Zoufalý čin zneuznaného úředníka: Proč spáchal atentát na pruského krále?

24.03.2022 - Dušan Uhlíř

V létě 1844 se pruský král Fridrich Vilém IV. ocitl na mušce atentátníka. Ačkoliv byl konzervativní panovník trnem v oku řady liberálů, útočníkem nebyl žádný politický radikál, ale po dlouhá léta příkladný a loajální státní úředník Tschech. Co jej k násilnému činu vyprovokovalo?

<p>Atentát z 26. června 1844 přežil <strong>Fridrich Vilém IV.</strong> i jeho manželka bez následků.</p>

Atentát z 26. června 1844 přežil Fridrich Vilém IV. i jeho manželka bez následků.


Reklama

Když 7. června 1840 zemřel v Berlíně po více než čtyřicetileté vládě pruský král Fridrich Vilém III., stal se nástupcem na trůnu Hohenzollernů jeho nejstarší syn Fridrich Vilém IV., tehdy už pětačtyřicetiletý. Málokdy byl počátek vlády nového krále provázen tolika nadějemi. Dlouhá vláda jeho otce se vyznačovala tvrdým pronásledováním liberální a demokratické opozice a zablokovala jakékoli pokusy o politické reformy, po kterých země dávno volala. 

Fridrich Vilém IV. se už jako korunní princ několikrát vyslovil pro společenské změny. Vzbuzoval důvěru svou inteligencí, velkorysostí, zájmem o umění a německým vlastenectvím, pro něž zkostnatělá vláda jeho otce neměla nejmenší pochopení. Velkou příchylnost mu projevovali zvláště Berlíňané. O budoucím králi se vědělo, že podporuje technický pokrok a že chce Prusko modernizovat. Když se 21. září 1840 vrátil z korunovace ve východopruském Královci do Berlína, přivítal ho hlahol zvonů a slavnostní kanonáda jako by se vracel z vítězné bitvy. 

Velká očekávání 

První kroky vlády Fridricha Viléma IV. se setkaly s příznivou odezvou u obyvatel Pruska, neboť uvolnil cenzuru, amnestoval vězněné politické oponenty, pokusil se o sblížení s katolíky a jevil dokonce určité pochopení pro náboženské a jazykové požadavky Poláků na Poznaňsku a v Západním Prusku. Jeho poddaní si ale žádali víc. Rychlý rozvoj kapitalismu v Německu a samotném Prusku, rozmach průmyslu a železniční dopravy, byl zdrojem, ze kterého vyrůstaly politické názory tamějších liberálů, a z něhož brali svou sílu. Z kapitalismu rovněž čerpala novoněmecká filozofie. Profesoři historie a filozofie se stali mluvčími liberální měšťanské společnosti.

Hlavním požadavkem německé buržoazie bylo vyhlášení ústavy a svobodných voleb do parlamentu, ze kterých by vzešla zákonodárná reprezentace. Už před lety slíbil Fridrich Vilém III. svým poddaným ústavu za to, že se zapojili do boje o vyhnání Napoleona a jeho armády z Německa. Svůj slib nedodržel. Od nového krále obyvatelé čekali, že jej konečně naplní. Tady však narazili na odpor. Jestliže Fridrich Vilém IV. mluvil o modernizaci země, měl tím na mysli stavbu železnic, organizační zásahy do státní správy, případně podporu sílícího německého nacionalismu. Každý pokus o omezení absolutní moci se mu jevil jako nezodpovědný, a tudíž trestuhodný, protože bránil výkonu jeho božského poslání.  

Zklamané naděje

Nadšení pro nového panovníka utuchalo, jak se postupně proměňoval z romantika na trůně v autokrata. Kritiků královského režimu přibývalo. Když v roce 1841 vyšel anonymní leták s titulem Čtyři otázky zodpovězené jedním Východoprusem, jehož autor se dovolával královského slibu z roku 1815, že dá svým národům ústavu, a navíc žádal skutečnou účast lidu na politickém životě, vyvolalo to u krále bouřlivou reakci. Ihned dal pomocí policejních špiclů pátrat po autorovi brožury. Ten se přihlásil sám dopisem adresovaným přímo Fridrichu Vilémovi IV. Byl jím známý a zasloužilý židovský lékař Johann Jacoby z Královce. Král ho označil za drzého rebela, vyvolal proti němu proces pro velezradu a žádal trest smrti.

