Zrození hbitého průzkumníka: Vývoj německého kolového obrněnce SdKfz 222

Obrněné automobily měly v německé armádě dlouhou tradici, jejíž kořeny sahají až do období Velké války. Vůbec prvním vozidlem tohoto druhu v inventáři meziválečného Reichswehru se pak stal čtyřkolový typ Kfz 13, jehož výroba začala v roce 1932. Šlo o velmi jednoduchý design vycházející z civilního automobilu Adler Standard 6, na jehož šasi továrna Daimler-Benz umístila lehce pancéřovanou, shora otevřenou nástavbu. 

Pouze pro výcvik

Na tento stroj se nicméně již od začátku pohlíželo jen jako na prozatímní řešení, jehož účelem měl být primárně výcvik osádek. Mimo jiné to také znamenalo, že u Kfz 13 se nepočítalo s bojovým nasazením, a pro účely možné války mělo vzniknout pokročilejší vozidlo. Zde do příběhu vstupuje požadavek Zbrojního úřadu (Heereswaffenamt) na sérii tří univerzálních kolových podvozků Einheitsfahrgestell), které měly posloužit jako základ pro celou sérii vojenských automobilů. 

My se zaměříme na platformu pro těžké automobily (Einheitsfahrgestell für schwere PKW), jejíž výroba od roku 1934 běžela v továrně Horch. Ta se stala základem pro návrh firmy Eisenwerk Weserhütte na kompaktní obrněný automobil pro potřeby motorizovaných průzkumných jednotek. Plné označení stroje znělo leichte Panzerspähwagen (doslova „lehké obrněné průzkumné vozidlo“), známější je ale pod inventárním označením SdKfz 221. 

Dvě nebo všechna kola

Základem automobilu byl výše popsaný univerzální podvozek, který měl vzadu umístěný motor a náhon na všechna čtyři kola. Za zmínku stojí poměrně složitý systém odpružení – každé kolo bylo k rámu připevněno dvojicí nestejně dlouhých nosníků umístěných na dvou listových pružinách. Pružiny pak byly připevněny na dva tlumiče pérování. Na podvozku spočíval obrněný svařovaný trup sestávající z nápadně zkosených pancířů. Čelní plátování mělo maximální tloušťku 14,5 mm.

O pohon se staral benzinový osmiválec o výkonu 55 kW, s nímž vozidlo dosahovalo maximální rychlosti 80 km/h na silnici. Před motorem umístěná nádrž o kapacitě 110 l poskytovala dojezd okolo 350 km na zpevněných cestách a zhruba 200 km v terénu. Co se řízení týče, měl řidič k dispozici dvě možnosti – klasické natáčení předních kol nebo natáčení všech naráz. Druhý jmenovaný způsob umožňoval vozidlu otočit se na malém prostoru, z bezpečnostních důvodů se ale používal jen při nízkých rychlostech. U pozdějších sérií se tento na údržbu složitý systém již neobjevil.

Shora nekryti

Osádka měla k dispozici několik průzorů opatřených sklopnými kryty, pro výstup a nástup sloužily poklopy po bocích vozidla. Na stropě pak byla umístěna otočná, shora otevřená věžička ve tvaru sedmiúhelníku. Po jejím obvodu se nacházely průzory  a seshora ji krylo sklopné dvojdílné pletivo chránící osádku před vhozením ručního granátu. Ve věžičce byla instalována i primární výzbroj vozidla v podobě jednoho kulometu MG 13 ráže 7,92 mm. 

Osádku tvořili jen dva muži – řidič a velitel, který zároveň obsluhoval věžový kulomet. Kvůli nízkým stěnám věžičky měl velitel vršek hlavy odkrytý, a tak osádky běžně nosily pěchotní přilby. Velitel rovněž mohl lafetu kulometu vysunout směrem vzhůru a dodat tím zbrani dostatečnou elevaci pro palbu na nízko operující letadla. Za zmínku také stojí, že navzdory svému poslání neneslo vozidlo žádnou radiostanici a s ostatními stroji musel velitel komunikovat pomocí gest či praporků. 

Nástupce s kanonem

Sériová výroba SdKfz 221 se rozjela v roce 1935 a do služby jej Wehrmacht zařadil ještě téhož roku. Na produkci typu se podílelo hned několik továren; kromě mateřského podniku Eisenwerk Weserhütte se obrněná vozidla stavěla i v hannoverském závodě MNH a továrně Auto Union HG. Ačkoliv bylo vozidlo navrženo pro rychlou a levnou výrobu, v praxi se jeho konstrukce ukázala jako poměrně složitá. Kromě tvaru nástavby na tom neslo vinu zejména komplikované odpružení a systém řízení. Osádky posléze poukazovaly také na slabou výzbroj.

