Zvířecí kultura pod lupou: Sociální učení jako základ evoluce
Pohled na opici snažící se kamenem rozbít tvrdý plod nebo na vránu, jak se pokouší z dutiny stromu větvičkou vylovit šťavnatý hmyz, je fascinující. Zvlášť když si uvědomíme, že jde o výsledek sociálního učení, o mezigenerační tradici – zkrátka kulturu.
Zatímco v minulosti se kultura považovala za něco výlučně lidského, ba přímo za jeden z definujících rozdílů mezi člověkem a ostatními živými tvory, s rozvíjejícím se vědeckým zkoumáním přírody se čím dál jasněji ukazuje, že je zmíněný názor neudržitelný (viz Člověk není výjimečný). O významu sociálního učení u nonhumánních, tedy nelidských živočichů se už ve druhé polovině 19. století zmiňoval Charles Darwin. Mnohem větší zájem o daný typ chování však zavládl až v polovině století minulého v souvislosti s několika přelomovými výzkumy: Jednalo se například o objev ptačích dialektů u pěvců čili zjištění, že se zpěv opeřenců téhož druhu může v různých oblastech lišit a že se ptáci konkrétní projev učí od jiných svých příbuzných.
Smetana a batáty
Dalším podnětem ke zvýšenému zájmu o sociální učení se stalo chování britských sýkorek, které přišly na to, že když odstraní uzávěr skleněné láhve, najdou pod ním chutnou smetanu. Zatímco zpočátku k tomuto „vandalismu“ na láhvích ponechaných přede dveřmi domů docházelo jen na několika místech, časem se výrazně rozšířil po celé zemi.
Možná ještě zásadnější byl případ makaků červenolících v Japonsku: V 50. letech vědci pozorovali samici Imo, jak si omývala batáty od nečistot. Zvyk od ní časem odkoukaly další opice, a navíc si sladké brambory namáčely v mořské vodě, zřejmě kvůli příjemné slané chuti. Právě v souvislosti s uvedeným chováním, které tamní makakové vykazují dodnes, začali odborníci poprvé hovořit o „kultuře živočichů“ či „zvířecí kultuře“ – fenoménu, jehož zkoumání se v posledních dekádách zařadilo mezi nejrychleji se rozvíjející odvětví etologie neboli vědy zabývající se chováním živých tvorů.
Jak ji vymezit?
Intuitivně samozřejmě tušíme, co kultura znamená, přesto není snadné ji definovat. Například podle Wikipedie se jedná o „označení pro veškeré jednání člověka oceňující možnosti života“. Pod slovem „kultura“ si obvykle představíme především lidské zvyky, tradice, vědomosti, náboženství, umění, etické principy, zákony a tak dál. Většina jejích definic každopádně zahrnuje člověka, a pro živočichy tak nejsou plně použitelné.
V případě zvířecí kultury se proto uplatňuje obecnější vymezení z 80. let minulého století, podle nějž tvoří kulturu „veškeré projevy chování a znalosti získávané a předávané v rámci generace i mezi generacemi prostřednictvím sociálního učení“. Aneb jak se lidověji vyjádřil britský zoolog Andrew Whiten, je to vše, „co se jedinci naučí od ostatních a co se tímto způsobem dál přenáší, čímž vznikají tradice, které lze předat do následujících generací“.
Někteří badatelé sice uvedenou definici kritizovali, protože podle nich by kultura měla být normativní a kumulativní nebo by se měla týkat pouze chování předávaného napříč generacemi. Jenže nic z toho nutně neplatí ani pro kulturu lidí. Výše zmíněné vymezení, které evoluční bioložka Caroline Schuppliová a primatolog Carel van Schaik označují jako „minimální definici kultury“, tak nadále zůstává tím nejlepším, neboť se vztahuje na celou živočišnou říši.
Mezi přírodou a laboratoří
Možná ještě větší potíž než definování zvířecí kultury představuje její zkoumání. Zatímco první poznatky pramenily spíš z anekdotických pozorování, postupně se vědci snažili kulturní chování – od používání nástrojů u lidoopů po výběr partnerů u ryb – studovat ve volné přírodě i v laboratorních podmínkách. Podařilo se tak sice získat ohromné množství informací o kultuře nejrozmanitějších tvorů, nicméně ohledně vhodných metod výzkumu stále nepanuje shoda.
Například podle Schuppliové a van Schaika umožňuje současná metodika rozpoznat pouze nejkomplexnější či nejosobitější kulturní projevy, takže ve skutečnosti vidíme jen pomyslnou špičku ledovce. Podle jejich názoru je „kultura u nonhumánních živočichů mnohem rozšířenější a hlouběji zakořeněná, než se běžně myslelo, a tvoří důležitý způsob, jak se adaptovat na místní podmínky“. V podstatě by se dalo říct, že ji v nějaké podobě najdeme téměř u všech sociálních druhů. K danému tvrzení je však potřeba přistupovat opatrně mimo jiné proto, že chování sledované v laboratoři se nutně nemusí shodovat s tím v přírodě.
