Afrikakorps (3): Zběsilý postup pod velením legendárního Erwina Rommela

Na počátku roku 1941 vyslal Hitler svému italskému spojenci do Afriky na pomoc proti britským vojskům malý „blokovací oddíl“. Tehdy ještě nikdo nemohl tušit, že se libyjské bojiště stane dějištěm velkých bitev a zrodí se zde legenda Erwina Rommela, kterého Britové začnou obdivně nazývat pouštní liška

06.11.2022 - Marek Meško



Na jaře 1942 se zásobovací situace Panzerarmee Afrika výrazně zlepšila a došlo k nové reorganizaci v duchu zásady „méně mužů, více zbraní“, která zvýšila mobilitu a údernou sílu německých jednotek. Organizační struktura 21. a 15. tankové divize se sjednotila, a přestože měla každá z nich jen asi 11 000 mužů, mohla se pyšnit až 200 tanky (z toho 160 středními) a 60 protitankovými kanony. Posílena byla i 90. lehká divize, jejíž početní stav vzrostl z 12 500 na 14 500 mužů.

Sílí i nepřítel

Obdobně se zlepšila situace i v řadách italských spojenců. Dne 26. května Rommel navzdory protivníkově převaze v tancích a obrněných vozidlech opět vyrazil do útoku. Přestože ho Britové očekávali a urputně se bránili, po týdnu bojů přece jen dokázal díky mistrovskému manévrování prorazit jejich obranná postavení. Němci zároveň odrazili všechny protiútoky a díky technické převaze vlastních tanků vyřadili z boje velké množství nepřátelských obrněnců.

V obraně jižního konce britské obrany u Bir Hakeimu se výrazně vyznamenali Svobodní Francouzi generála Marie-Pierre Koeniga, kteří udrželi svá postavení až do 10. června, než byli nuceni ustoupit. Po prolomení linie u Gazaly následoval bleskový výpad na Tobruk, který se překvapivě vzdal po třech dnech bojů 21. června. Rommelovy tanky totiž zaútočily proti jeho obrannému perimetru z nečekaného směru – od jihovýchodu – a obránce úplně zaskočily.

Liška maršálem

Vojska Osy ukořistila obrovské množství vojenského materiálu, pohonných hmot a vozidel. Hitler okamžitě povýšil Rommela do hodnosti polního maršála. Jelikož Britové i nadále ustupovali, rozhodl se německý velitel pokračovat v útoku na východ. Tanky se opět valily k údolí Nilu a zdálo se, že tentokrát už je nic nezastaví. Britská 8. armáda zaujala obranná postavení u El Alameinu necelých 100 km na západ od Alexandrie, která byla velice podobná těm u Gazaly.

Avšak bojové ztráty z předchozích týdnů, velké opotřebení vozidel, únava z bojů a hektického pronásledování nepřítele způsobily, že 1. července německé tanky 90. lehké divize, která sloužila jako předvoj, nedokázaly obrannou linii Britů prorazit. Ačkoli to bylo možné považovat za důležitý úspěch, Churchill, stále ještě deprimovaný ztrátou Tobruku, nahradil v srpnu 1942 Auchinlecka generálem Haroldem Alexanderem a za velitele 8. armády jmenoval 13. srpna Bernarda Montgomeryho.

Zvrat u El Alameinu

Oproti svým předchůdcům byl novopečený velitel 8. armády až chorobně pedantský. Proto se rozhodl systematicky posilovat své pozice a zálohy a trpělivě čekat, dokud nenastane vhodná chvíle přejít do protiútoku, a to i navzdory rostoucímu tlaku ze strany Churchilla. V jeho záměrech mu napomáhalo markantní zlepšení v zásobování vojenským materiálem, protože na Blízký východ konečně našly cestu první velkosériové dodávky zbraní z amerických továren.

Naproti tomu Rommel čím dál víc zápasil s logistickými obtížemi. Pokoušel se proto prorazit britská obranná postavení dříve, než Montgomery nabude rozhodující převahu. To vedlo na konci srpna k pokusu o průnik nepřátelskou linií obchvatem od jihu, který ale musel být 6. září odvolán kvůli koordinovaným protiútokům britských tanků, hustým minovým polím a smrtonosné dělostřelecké palbě z hřebene Alam el Halfa. Vzhledem k nedostatku posil a tenčícímu se počtu obrněných vozidel musel Rommel přejít definitivně do obrany. Navíc se na jeho celkovém stavu podepsalo vyčerpání z předchozích bojů, a tak 23. září odletěl na zdravotní dovolenou do Německa. Velení Panzerarmee Afrika se dočasně ujal generál Wilhelm rytíř von Thoma.

