Aljaška: Země zlata, ropy a gigantů

Aljaška je ohromná, stejně jako všechno, co je s ní spojeno. Se svou rozlohou 1,7 milionu kilometrů je největším státem USA. Mezi její prvenství patří například hora Denali (dříve známá jako Mount McKinley), která je se svou nadmořskou výškou 6 187 metrů nejvyšším vrcholem nejen USA, ale také celé severní Ameriky. 

Z dalších aljašských „obrů“ stojí za zmínku řeka Yukon, která je se svou délkou 3 190 kilometrů třetím nejdelším tokem USA (prvenství připadá Missouri, Mississippi je druhá) či ledovec Bering Glacier, jenž by svou základnou pojal dvě Lucemburska. Hnědí medvědi na aljašském ostrově Kodiak mohou být v postoji na zadních nohách vysocí až 3,5 metru, lososi v řece Kenai často váží více než 35 kil a výstřiky vody 16 metrů dlouhých velryb zahlédnete i půl kilometru od pobřeží. Aljaška je zemí gigantů.

Hlavní město polární záře

Největším sídlem aljašského vnitrozemí je s třiceti tisíci obyvatel město Fairbanks, ačkoli v největším pobřežním městě Anchorage žije desetinásobek obyvatel. Fairbanks má však nesmírně zajímavou historii – na dalekém severu vyrostlo na začátku 20. století, kdy Klondikem cloumala zlatá horečka, a již v roce 1908 v něm žilo více než 18 tisíc lidí. Nicméně opravdovou jiskru ve městě zažehla až nedaleká těžiště ropy. 

Časem však bylo stále zřetelnější, že ani tekuté zlato dlouhodobě nedokáže udržet oblast při životě, a tak se její obyvatelé museli „přeorientovat“ na přetrvávající hodnoty, konkrétně na turistiku. Ačkoli se nedaleko stále nachází největší aljašský zlatý důl Fort Knox, hlavní „tahák“ obce nyní představuje polární záře, která je zde vidět průměrně 240 nocí za rok. 

Vzpomínky na horečku

Přes den vás zase bude lákat přilehlé zábavní centrum Pioneer park, na jehož ploše 178 tisíc metrů čtverečních stojí řada muzeí a historických exponátů, které mimo jiné zachycují období zlaté horečky. Vstupné je zdarma a nejvýznamnější „dílek“ sbírky představuje zadokolesový parník SS Nenana, který až do poloviny 20. století brázdil řeku Yukon. Pokud však hodláte vytěžit z atrakcí parku maximum, nechte si poradit a navštivte jej v létě nebo na jaře. V podzimních a zimních měsících je aljašské podnebí opravdu kruté a mnohé výstavy nebývají otevřené. 

Milovníci aljašské kultury po návštěvě Pioneer parku jistě zavítají také do fairbanského muzea University of Alaska Museum of the North, které sídlí v budově inspirované eskymáckým iglú a polární září. Za deset dolarů na osobu vás hned u vstupu přivítá obrovský vycpaný medvěd grizzly, který měří přes 2,5 metru. Jakmile kolem tohoto „strážce“ proklouznete, nabídne vám muzeum řadu expozic, ať už historických nebo uměleckých: Nejvýznamnější část prostoru zaujímá 36 tisíc let starý bizon jménem Blue Babe, který tu byl objeven zcela zachovalý ve zmrzlé půdě.

Soukromá dálnice

Pokud vás po „muzejním turné“ přepadne touha utéct z města, doporučujeme nedalekou přírodní rezervaci Creamer‘s Field, odkud je přístup k typicky severskému boreálnímu lesu (porost dokonale adaptovaný pro život v subarktických podmínkách) a k mokřinám, kde nachází útočiště různé ptactvo.  

K další cestě na sever by vás mohla motivovat skutečnost, že z města Fairbanks je to za hranici polárního kruhu pouhých 317 kilometrů, které se dají pohodlně zdolat díky Daltonské dálnici: její stavbu poháněla v roce 1974 žízeň po ropě a budování trvalo pouhých pět měsíců. Odměnou za vykonanou cestu vám budou mimo jiné nádherné výhledy na Brooksovo pohoří a Mackenzie Mountains, které se budou v létě koupat ve světle polárního dne, zatímco v zimě na ně padne naopak polární noc. 

Po slavné silnici

Vedle Daltonské je nedílnou součástí industriální historie státu také Aljašská dálnice (známá též jako ALCAN), která si vysloužila pověst jedné z nejpozoruhodnějších staveb moderní doby: jejích přibližně 2,3 tisíce kilometrů vzniklo navzdory opravdu drsnému podnebí a terénu za neuvěřitelných osm měsíců.

Ačkoli byla stavba dokončena v říjnu roku 1942 (zrodila se na popud útoku na Pearl Harbor), civilní vozidla se po ní začala prohánět až v roce 1943. Po válce armáda dálnici předala washingtonské silniční správě, která začala najímat soukromé společnosti s cílem zvelebit vozovku a její okolí. Roku 1946 prodali Američané dálnici Kanadě za v přepočtu na dnešní částky 36,7 miliardy korun. Od té doby se stále opravuje. 

V roce 1996 byl silnici přiznán status památky civilního inženýrství mezinárodního významu. Dnes ji lemují historické milníky, které cestovatelům umožňují prohlédnout si významná místa podél vozovky: po cestě narazíte celkem na 58 významných lokací a 38 informačních tabulí, z nichž se dozvíte zajímavosti o bezprostředním okolí.