Dědictví po šimpanzích
Rozšířenost sociálního učení, tvořícího podmínku zrodu kultury, každopádně až tak nepřekvapí – neboť těm, kteří jsou ho schopni, skýtá značnou výhodu: Například dovednost rozlousknout ořech či svést pohlavního partnera totiž nemusí každý jedinec „vynalézat“ sám. Znalosti se však také mohou kumulovat a vést ke vzniku komplexnějšího chování.
Právě kumulativní kulturou, jež hrála klíčovou roli v evoluci člověka, se zabývali autoři článku publikovaného koncem roku 2024 v časopise Science. Prozkoumali rozmanité způsoby obstarávání potravy, k němuž docházelo bez nástrojů a pomocí jednoduchých i složitějších pomůcek. Sledovali několik desítek šimpanzích populací ze střední a západní Afriky, přičemž zároveň zjišťovali, nakolik jsou geneticky spřízněné – jinými slovy nakolik jsou vzájemně propojené díky migrujícím jedincům. Zatímco v případě jednoduchých strategií zajišťování potravy nehrálo podobné spojení důležitou roli, u chování obnášejícího použití složitějších postupů či nástrojů se ukázalo jako stěžejní. Zřejmě totiž umožňuje předávat jednotlivé inovace mezi jedinci a postupně kumulovat dovednosti.
Rypcem po dně
Nejen uvedená studie, ale také samotná „všudypřítomnost“ kultury v přírodě dokládají, že i když je lidská kultura výrazně rozvinutější a složitější než tradice jiných živočichů, nezrodila se z ničeho. Naopak stojí na mohutných základech sociálního učení, které sahají hluboko do minulosti. Otázkou zůstává, jaký zlomový okamžik vyslal člověka na trajektorii, jež ho dovedla tam, kde se nachází dnes. Autoři zmíněné práce se domnívají, že na rozdíl od svých šimpanzích bratranců byli raní lidé sociálnější, vytvářeli větší populace a při hledání potravy si počínali mobilněji, takže se během života setkávali s výrazně vyšším počtem jedinců než šimpanzi. Lépe tak mohli předávat své dovednosti a jejich kumulativní kultura se rozvíjela dynamičtěji.
Kulturní přenos každopádně vědci popsali také v souvislosti s pozoruhodným chováním delfínů žijících ve Žraločí zátoce v Austrálii. Zástupci tamní dlouho sledované populace spoléhají při hledání potravy na více než desítku různých strategií, z nichž jedna obnáší používání nástrojů: Některé samice se nejprve vydají ke dnu, kde utrhnou kousek mořské houby, nasadí si ho na rypec a s takto chráněným „čumákem“ v substrátu pátrají po rybách.
Zpívající velryby
Další zajímavé příklady kulturního chování uvádí ve své přehledové práci z roku 2021 již zmiňovaný Andrew Whiten. Popisuje například písně keporkaků, které bývají pro každou skupinu specifické, ale čas od času projdou proměnou, jež se poté velmi rychle rozšíří napříč populací. Kulturní povahu má u dotyčných kytovců rovněž volba migračních tras, kterou mláďata odpozorovávají od svých matek.
Možná ještě působivější doklad kultury keporkaků nabízí neobvyklý způsob lovu: Někteří jedinci před samotným honem za rybami několikrát udeří koncem ocasu o hladinu. Proč? Spekuluje se, že vzniklé bublinky zabrání kořisti pláchnout, a hostina je tak bohatší. Je úžasné, že se uvedené chování během pouhých pár dekád rozšířilo od svého „objevitele“ na stovky dalších jedinců.
S faktem, že vedle člověka disponují kulturou i jiní tvorové – třebaže není tak komplexní – se pojí mnoho otázek: Jak například dané zjištění zohlednit v ochraně druhů? Na stránkách časopisu Vesmír se Tereza Vlasatá ptá: „Nemělo by být kulturní dědictví zvířat chráněno podobně jako jejich genetická diverzita?“ Měli bychom při rozhodování o ochraně zohledňovat kupříkladu způsob, jakým konkrétní zvířecí populace používá nástroje, nebo dialekt, jakým zpívá při lákání pohlavních partnerů? Odpověď prozatím nemáme.
Člověk není výjimečný
Přestože z evolučního hlediska představuje člověk nesmírně úspěšného tvora, který osídlil takřka všechny kouty planety a podmanil si celou řadu živočichů i rostlin, jeho dlouho hýčkaný a do jisté míry pochopitelný pocit výjimečnosti utrpěl v posledních dvou staletích značné trhliny. O tu první se postaral Charles Darwin svou evoluční teorií a doložením, že člověk je zkrátka „jen“ jedním ze zvířat. Následovala například zjištění, že emoce netvoří něco specificky lidského, ale že je pociťují i mnozí jiní živočichové; že určitou formou vědomí příroda patrně obdařila všechny tvory od včel přes chobotnice po slony a lidoopy; a že někteří si dokonce uvědomují sami sebe.
