Znovuzrození německého obra: Wehrmacht na počátku války (1)

29.12.2019 - Karel Cidlinský

Německá armáda prošla během 30. let bouřlivým vývojem. Když stanula v září 1939 na polských hranicích, představovala na svou dobu moderní vojsko, i když značná část jeho svazků musela spoléhat na hipomobilní přepravu

<p>Německá motorizovaná pěchota na nákladních automobilech značky Krupp. V počátku války však většinou vojáci šlapali po svých.</p><p> </p>

Německá motorizovaná pěchota na nákladních automobilech značky Krupp. V počátku války však většinou vojáci šlapali po svých.

 


Reklama

Po prohrané válce se mělo Německo stát zemí, z níž už nemělo nikdy přijít nebezpečí války – alespoň tak to plánovali tehdejší vítězní spojenci, kteří ratifikovali Versailleskou smlouvu. Již během 20. let začaly však zbrojní koncerny tajně vyvíjet nové progresivní zbraně a v takzvaném Reichswehru se připravovala řada důstojníků na kariéru v nové armádě. Po nástupu Hitlera k moci začala třetí říše postupně ignorovat všechny mírové dohody a výstavba nových ozbrojených sil – Wehrmachtu – se rozběhla naplno. Během pouhých šesti let se Německu podařilo postavit armádu, která se více než vyrovnala silám bývalých vítězů.

Struktura německé armády

Ozbrojené síly třetí říše sestávaly ze tří hlavních částí: pozemní armády, letectva a námořnictva. SS měly vlastní velitelskou hierarchii a mezi oběma ozbrojenými složkami panovala značná řevnivost. Důstojníci, zvláště ti starší, se považovali za zcela apolitické a SS neuznávali za skutečné vojsko, což zvláště Hitler a jeho okolí těžce nesli. Naproti tomu u SS byl zaručen rychlý kariérní postup, protože jednotkám chyběli zkušení důstojníci a poddůstojníci a jen málo příslušníků pravidelných ozbrojených sil se nechalo zlákat ke změně uniformy.

Vrchní velení armády – Oberkommando des Heeres (OKH) bylo ustaveno v roce 1934 spolu s vrchním velením vzdušných sil (OKL) a válečného námořnictva (OKM). Koordinaci těchto složek zajišťovalo Vrchní velitelství ozbrojených sil (OKW), které také provádělo strategické plánování v globálním měřítku. Pro jednotlivá polní tažení vznikla jedna nebo více Skupin armád, jejichž štáby zodpovídaly za operační plánování a splnění strategických záměrů. Hlavní operační sílu představovaly pěší divize, které se spolu s dalšími podpůrnými a týlovými jednotkami sdružovaly do armád, které však neměly v různých obdobích srovnatelné síly. Zvláště po porážkách na východní frontě tyto svazky slábly a některé zničené divize již nebyly obnoveny buď vůbec, nebo jen v omezeném rozsahu.

Pěchota stále kraluje

I v roce 1939 stále hlavní útočnou sílu představovala pěchota s hipomobilním dělostřelectvem a týlovými jednotkami, jejichž struktura se příliš nelišila od jiných armád. Vojáci byli vycvičeni na dlouhé pěší přesuny s výzbrojí a odlehčenou výstrojí, zatímco důstojníci většinou jezdili na koních. K převozu munice, výstroje a těžkých zbraní sloužily koňské povozy a jen ve velmi omezené míře nákladní automobily. Hlavní výzbrojí pěšáka se stala opakovací puška, lišící se jen délkou od zbraní z Velké války. Samopaly na začátku války disponovali jen nižší velitelé nebo různí specialisté a podíl pušek ve výzbroji se během války snižoval ve prospěch automatických zbraní jen pomalu. Hlavní palebnou silou menších pěších jednotek byly kulomety a lehké minomety.

I přes propracovanou strategii blitzkriegu německá armáda disponovala jen malým množstvím polopásových obrněných transportérů, jež se přednostně dodávaly k tankovým a motorizovaným divizím. Pěší divize tak musely za útoku spoléhat pouze na nohy vojáků (pokud nedostaly k dispozici nákladní automobily z divizních jednotek). Motorizace probíhala jen pozvolna a ještě během operace Barbarossa se mnoho jednotek přesunovalo pěšky.

Málo mobilní artilerie 

Během první světové války představovalo těžké dělostřelectvo až do příchodu tanků rozhodující sílu pro podporu útoků a ničení nepřátelských cílů. V německé armádě nebylo mnoho přesvědčených zastánců novátorských taktik, většina velitelů věřila spíše vyzkoušeným postupům. Základ plukovního a divizního dělostřelectva tvořily kanony ráže 75 až 155 mm tažené koňmi nebo polopásovými tahači. Velká pozornost na předválečných cvičeních se věnovala správnému vypracování palebných plánů a výcviku předsunutých pozorovatelů.

Hlavním nedostatkem zůstávala v roce 1939 nízká mobilita jednotek, které musely při rychlém postupu přerušit palbu a přesunout se do dalších postavení. Tento problém odstranila během války samohybná děla, jež však byla před válkou spíše ve stadiu úvah. Dělostřelecké jednotky spadající pod velení armád měly k dispozici těžká děla a až 240mm moždíře určené k likvidaci opevněných cílů, jejich nasazení však vyžadovalo rozsáhlejší přípravy a jejich mobilita byla velmi malá.

TIP: Osmnáctidenní kampaň: Blesková porážka Belgie v roce 1940 (1)

Novým typem zbraně se stalo protitankové a protiletadlové dělostřelectvo. Každá divize měla ve stavu tažené 37mm protitankové kanony, jejichž výkony v roce 1939 postačovaly k likvidaci tehdejších obrněnců, ale během války se staly neúčinnými a musely je nahrazovat hlavně větší ráže. Protiletadlovou obranu divize zabezpečovaly lehké baterie FlaKu s automatickými kanony ráže 20 a 37 mm proti nízkoletícím cílům a těžké baterie 88mm děl, jež se během války proslavily hlavně jako účinné protitankové prostředky. 

Dokončení ve čtvrtek 2. ledna

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Zajímavosti

Koncil v Clermontu. Papež Urban II. zde využil první kruciátu k vlastnímu zviditelnění.

Historie

Král Jiří VI. na inspekci bitevní lodi Duke of York

Válka

Staré známé léky mohou překvapit

Věda

Krabí mlhovina v nepravých barvách. Tato mlhovina, která je zdrojem rentgenového a gama záření, je pozůstatkem po supernově

Vesmír

Přibližná rozloha kráteru Yarrabubba v australské pustině.

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907