Anglická královna Alžběta I. přežila sérii atentátů a spiknutí nejen díky štěstí, ale především díky sofistikované síti špionů

Alžběta I. z rodu Tudorů nastoupila na trůn v roce 1558 po smrti své bezdětné polosestry, Marie I. Krvavé. Ta si své přízvisko vysloužila brutálními perzekucemi protestantů, jejich upalováním a vyháněním ze země, kterými se snažila obnovit pozice katolické církve. Kvůli tomu se také provdala za nejmocnějšího evropského panovníka Filipa II. Habsburského, za jehož vlády se prosadilo rčení: „Bůh se stal Španělem.“ 

Španělští a rakouští Habsburkové sice dominovali světové politice, ale naštěstí pro Anglii poutaly jejich síly boje s Francouzi, Osmany a protestanty. Alžběta I. se hned na počátku své vlády postarala, aby zemi opět odtrhla od papežské kurie a vrátila ji k umírněnému protestantství. Touto politikou se nicméně stala nepřítelem Španělska a Říma.

Protřelý Walsingham

Královna Alžběta I. si byla vědoma toho, že její postavení není bezpečné, že ji mnozí považují za kacířskou uzurpátorku a usilují jí o život. Naštěstí se dokázala obklopit schopnými spolupracovníky, jakým byl například inteligentní a všemi mastmi mazaný Francis Walsingham. Pocházel z dobře situované šlechtické rodiny, vystudoval práva a za vlády Marie I. odešel jako přesvědčený protestant do exilu. Po návratu se osvědčil jako poslanec, diplomat a šéf špionáže zodpovědný za královninu bezpečnost. Postupně vybudoval rozsáhlou vysoce efektivní síť, která zahrnovala domácí i zahraniční informátory.

Walsinghamovi lidé byli rozmístěni ve všech klíčových evropských zemích a zaměřovali se na šlechtice, cizí diplomaty i obyčejné lidi. Využívali různých metod ke shromažďování informací o jménech a pohybu jak cizinců, tak domácích potenciálních rebelů, zejména je zajímaly plány a totožnost cizích vyzvědačů. Vytvářeli si falešné identity, řídili dvojité agenty, organizovali únosy, své zprávy šifrovali a psali tajnými inkousty, jiné zprávy zachycovali a dešifrovali, nebo neznatelně rozlamovali pečeti a opětovně je scelovali, či padělali rukopisy.

Walsingham hradil náklady na nejméně padesát agentů z vlastních zdrojů. Jedním z nich byl údajně nejvýznamnější ze Shakespearových předchůdců, dramatik a intelektuál Christopher Marlowe.

Nebezpečí číhá všude

Na Alžbětině dvoře se nepohybovali jen domácí, ale též zahraniční špioni. Intrikovali královnini rádci i favorité, stejně jako diplomaté a špehové. Ruský spisovatel Alexandr Nikolajevič Radiščev trefně označil každý panovnický dvůr za „doupě tygrů“, jejichž jedinou „zábavou je trhat se navzájem; jejich potěšením je týrat slabého až do posledního dechu a mocným lízat paty“. 

Hlavním „tygrem“, tedy Alžbětiným oblíbencem a nejspíše i milencem, se stal její přítel z dětství, výborný sportovec Robert Dudley hrabě z Leicesteru. Jeho vztah k panovnici a z toho plynoucí vliv, tituly a příjmy mu záviděli všichni dvořané, svorně ho nenáviděli, i když se plazili u jeho nohou. Britský historik Lytton Strachey popsal atmosféru alžbětinského dvora: „V tehdejším vrtkavém světě stačilo, aby královna luskla prsty, a rázem se osud postiženého obrátil vniveč. Dvořané se klaněli a prováděli vysokou politiku, ale pod lesklým povrchem se skrývala krutost, korupce a skřípění zubů.“

Největšího vlivu v alžbětinské státní správě dosáhl mimořádně schopný ministr William Cecil baron Burghley, považovaný za nejvýznamnějšího anglického státníka 16. století. Královna ho vždy nazývala „svou duší“. Jeho informátoři mu pomohli rozkrýt a rozdrtit takzvané severní povstání, k němuž došlo v roce 1569. Mnoho katolických lordů ze severní Anglie tehdy chtělo nahradit Alžbětu sesazenou skotskou královnou Marií Stuartovnou, a vyzvali proto španělského krále, aby jim vyslal vojáky na pomoc. Vzpoura ale byla královským vojskem potlačena a některým vůdcům se podařilo uprchnout do Skotska.

