Zrození císařského Říma: Jak ovlivnilo zavraždění Caesara budoucnost říše?

Byla Caesarova smrt nevyhnutelná? Jednoznačně ano. Podíváme-li se na celou událost v širších souvislostech, šlo o vyvrcholení dlouhodobého vývoje, který některým Římanům přinášel řadu bezesných nocí. De facto šlo o poslední zoufalý pokus, jak zachránit umírající republiku, jež nezadržitelně směřovala k okamžiku, kdy se vláda lidu přetaví ve vládu jedince. 

K tomuto bodu vývoj neodvratně postupoval již od počátku prvního století starého letopočtu, což se projevilo vzestupem a následnou diktaturou Lucia Cornelia Sully (asi 138–78 př. n. l.), jehož občanská válka představovala první erupci společenského vývoje před konečným výbuchem. Proces rozkladu republiky započal, ale ještě nenastal ten správný čas. Mnohem významnější se v tomto směru jeví občanská válka, která vypukla mezi Caesarem a Pompeiem Velikým. Ta se stala předehrou k likvidaci vítěze tohoto sporu. 

Cesta k nesmrtelnosti 

Přál si římský lid Caesarovu smrt? Většina rozhodně ne. Lidé potřebovali k někomu vzhlížet a mít nad sebou autoritu, kterou Caesar ověnčený vavříny mnoha vítězství představoval. Caesar padl rukou senátorů, již chtěli odvrátit hrozbu návratu republiky ke království, jenže přesně to se jim nepovedlo. Caesarovou vraždou pouze posílili jeho kult, sami si podepsali rozsudek smrti a uspíšili rozklad republiky. Ti, kteří s vrahy souhlasili, raději seděli mlčky doma, venku totiž řádila smršť rozhořčených Římanů, toužících se s viníky vypořádat. Na Foru Romanu vztyčili voskovou Caesarovu sochu, na níž bylo vyznačeno všech třiadvacet bodných ran, a vypálili senátní budovu, kde byl diktátor zavražděn. „Lid hned po pohřbu zamířil s pochodněmi k domu Brutovu a Cassiovu a jen stěží byl odražen,“ vypráví Suetonius. 

Bezprostřední události po Caesarově smrti předznamenaly vývoj nadcházejících let. Caesar vstoupil usnesením senátu v první lednový den roku 42 př. n. l. mezi římské bohy. Tak se stal z římského vojevůdce, politika a diktátora věčný symbol římské velikosti, k němuž se hlásili všichni jeho nástupci. Kolem božského Julia se vytvořil samostatný kult a počínaje Octavianem Augustem se římští císaři titulovali jako Caesar. Ze jména se postupem času skutečně stal titul, kterým se na konci 3. století v důsledku Diocletianovy správní reformy označovali dva mladší spoluvládci Západu a Východu v rámci takzvané tetrarchie (čtyřvládí), a později se v řadě evropských jazyků proměnil v titul nejvyššího vládce – císař, car, Kaiser. 

Spolek tří 

Zatímco Caesar vstoupil na nebesa, jeho dědicem se stal Octavianus. Zdědil majetek, vliv i náklonnost římského lidu, nikoliv však plnou kontrolu nad legiemi. Vrazi Brutus a Cassius uprchli do Řecka, kde s podporou senátu shromáždili úctyhodnou armádu, a představovali tedy stále značné riziko. Musel se s nimi utkat Marcus Antonius, po Caesarovi nejmocnější muž Říma a jeho bratranec, který s ním zastával konzulát. 

Aby je měl šanci porazit, potřeboval pomoc Octaviana. Ten disponoval Caesarovou válečnou pokladnou a jménem, v Římě po atentátu budoval své postavení a podržel si také velení nad osmi legiemi, složenými převážně z Caesarových veteránů. Teprve dvacetiletý Augustus prokázal značné politické nadání, a i když nebyl s Markem Antoniem nikdy velký kamarád, spíš naopak, v zájmu republiky a odvety za Caesarovu smrt našli společnou řeč. „Začátek a příčina všech válek pro něho vyplynula z přesvědčení, že je jeho naléhavou povinností pomstít smrt svého prastrýce a chránit jeho opatření,“ píše k tomu Suetonius. 

Společný nepřítel sjednotil tři mocné Římany – Marka Antonia, Marka Aemilia Lepida a nejmladšího Gaia Julia Caesara Octaviana, kteří na konci roku 43 př. n. l. vytvořili druhý triumvirát (původně plánovaný jako pětiletý) s cílem potrestat Caesarovy vrahy a obnovit republiku. S celkovým počtem čtyřiceti legií za zády se pak jali uskutečňovat svůj politický program a vytáhli do války s „osvoboditeli“ republiky. Nejprve si ale mezi sebou rozdělili velení nad západními provinciemi říše – Marcus Antonius získal Předalpskou i Zaalpskou Galii, Lepidus měl spravovat Galii Narbonensis a Hispanii a Octavianovi připadla Africa, Sardinie a Sicílie. 

