Alenka v říši divů: Knižní hrdinku inspirovala skutečná dívka

Muž, jehož později přes veškerou rozporuplnost označí i rezervovaní odborníci za geniálního, a milá, dobře vychovaná a naivní dívka se poprvé setkali na jaře 1862. Kdo by byl tušil, že právě tehdy se začala psát historie pozoruhodné knihy Alenka v říši divů. Oním gentlemanem totiž nebyl nikdo jiný, než matematik a spisovatel Charles Lutwidge Dodgson proslavený pod pseudonymem Lewis Carroll…

Mezi námi profesory

S rodiči desetileté Alice Liddelové se Dodgson spřátelil zcela prozaicky. Henry Liddell se stal roku 1856 novým děkanem koleje Christ Church na univerzitě v Oxfordu, kde přednášel matematiku a logiku právě i Dodgson. Liddellovi byli brzy lehce vyvedeni z míry. Galantní, trochu koktavý pán totiž snad až příliš respektoval pracovní vytížení hlavy rodiny a snažil se zaplnit volný čas paní domu. Ale pozor! Ve vší počestnosti. Nikdy spolu nebývali sami.

Jako řádná matka s sebou paní Liddellová vždy brávala svá dítka – syna Harryho i tři dcerky. Například na piknik či projížďky na lodičkách po Temži. Že by nešlo o maminku? Že by pro Dodgsona byly atraktivní spíše dívenky? Muž v nejlepších letech se choval jako hodný strýček. S holčičkami měl trpělivost, hrál si s nimi, četl jim a hlavně jim vyprávěl pohádky a příběhy. Dobrodružné, akční i s prvky hororu. Později s ním už jezdily bez matinky.

Co se stalo?

Malá Alice autora oněch dílek požádala, aby z toho, co vyprávěl, sepsal knížku. O dva roky později se její přání vyplnilo. Jako vánoční dárek dostala autorem ilustrované dílko „Alice´s Adventures Under Ground“. Dívka byla nadšena, rodina nejprve snad také. Leč v červnu 1863 najednou došlo mezi všemi aktéry k výraznému „ochlazení vztahů“. Najednou se přestali stýkat. Proč? Decentně se tvrdí, že spisovatel požádal jedenáctiletou Alici o ruku. Rodiče Liddellovi si něco takového nechtějí ani představit. Prohledají všechny možné úkryty. Jakékoli dopisy, vzkazy, obrázky či fotografie končí v hořícím krbu.

Z jiných zdrojů se ale dochovalo několik dopisů, v nichž Dodgson obdivuje dívky na začátku puberty, tedy zhruba jedenáctileté, leč nešetří obdivem ani k jejich o pár let starším sestrám.

Podivný a nesmyslný svět 

Jisté je, že Alice pro něj byla „múzou“ a inspirovala ho k napsání přinejmenším dvou knih. V obou příbězích se hrdinka dostane do jakéhosi jiného, zvláštního světa. V prvním tam Alenku zavede bílý králík, kterého uslyší láteřit a pak jej následuje do jeho nory. V případě druhém sama objeví kraj divů, takzvaný svět za zrcadlem. Alenka v kraji divů se neustále zmenšuje a zvětšuje. Souvisí to s jídlem a s pitím a předem netuší, kterým směrem se změna odehraje. Setkává se s různými stvořeními, mluví s nimi a získává nové bizarní zkušenosti. Všechno je zvláštní, málo předvídatelné, bytosti se chovají nepochopitelně. Příběhy jsou plné hádanek, náznaků, dvojsmyslů, nejasností. 

Ne nadarmo knihy bývají vnímány jako zašifrovaná svědectví. Analytičtí psychologové v nich vidí věčný spor libida čili sexuálního pudu a destruda, tedy fascinací ničením a smrtí. Existují i spekulace, že tajemný světa za zrcadlem je ilustrací světa autistů. 

Spisovatelovo líčení nevypočitatelných světů, které Alenka objevuje, mohlo také významně ovlivnit to, že prokazatelně trpěl středně silnými migrénami. Během záchvatů jej týrala úporná bolest hlavy a poruchy vidění ústily až v nevolnost, zvracení a zvýšenou citlivost na světlo a zvuky. Jeden z lékařů, kteří se Dodgsonovou diagnózou zabývali, také tvrdil, že šlo o epilepsii spánkového laloku, která způsobuje změny vědomí.

Dospívající múzy

V obecném povědomí má ale autor Alenky především pověst umírněného, řekněme „slušného“ pedofila či spíše hebefila. Náklonnost k velmi mladým dívkám je u zmíněného spisovatele, matematika a fotografa prokázána. Jenže spisovatel využil sexuální impulsy k tvůrčí práci. A navíc se nezajímal výhradně o nezletilé. Prožil údajně i několik pletek s vdanými či svobodnými ženami. Nikdy se však neoženil.

TIP: Pravda o Červené Karkulce: Výstraha před prostitucí a feministický manifest

Jeho „dětské přítelkyně“ také nebyly vždy jedenáctileté holčičky, ale dospívající dívky kolem šestnácti či dokonce dvaceti let. V Carrollových časech navíc nebylo slovo pedofil ještě používáno. Viktoriánská éra považovala dětskou nahotu za znak nevinnosti. Dětské akty patřily k módním záležitostem, objevovaly se dokonce i na vánočních pohlednicích.