a českými Němci známý jako punktace.
Evropané zažívali ve druhé polovině 80. let 19. století neklidné časy. Na jedné straně opět sílilo tradiční napětí mezi Německem a Francií, na straně druhé se vyostřovaly spory o vliv na Balkáně mezi Rakouskem a Ruskem. Panovaly proto vážné obavy, že může brzy vypuknout další velká evropská válka. Jenže právě Rakousko na ni nebylo příliš připraveno, protože se zmítalo v celé řadě vnitřních problémů. Jako zvláště citlivý byl vnímán konfliktní vztah mezi Čechy a českými Němci, který bedlivě sledovalo i sousední Německo.
Situace se vyostřila na konci roku 1886, kdy němečtí poslanci demonstrativně opustili český zemský sněm do doby, dokud nebudou brány v potaz jejich národnostní požadavky. Císař František Josef I. (1848–1916) si přál situaci v zemi uklidnit, a proto na jeho podnět rakouská vláda vedená premiérem Eduardem Taaffem iniciovala schůzku představitelů českého i německého tábora. Ti se měli sejít na začátku roku 1890 ve Vídni, aby se pokusili dosáhnout dohody mezi oběma národy.
Cesta ke smíru?
Plánovaných jednání se měli kromě zástupců vlády účastnit také představitelé konzervativní (pročeské) a ústavověrné (proněmecké) šlechty. Německou delegaci vedli vůdci českých Němců Franz Schmeykal a Ernst von Plener, za Čechy byli pozváni předáci staročeské strany (oficiálně Národní strany) František Ladislav Rieger, Karel Mattuš a Antonín Otakar Zeithammer.
Jako osudné se později ukázalo, že ke schůzce nebyli přizváni rovněž představitelé radikálnější mladočeské strany, která již v létě roku 1889 uspěla ve volbách do českého zemského sněmu a od jejíchž vůdců se dalo očekávat, že budou jakoukoli dohodu uzavřenou bez jejich účasti ostře kritizovat. Důvodem jejich „opomenutí“ byla zřejmě vůle samotného císaře, který v mladočeších spatřoval neloajální rebelanty. Naopak Plener i Rieger považovali absenci mladočeských zástupců při jednání za chybu, přesto se ale rozhodli vídeňských konferencí účastnit.
Plener doufal, že se vláda bude snažit vyjít vstříc německým požadavkům kvůli potřebě udržet dobré vztahy se spojeneckým Německem, Rieger zase hodlal projevit ochotu k dohodě mezi Čechy a českými Němci, o kterou po celé svoje působení ve vrcholné politice marně usiloval. Žádný z účastníků jednání včetně ministerského předsedy Taaffeho v tu chvíli ale příliš nevěřil, že by ve Vídni nakonec mohla vzniknout dohoda přijatelná pro všechny zúčastněné strany.
Jednání v rakouské metropoli probíhala od 4. do 19. ledna 1890. Uskutečnilo se celkem 14 schůzek, na kterých se probírala jednotlivá sporná témata. Vyjednávání byla velmi náročná a účastníci se často přeli i o význam jednotlivých pojmů. Mnohé body dohody byly nakonec formulovány jen obecně, takže by ve výsledku záleželo na přesném znění zákonů, kterými by byla dohoda uvedena ve skutek a které měl přijmout český zemský sněm. Obě strany proto doufaly, že některé problematické otázky se ještě budou moct vyřešit v jejich prospěch později. Čeští delegáti ze začátku ve sporných bodech spíše ustupovali s nadějí, že jim to pomůže získat převahu v zásadnějších otázkách.
Sporný výsledek
Němci tak nakonec uspěli například se svým klíčovým požadavkem provést nové ohraničení soudních okresů, aby se v nich nacházely co nejmenší národnostní menšiny, a němečtí soudci tak nemuseli vyřizovat podání v češtině. Vyjednávači Národní strany naopak dosáhli toho, aby byla provedena úprava volebního řádu do zemského sněmu, podle které by v něm Češi měli trvale zajištěnou většinu.
Tento úspěch ale poněkud relativizovalo zavedení národních kurií, které požadovali Němci a které by mohly mít v národnostních otázkách právo veta. Pro Čechy byl ovšem klíčový požadavek, aby byla povolena čeština jako vnitřní úřadovací jazyk u soudů. Doposud totiž spolu museli i čeští soudci při vyřizování případů českých stran jednat pouze německy a také vést německou dokumentaci. Pokud by se podařilo v této symbolické otázce dosáhnout úspěchu, vyvážily by se tím ústupky v jiných bodech.
Jenže právě na zachování němčiny jako jednotné vnitřní úřední řeči v Rakousku trval jak císař, tak i vláda. Změna v této oblasti by totiž podle jejich mínění ohrozila fungování mnohonárodnostní říše. Když Češi argumentovali tím, že v praxi spolu stejně čeští soudci komunikují svou mateřštinou, ministr spravedlnosti Friedrich Schönborn přislíbil, že by v takovém případě mohl svým nařízením pouze schválit již existující stav, což českou delegaci uspokojilo. Krátce poté však ministr svůj slib odvolal s tím, že z pražského vrchního soudu dostal zprávu, že na soudech se česky rozhodně nejedná.
Rieger v tu chvíli ovšem nebyl přítomen a ostatní delegáti se jej rozhodli o změně Schönbornova stanoviska raději neinformovat, protože se báli, že by pak odmítl podepsat již hotový a pracně dosáhnutý kompromis. Rieger tak nakonec učinil a punktace byly všemi účastníky jednání schváleny.