Vrchní zemský soud v Královci se prohlásil za nepříslušný k projednávání tak závažného deliktu, který podle něj náležel jedině královskému komornímu soudu v Berlíně. Ten však v případu neshledával žádnou velezradu a vrátil ho do Královce. Soudní akta tak putovala mezi hlavním městem a Královcem, než se do hry opět vložil sám panovník. V roce 1842 obvinil Jacobyho z urážky majestátu a pohrdání zemskými zákony. Zemský soud ho pak odsoudil k dvouletému žaláři. Jacoby však trest nenastoupil, odvolal se ke komornímu soudu a ten ho osvobodil. Prezident komorního soudu zdůvodnil rozsudek tím, že Jacoby nejednal z nečestných pohnutek. S tím se král nikdy nesmířil a proti Jacobymu inicioval nová obvinění. 

Mezi liberály vyvolal proces bouřlivou reakci a spustil záplavu kritik panovnické moci. Jak prohlásil jeden z liberálů: „Když jsme ještě všichni žili v temnotě, vystoupil ze tmy Johann Jacoby, jasně, skvěle, odvážně a stal se tak tvůrcem politického života v Prusku.“ Králova neoblíbenost v liberálních kruzích po této aféře narůstala. Prostý lid mu však zachovával loajalitu. Do toho jako blesk z čistého nebe udeřila 26. června 1844 zpráva: na krále a jeho ženu byl v Berlíně spáchán atentát.

Zhrzený pachatel

Na krále vystřelil dvakrát z pistole neznámý muž, když královský pár nasedal před berlínským palácem do velkého cestovního kočáru. Jak se brzy ukázalo, nešlo o akt politického radikála, ale o čin zoufalství zhrzeného státního úředníka. Pachatel byl zadržen na místě činu, ani se nepokusil o útěk. Byl jím pětapadesátiletý Heinrich Ludwig Tschech, narozený v Klein Kniegnitz v Dolním Slezsku, kam jeho rodina přišla už v letech třicetileté války z Čech. Úřady o něm měly jisté povědomí, protože se na ně už delší dobu obracel s žádostmi o zaměstnání ve státních službách.

Tschech býval kdysi pilným a spolehlivým úředníkem. Vystudoval práva na univerzitě ve Frankfurtu nad Odrou, pak žil v Berlíně. Řadu let pracoval na cejchovním úřadě, zodpovědném za dodržování měr a vah. Byl znám svým neúplatným smyslem pro spravedlnost a těšil se přízni nadřízených. Oženil se na společensky odpovídající úrovni s dcerou berlínského státního úředníka a byl otcem dvou dcer. Jeho život probíhal v zajetých kolejích běžného úředníka se zajištěnou kariérou. Vše se změnilo v okamžiku, kdy jeho žena vážně onemocněla. Lékaři usoudili, že bude nutné změnit ovzduší rušného Berlína za čistý vzduch některého venkovského místa. Tschech si tak chtě nechtě musel hledat nové působiště.

Na jaře 1832 mu bylo nabídnuto místo starosty malého města Storkowa v braniborské marce a on je přijal. Bylo to povolání méně placené, než byl zvyklý a navíc se dostal přímo do vosího hnízda. Místní honorace ho mezi sebe nepřijala a vůbec nerada viděla na radnici člověka, který přišel z Berlína. Ve městě se odvíjely mnohé nečisté obchody a bujela korupce, což začal poctivec Tschech potírat. Popudil tak proti sobě většinu členů městské rady, kteří mu teď všemožně házeli klacky pod nohy. Brzy došlo na pomluvy, pohrůžky a přímé útoky proti jeho osobě

Pád na dno

Tschech se bránil, jak mohl, ale ze svého stanoviska neustoupil. Vyvolal tak proti sobě vlnu nenávisti. Jeho hlavním protivníkem a mluvčím městské opozice, která se proti němu zformovala, byl radní Wendler. Tento zkušený intrikán dovedl udeřit na správném místě a podrýval starostovu autoritu. Tschech se bránil nepříliš obratně, třebaže právo bylo na jeho straně. Jeho život ve městě byl plný napětí a soustavných stresů, které mu podlamovaly zdraví. Ke všemu zemřela jeho žena a po ní i starší dcera.

Uplynulo osm let od Tschechova nástupu do úřadu starosty v Storkowě a situace se nelepšila, naopak se ještě více přiostřovala. Jeho nadřízený, zemský rada, který nad ním držel ochrannou ruku, odešel do penze, a tak starosta ztratil oporu zemského úřadu. Unaven marným zápasem se šlompáctvím a podvody podal žádost o odvolání a poprosil o jiné zařazení ve státní službě. Žádost o odvolání byla okamžitě přijata.