Mezitím vrchní velitel britských sil Bernard Montgomery, vyzbrojený detailními zpravodajskými informacemi o obranných pozicích a záměrech nepřítele s výhodou velké převahy v tancích, vrhl 23. října všechny své síly do rozhodujícího útoku. Proti německým postavením za podpory 900 děl a 530 letadel vyjelo 1 030 tanků organizovaných ve čtyřech tankových divizích. Síly Osy měly sice také shodný počet tankových divizí, ale jen dvě z nich byly německé, a navíc počty obrněnců zdaleka nedosahovaly tabulkových stavů. Britská ofenziva během několika dní doslova vyrvala v nepřátelské obranné linii dva hluboké průlomy.

Za této situace se Rommel, který se po zprávách o britské ofenzivě urychleně 26. října vrátil na velitelské stanoviště, rozhodl vrhnout všechny své tanky na sever. Jednalo se o zoufalé rozhodnutí, protože tím zároveň odkryl směr jižní. Montgomery se to díky rozvědce rychle dozvěděl a poslal 2. listopadu své obrněnce na jih. Britský „levý hák“ si s chabou obranou hravě poradil a Hitlerův rozkaz „stát neochvějně na místě“ ztratil veškeré opodstatnění. Do toho přišly 8. listopadu do štábu Panzerarmee Afrika zprávy o anglo-americkém vylodění v Maroku a Alžírsku (operace Torch).

Dlouhý ústup do Tuniska

Německo-italským oddílům nezbývalo nic jiného než ústup. Vzhledem k danostem bojiště a systematičnosti britského postupu se do relativního bezpečí podařilo dostat jen těm jednotkám, které byly plně motorizovány, nebo si vozidla „vypůjčily“ u nepřítele, jako například výsadkáři generála Hermanna-Bernharda Ramckeho. Ze 100 000 mužů zbylo Rommelovi po několika dnech jen kolem 60 000 a z více než 300 tanků pouze 80. Za neustálých britských vzdušných útoků dorazil 20. listopadu k Benghází, následně 23. listopadu ustoupil i z Tripolisu a v polovině ledna 1943 překročili první němečtí vojáci hranici mezi Libyí a Tuniskem.

Teprve tehdy připluly do Tuniska posily v podobě 5. tankové armády (se dvěma tankovými divizemi, jednou pěší a jednou výsadkovou divizí), jíž od 20. února 1943 velel generál Hans-Jürgen von Arnim. To umožnilo dočasně stabilizovat vyčerpaný Afrikakorps, který zaujal v únoru pevné obranné postavení na Marethské linii vybudované Francouzi ještě před válkou podél hranice Tuniska s Libyí.

Zpátky do Německa

Po krátkém odpočinku se německé velení rozhodlo udeřit na nezkušené Američany postupující přes průsmyky v pohoří Atlas z Alžírska. Němci na ně zaútočili 19. února v Kasserinském průsmyku a zahnali je ve zmatku zpět. Na rozhodnější útok už Němcům ale nestačil dech. Šlo o jejich poslední úspěch v Africe, protože na pomoc ohroženým spojencům se z Libye hnala britská 8. armáda.

Nic nepomohlo ani Rommelovo jmenování 23. února velitelem Heeresgruppe Afrika, protože ani zvučný titul zbrusu nového vysokého velitelského postu nemohl nahradit drtivou materiální převahu Spojenců. Hitler si to uvědomil už vzápětí a 6. března raději povolal Rommela zpátky do Německa. Zároveň přikázal von Arnimovi bojovat až do konce. Za tímto účelem nařídil zásobování oddílů v Tunisku leteckým mostem ze Sicílie.

Krach pouštního dobrodružství

Montgomeryho úder proti Marethské linii přišel 20. března a už o 11 dní později byli Němci na ústupu. Od západu postupoval společně s francouzskými koloniálními jednotkami II. americký sbor vedený generálem Georgem Pattonem. A přestože skupinu armád Afrika tvořilo 11 divizí o celkovém počtu asi 275 000 mužů, nebyla už schopna účinně vzdorovat.

TIP: Největší vojevůdci dvacátého století: Bernard Law Montgomery

Její Achillovou patou se stalo zásobování vzduchem ze Sicílie, které se podobně jako v případě nedávných bojů u Stalingradu ukázalo jako zoufale nedostatečné. Nasazená transportní letadla Luftwaffe navíc nemilosrdně decimovalo spojenecké letectvo. Kvůli akutnímu nedostatku munice a paliva se von Arnimovy síly začátkem května nejprve stáhly do malé kapsy v prostoru Tunis–Bizerta, a když 7. května Tunis padl, jejich zbytky ustoupily k mysu Bon, kde 13. května 1943 složily zbraně.


Další články v sekci