Takřka současně s náběhem sériové produkce SdKfz 221 proto začala továrna Eisenwerk Weserhütte pracovat na vylepšené variantě. Ta rovněž vycházela z podvozku Einheitsfahrgestell für schwere PKW, oproti svému předchůdci ale měla širší nástavbu s pozměněným tvarem čelních pancéřových desek. Viditelným rozdílem bylo i odstranění mřížované masky motoru na zádi a její nahrazení celistvým plátem. 

Největší změnu ale představovala nová výrazně rozšířená věž osazená rychlopalným kanonem KwK 30 L/55 ráže 20 mm. Tato zbraň dosahovala kadence 260–280 ran za minutu a její protipancéřová munice dokázala na vzdálenost 100 m probít až 23 mm silný pancíř skloněný pod úhlem 30°. Kulomet MG 13 zůstal zachován jako spřažený. Osádka se rozrostla o nabíječe, role střelce i nadále zůstávala veliteli. Vozidlo se ale ani tentokrát nedočkalo standardní radiostanice. Nová verze dostala označení SdKfz 222 a její výroba začala v roce 1938. 

Rádio místo kulometů

Zhruba ve stejné době jako SdKfz 222 (zdroje se různí) začal z výrobních linek sjíždět i odvozený radiovůz SdKfz 223 (plným označením leichte Panzerspähwagen (Fu)) určený pro komunikaci průzkumných jednotek s divizním velením. Typ konstrukčně vycházel z automobilu SdKfz 222, avšak postrádal kanonovou věž a jeho jedinou výzbroj představovala kulometná věžička posunutá do zadní části střechy. Naopak se ve vozidle objevila radiostanice krátkého i dlouhého dosahu, která pro přenos i příjem využívala charakteristickou rámovou anténu nad střechou. První série nesly aparaturu Fu 10 s dosahem až 90 km při komunikaci Morseovým kódem, od roku 1940 se pak do SdKfz 223 montovala výkonnější aparatura Fu 12 umožňující i hlasovou komunikaci.

Nešlo o jedinou spojovací verzi založenou na podvozku „dvěstědvacetdvojky“. Na jaře 1941 spustil podnik Eisenwerk Weserhütte výrobu neozbrojené varianty SdKfz 260 (plným názvem kleine Panzerfunkwagen) určené speciálně pro letecké návodčí. Ti měli k dispozici radiostanici Fu 7, s jejíž pomocí koordinovali pozemní průzkumnou činnost s výzvědnými letouny. Na stejném základě vznikla i subvarianta SdKfz 261, která se od předchozí verze lišila pouze skládací rámovou anténou a jinou radiostanicí s delším dosahem.

Během prvních let výroby prošly stroje SdKfz 221 a 222 jen menšími změnami; za zmínku stojí nahrazení kulometu MG 13 modernějším MG 34. V roce 1940 se pak výroba obou typů pod vlivem zkušeností z fronty zastavila. Pro starší variantu, která do té doby vznikla v asi 330 kusech, šlo o definitivní konec. Oproti tomu produkce SdKfz 222 se v létě 1940 opět rozběhla, byť již v modernizované verzi Ausf. B. Největší změnu představovalo použití vylepšeného a zpevněného šasi, které bylo nově osazeno silnějším motorem o výkonu 63 kW. Nárůst výkonu a pevnější podvozek rovněž umožnily zesílit čelní pancíř na 30 mm, kanon KwK 30 nahradil novější KwK 38 s vyšší kadencí. V této podobě se SdKfz 222 vyráběl až do roku 1943. 

Organizace na bojišti

V praxi obrněné automobily sloužily v průzkumných oddílech (Aufklärung Abteilung) přidělovaných k motorizovaným a tankovým divizím. Základní strukturální složku takového oddílu představovala rota obrněných automobilů (Panzerspähwagen Kompanie). Jejich prvotní organizační řády vznikly již okolo roku 1935 a stanovovaly, že jedna rota sestává ze tří čet (dvou lehkých a jedné těžké) doplněných o velitelské vozidlo, signální družstvo a zásobovací odřad. Počet těchto rot na průzkumný oddíl se lišil napříč divizemi. 