Náhradní umístění ve státní službě však dlouho nepřicházelo. Tschech musel vydávat velké peníze na domácnost a výchovu své dcery Elisabethy. Nashromážděné jmění se pomalu tenčilo a on se začal propadat do chudoby. V této zoufalé situaci se obrátil dopisem na pruského ministra vnitra von Arnima s žádostí o pracovní zařazení. Odpověď na sebe dala čekat přes čtyři měsíce a byla zamítavá. Pan ministr ještě připsal dodatek, že na další stěžovatelovy dopisy nebude odpovídat.

Tschech se však nevzdával a obrátil se na dva rady královského kabinetu. Musel opět dlouho čekat a ani odtud nepřišla očekávaná pomoc. Mezitím začal pracovat na rukopisu knihy s názvem Posledních dvanáct let mého života, kde popisoval svou životní anabázi a boj o spravedlnost. Pln naděje ve velkorysost nového panovníka napsal další dopis s žádostí o uznání svého práva rovnou do jeho rukou. Na jaře roku 1844 přišla králova odpověď. Byla velmi stručná: „Zůstává u mého odmítavého rozhodnutí sděleného starostovi Tschechovi prostřednictvím mého kabinetu. Fridrich Vilém.“

Nezdařený útok

Králova odpověď, do které vkládal Tschech tolik nadějí, vyvolala u starého úředníka zoufalství. Zprvu nevěděl kudy kam, ale pak se rozhodl. Za poslední peníze zakoupil dlouhou dvouhlavňovou pistoli, několik kulí a něco prachu, a vyrazil ke královskému paláci. Byla středa 26. června 1844 a král s chotí Alžbětou se chystali na dalekou cestu do rakouských lázní Bad Ischl, kam byli pozváni rakouským císařem Ferdinandem Dobrotivým. Když už seděli v kočáře, přistoupil k němu nečekaně Tschech s pistolí v ruce a namířil ji do kabiny. Vzápětí padly dva výstřely...

Poté, co se rozptýlil kouř uvnitř kočáru, ukázalo se, že král i královna vyvázli bez zranění. Jedna kule uvázla ve stěně královské ekvipáže, druhá v bohatě nabírané sukni královny. Nezkušený střelec jednak špatně mířil, jednak nabil svou pistoli jen malou dávkou střelného prachu, takže kule neměly ani potřebnou razanci.

TIP: Vražda na maškarním plese: Okolnosti atentátu na švédského krále Gustava III.

Po atentátu propukla v hlavním městě všeobecná panika. Útočník byl na místě zatčen a začalo se pátrat po spoluvinících. Podezření z široce založeného spiknutí se však po důkladném vyšetřování nepotvrdilo, a tak zůstal Tschech jediným obviněným. Na svůj příští osud čekal v cele známé věznice ve Špandavě. Proces proti němu zahájil berlínský komorní soud v říjnu 1844. Obviněný Tschech vzal na sebe veškerou vinu, neprojevil žádnou lítost a prohlásil, že by bez váhání na krále vystřelil znovu. Rozsudek byl jednoznačný: trest smrti sekyrou. V sobotu 14. prosince 1844 byl ve špandavské věznici vykonán.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Karikatura zachycující cara Mikuláše II. a Theodora Roosevelta, který apeluje ve věci krutého zacházení s ruskými Židy. (ilustrace: Wikimedia Commons, Emil Flohri, CC0)

Historie

Skalňák andský je národním ptákem Peru. Tok je pro samce tohoto druhu tak náročný, že se nijak nepodílí na výchově potomstva. Všechnu energii totiž spotřebují na získání partnerky. (foto: Wikimedia Commons, Ricardo SánchezCC BY 2.0)

Příroda

Prokletí smrti

žena z Lemb | Royal Scottish Museum

Ačkoliv tzv. žena z Lemb vznikla již okolo roku 3500 př. n. l., archeologové ji objevili až v roce 1878 na Kypru. Podle legendy skončila každá rodina, která ji vlastnila, rozervána smrtí. Rod prvních majitelů zcela vymřel po šesti letech od získání sošky. Poté skulpturu koupil Ivor Menucci – a jeho příbuzné postihla zkáza za pouhé čtyři roky. Když si pak smrt začala přicházet i pro další vlastníky, padlo moudré rozhodnutí svěřit artefakt do sbírek Royal Scottish Museum. (foto: Wikimedia Commons, Héctor OchoaCC BY-SA 4.0)

Zajímavosti
Vesmír
Věda
Revue

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907