Krach dohod
Zatímco Němci oslavovali punktace jako svoje vítězství, Rieger svým kolegům dohodu prezentoval jako rozumný kompromis, který českým národním snahám v některých ohledech prospěje. Domácí poslanci se ale na dojednanou úmluvu dívali s rozpaky. Staročechy dokázal Rieger uklidnit důvěrným sdělením, že má od ministra spravedlnosti příslib prosazení češtiny jako vnitřního úředního jazyka u soudů, mladočeši oproti tomu začali podle očekávání punktace tvrdě kritizovat. Vídeňskou dohodou se podle nich předznamenával rozpad Českého království a odtržení německých pohraničních krajů a také se jí popíral princip rovnoprávnosti obou národů, na němž čeští politici trvali už od 60. let 19. století.
Mladočeské agitaci na sněmu i v tisku napomohl triumfalismus Němců, ale také neobratnost vlády, která začala jako první českému sněmu předkládat návrhy zákonů výhodných pro Němce, a naopak odkládala ty důležité pro Čechy. Proti punktacím se proto vzedmula vlna nevole, ke sněmu přicházely mnohé protipunktační petice a delegace.
Pod tlakem veřejného mínění začala řada staročeských poslanců skládat mandáty, a vídeňské úmluvy začaly otevřeně kritizovat dokonce i některé staročeské deníky. Rieger, který byl mladočechy veřejně ostouzen jako „zrádce“ a „hrobař“ národa, se následně dostal do sporu i s ministrem Schönbornem, který odmítl, že by byl slíbil zavedení češtiny jako vnitřního úředního jazyka u soudů.
Vůdce Národní strany, který si uvědomoval vážnost situace, se vícekrát pokoušel apelovat na vládu, aby právě ve věci českého úředního jazyka učinila ústupek, jinak podle něj hrozil rozpad provládní staročeské strany, vítězství mladočechů i zmaření celých punktací. Vláda se sice odhodlala učinit některé vstřícné kroky vůči Čechům, ale ty byly spíše symbolické, a navíc přišly příliš pozdě. O češtině jako vnitřním úředním jazyku se navíc odmítla bavit. Vzhledem k tomuto vývoji vídeňskou dohodu nedokázali hájit už ani staročeši, a nakonec ani samotný Rieger. Na sněmu se proto nenašel dostatek hlasů na schválení hlavních bodů punktací a vše bylo završeno porážkou staročechů ve volbách do říšské rady na začátku roku 1891.
Důsledky nezdaru dohody
Punktace nakonec neznamenaly nový začátek česko-německých vztahů, protože se z nich kvůli odporu české veřejnosti i velké části politiků podařilo uskutečnit jen málo. Daleko větší otřes vídeňská dohoda způsobila na politické scéně, protože přispěla k definitivnímu pádu staročeské strany, která ve volbách do vídeňské říšské rady na začátku roku 1891 získala pouze jediný mandát. Nejsilnější českou stranou se tak stali mladočeši. Porážka Národní strany byla o to více ponižující, že ve volbách propadl i její vůdce František Ladislav Rieger. Ten až do konce života vnímal tehdejší neúspěch i kritiku punktací jako osobní křivdu.
Podle jeho mínění byly vídeňské úmluvy i přes některé problematické stránky výhodné, protože by se skrze ně zabezpečilo postavení českého národa při případných geopolitických otřesech.
Po vypuknutí první světové války, kdy výrazně zesílil tlak na germanizaci veřejného prostoru v Čechách, se mohlo zdát, že Riegrovy obavy byly oprávněné. Oproti tomu mladočeši vnímali zmaření punktací jako zdroj legitimity svého nového vůdčího postavení v národě a jako svoji historickou zásluhu, protože tím měli zachránit celistvost českých zemí. Později se však ukázalo, že i novým předákům české politiky jejich někdejší zápas proti punktacím přinášel některé těžkosti.
Dlouhé stíny punktací
Nezdařený pokus o česko-německé vyrovnání měl totiž dlouhodobější důsledky. Punktace se v české politice staly veskrze negativně chápaným pojmem a synonymem přílišného ustupování požadavkům českých Němců. Jakékoli další pokusy o dorozumění mezi Čechy a jejich německými spoluobčany se proto odehrávaly ve stínu vídeňských úmluv.
Mladočeši při jakémkoli jednání s Němci museli vždy čelit tlaku veřejnosti a tisku, aby si počínali sebevědomě a neodsouhlasili „druhé punktace“. Není překvapivé, že v takovéto atmosféře se jednáním příliš nedařilo a zřejmě i z toho důvodu až do zániku monarchie už nikdy nevznikla tak konkrétní dohoda, jakou představovaly vídeňské úmluvy z roku 1890.
Podoba soužití Čechů a Němců v jednom státě prošla zásadní změnou teprve se vznikem samostatného Československého státu v roce 1918. Tehdy se český, respektive československý národ stal tím privilegovaným a Němci pouhou menšinou. Pod dojmem tohoto vývoje začaly být nově nahlíženy i punktace.
Například básník a politik Viktor Dyk soudil, že pokud by se vídeňský kompromis podařilo ve své době realizovat, Němci by tím získali zbytečně více, než jim náleželo a než jim nakonec také připadlo, a že by se tak možná i předešlo rozpadu Rakouska a vzniku nezávislé Československé republiky po světové válce. Podle spisovatele bylo tedy štěstí, že k dohodě nedošlo a že se dějiny ubíraly jiným směrem.