Dalším nezbytným krokem bylo naplnění státní pokladny, což šlo ruku v ruce s odstraněním všech, kteří byli zapleteni do Caesarovy smrti či vystupovali vůči jeho osobě nebo triumvirům nepřátelsky. Po vzoru Sullova diktátu tak vznikly proskripční seznamy. Čí jméno se na nich ocitlo, tomu byl zabaven ve prospěch státu veškerý majetek a on sám byl odstraněn. Tím v krátké době přišlo o život na 2 000 římských jezdců a 300 senátorů. 

Říman proti Římanovi 

Zatímco Lepidus zůstal v Itálii, Marcus Antonius a Octavianus se vydali ve stopách Bruta a Cassia, aby se s nimi utkali na makedonské půdě. Doprovázeni devatenácti legiemi a silnou jízdou se střetli s vojskem liberátorů v bitvě u Filipp. Nebylo to rychlé vítězství. V prvním kole bitvy, které se odehrálo 3. října 42 př. n. l., prolomil Antonius nepřátelskou linii a dobyl tábor liberátorů. Tehdy zpanikařil Cassius a spáchal sebevraždu. Jenomže Brutus se svým vojskem naopak zatlačil Octavianovo křídlo a zmocnil se jeho tábora. Na dalších dvacet dnů zavládlo příměří. Pak došlo k druhému měření sil, které si vynutili Brutovi legionáři, odmítající čekat a ustupovat. Tvrdá řež, připomínající epický střet Caesarova a Pompeiova vojska v bitvě u Farsalu, skončila Brutovou sebevraždou a porážkou liberátorů. Vítězstvím u Filipp byl splněn hlavní účel druhého triumvirátu. 

Octavianus se z Makedonie vrátil zpět do Itálie, aby se postaral o usazení velkého počtu veteránů a podstoupil válku se Sextem Pompeiem, synem Pompeia Velikého a zapřisáhlým zastáncem republiky, který ovládal Sicílii a značnou část Středomoří. Marcus Antonius zůstal na východě, aby zde reorganizoval bohaté provincie včetně Egypta, jež se tak dostaly pod jeho kontrolu. Vzhledem k tomu, že prostřednictvím loajálních guvernérů ovládal také Galii, stal se jednoznačně nejmocnějším členem triumvirátu. Jako takový zároveň představoval příliš velkou konkurenci pro Octaviana. 

Poslední válka římské republiky 

Mezi triumviry se brzy rozhořel spor o moc, což vedlo k nové smlouvě mezi aktéry a novému rozdělení říše. Octavianovi byla přiznána Galie i Hispanie, čímž fakticky ovládl západ říše, z Marka Antonia se stal pán Východu a Lepidus dostal severní Afriku. Triumvirát byl na dalších pět let obnoven roku 37 př. n. l., ale už následujícího roku byl odstaven Lepidus a mohl být rád, že mu zůstal titul pontifex maximus, tedy významný post nejvyššího kněze. V témže roce se Antonius, již pevně usazený v Egyptě po boku Kleopatry, s níž měl i potomky, vypravil na tažení proti Parthům. Stejně jako Caesar chtěl odčinit potupnou Crassovu porážku a získat zpět římské orly. Tažení však skončilo debaklem, který značně pošramotil Antoniovu pověst a oslabil jeho mocenskou pozici. 

Odstavení Lepida, vojenské neúspěchy Marka Antonia a jeho náklonnost ke Kleopatře představovaly munici pro Octavianovo tažení za ovládnutím říše. „Spojení s Markem Antoniem, které vždycky bylo pochybné a nejisté a rozmanitým usmiřováním jen těžce skližované, posléze zcela přerušil, a aby názorněji dokázal, kterak se Antonius zpronevěřil římskému cítění, dal otevřít a veřejně přečíst závěť, kterou v Římě zanechal a v níž dokonce i děti Kleopatřiny uváděl mezi svými dědici. Antonius byl prohlášen za nepřítele …,“ líčí vývoj událostí Suetonius.

Octavianovou výhodou bylo, že působil v Římě, ale poměr sil byl zhruba vyrovnaný. S příchodem roku 32 př. n. l. vypudil z centra říše konzuly, kteří spolu s mnoha senátory uprchli k Antoniovi do Egypta, kde byl ustaven druhý senát. Antonius také shromáždil obrovské vojsko 800 lodí s údajně až 100 000 vojáky a vydal se s nimi do Řecka, aby čelil Octavianovi. 

K jedinému rozhodujícímu střetu došlo 2. září roku 31 př. n. l. v námořní bitvě u Actia, kde byli Antonius a Kleopatra obklíčeni a donuceni k útěku. Většina Antoniova vojska se vzdala a následujícího roku spáchal slavný pár v bezvýchodné situaci sebevraždu. Když Octavianus odstranil Caesarova syna Caesariona a Antoniova dědice Antylla, stal se jediným nezpochybnitelným vládcem Říma. Tak se z Caesarovy vraždy zrodilo římské císařství, které představovalo vše, čeho se Caesarovi vrahové a zastánci republiky obávali.