Nejstarší spolehlivé informace o inventáři roty obrněných aut pocházejí z roku 1940. Podle nich disponovaly obě lehké čety právě vozidly SdKfz 221 a 222. Zatímco jedna používala šest kulometných „dvěstědvacetjedniček“, druhá sestávala ze čtyř SdKfz 221 a čtyř kanonových SdKfz 222. V signálním družstvu pak standardně sloužily čtyři radiovozy SdKfz 223 doplněné svými osmikolovými protějšky SdKfz 263. Pro pořádek dodejme, že těžkou četu tvořily osmikolové obrněné automobily SdKfz 231. 

Pochvala i kritika

Co se samotného frontového využití týče, vyrážela obrněná auta do akce v hlídkách čítajících jedno či více vozidel. Přesné složení patrol spočívalo na rozhodnutí velitele roty, který jej činil na základě aktuální informace na bojišti a potřebách mateřské divize. Obecně vzato ale tvořila hlavní úkol osádek SdKfz 221/222 průzkumná činnost v předvoji či na křídlech divize. Tam vozidla vyhledávala nepřítele, zjišťovala jeho dispozice a následně vše hlásila na velitelství.

O tom, jak vypadalo běžné nasazení SdKfz 221/222, nám více řekne hlášení jednoho tankového průzkumného instrukčního oddílu (Panzer-Aufklärungs-Lehr-Abteilung) z období mezi 9. květnem a 30. červnem 1940: „Jako ideální se ukázalo být následující složení hlídek: jedno vedoucí vozidlo SdKfz 231 či 222, jedno vozidlo velitele průzkumného družstva v SdKfz 232 nebo 223 a jedno vozidlo SdKfz 221. Typ SdKfz 222 má oproti typu 231 výhodu lepšího výhledu do všech stran. (…) Lehká četa zaznamenala jasný úspěch a byla užívána bez kontaktu s nepřítelem pro přehrazování silnic, předávání depeší a další úkoly. Při postupu vpřed četa obvykle rychle obsadila a držela body důležité pro divizi, odrážela nepřátelské průzkumníky, rozbíjela menší hnízda odporu, podporovala pásové motocykly a prováděla strážní činnost.“ 

Ohledně hodnocení samotných vozidel se hlášení pochvalně zmiňuje o účinku 20mm kanonů a doporučuje jimi vybavit všechna obrněná auta. Nechybí však ani kritika: vadila například křehká spojka, nedostatečné mazání převodovky či praskání svarů pancéřové nástavby. 

V písku i sněhu

Během tažení v Polsku a ve Francii se mohla obrněná auta opřít o rozvinutou silniční síť, díky níž si udržovala potřebnou mobilitu. To samé ovšem neplatilo pro pouště severní Afriky a tvrdé podmínky východní fronty, kde řada SdKfz 221/222 rovněž sloužila. Během používání vozidel na černém kontinentě si osádky stěžovaly na krátký dojezd, který se snažily řešit montáží kanystrů po celém obvodu trupu. Kolový podvozek se jen těžko vypořádával s hlubokým pískem, vadila i výše zmíněná absence radiostanic. Při střetech s britskými obrněnými automobily Humber Mk.II se navíc ukázalo, že 15mm kulomet britského vozidla dokáže pancíř SdKfz 222 prorazit až na vzdálenost 1 500 m.

Na východní frontě německá obrněná auta čelila nejen nedostatečné infrastruktuře, ale také bahnu a hlubokému sněhu. Závislost na zpevněných cestách pak zákonitě snižovala jejich efektivitu při průzkumu. Od roku 1942 proto začala být řada SdKfz 221/222 na frontě nahrazována průzkumnými verzemi polopásů řady SdKfz 250, které měly lepší průchodnost terénem a delší dojezd při stejné výzbroji. V roce 1943 se výroba „dvěstědvacetdvojky“ zastavila definitivně ve prospěch vyspělejšího osmikolového nástupce SdKfz 234 známého pod jménem Puma. Do té doby vzniklo 989 kusů obou hlavních verzí. 

Na závěr dodejme, že kromě Německa našly SdKfz 221 a jeho deriváty využití i v jiných státech. Patnáct kusů zakoupila před válkou nacionalistická Čína, která je nasadila proti Japoncům. Po stažení z prvoliniové služby pak Němci několik desítek vozidel předali Rumunsku, v jehož barvách sloužily až do konce konfliktu. Ve stejné době obdrželo 20 kusů i Bulharsko. 

---

Čtěte také:

Průzkumná kavalérie: Německý obrněnec SdKfz 234/2 Puma

Útočné operace tanků se nemohly obejít bez kvalitního průzkumu, který zajišťoval nalezení slabého místa nepřítele. Armády Osy proto používaly několik výkonných průzkumných obrněnců