Papež Pius V., bývalý generální inkvizitor, vydal následujícího roku bulu, jíž Alžbětu exkomunikoval a Angličany zbavil přísahy věrnosti. Dalo se to vykládat i tak, že katolíkům povolil ji zavraždit.

Po vydání papežovy buly přijal Cecil různá opatření proti dalším spiklencům, jedním z nich byl příkaz unést z nizozemského exilu bývalého opozičního poslance Johna Storyho. Tento zarytý katolík přijal španělské občanství, pomáhal vyhledávat kacířskou literaturu a měl osnovat další spiknutí proti Alžbětě.

Cecilovi agenti ho v Antverpách lstí přiměli, aby přišel prohledat jejich loď, poté ho spoutali a odpluli s ním do Londýna. Po výslechu, během něhož zjistili detaily o zahraniční podpoře severního povstání, jej odsoudili za velezradu. Jeho poprava se stala děsivým představením, neboť ho oběsili, vykuchali a rozčtvrtili.

Papežův agent

Pokyn k odstranění kacířky na anglickém trůně dostal i papežův vyjednavač a tajný agent, florentský bankéř Roberto Ridolfi působící v Londýně. Prostředkoval jednání mezi Španělskem a mocichtivým „nejurozenějším“ dvořanem Thomasem Howardem vévodou z Norfolku. Tento aristokrat byl vzdáleným královniným bratrancem a jediným nositelem vévodského titulu v království. Přestože byl zahrnován přízní a tituly, žárlil na větší důvěru, již Alžběta projevovala hraběti z Leicesteru a „tomu nýmandovi“ Cecilovi. Cílem Ridolfiho spiknutí bylo zajistit vévodův sňatek s Marií Skotskou, která měla být po zavraždění Alžběty dosazena na anglický trůn. Konspirátoři přitom museli vědět, že vévoda nebyl katolíkem a Mariin třetí manžel stále žil.

Ridolfi se snažil přesvědčit Španěly, že katolíci na severu Anglie by rozhodně znovu povstali, kdyby se v zemi vylodili španělští osvoboditelé a vytáhli na Londýn. Jenže realistický místodržitel španělského Nizozemí, vévoda z Alby se na tyto plány díval skepticky a bankéře označil za „velkého tlachala“. Alba, který v té době usiloval o potlačení povstání vedené Vilémem Oranžským, neměl vojáků ani peněz nazbyt, a proto byl ochoten podpořit katolické povstalce v Anglii vysláním až deseti tisíc mužů pouze tehdy, pokud se v bojích s Alžbětinými „nohsledy“ udrží alespoň čtyřicet dní.

O proveditelnosti plánů na zavraždění pochyboval rovněž bývalý Alžbětin švagr, španělský král Filip II., který navíc potřeboval silnou Anglii jako politickou protiváhu Francie. Navzdory odmítavému postoji a skepsi těchto politiků Ridolfi nepřestával v Evropě intrikovat.

Spiknutí učinili přítrž Walsinghamovi agenti, kteří ho v roce 1571 odhalili. V Doveru byl zatčen skotský posel s usvědčujícími dopisy pro Marii Stuartovnu, jenž pak na mučidlech vyzradil detaily o konspiraci. Walsinghamovým agentům se během několika dní podařilo rozluštit obsah všech dopisů.

Není známo, do jaké míry byly Ridolfiho kroky schváleny Norfolkem nebo Marií, protože originály listů neznámým způsobem zmizely. Vévoda z Norfolku byl po několika odkladech popraven a španělský vyslanec vypovězen, ale Ridolfi trestu unikl, neboť v danou chvíli nebyl v Anglii. Alžběta se poté definitivně rozhodla, že Marii Stuartovně nepomůže získat zpět skotskou korunu. Stejně jako anglická veřejnost i ona od té doby považovala Skotku a papežství za své úhlavní nepřátele.

Incident na řece

Dne 17. července 1579 se Alžběta plavila v královském člunu po řece Temži mezi Greenwichem a Deptfordem. Společnost jí dělali francouzský vyslanec a jeden komoří, s nimiž diskutovala o možnosti sňatku s vévodou z Anjou. Na břehu se zrovna mladý Londýňan, Thomas Applegate vytahoval před svými přáteli a čtyřikrát vystřelil z pistole přes řeku. Jedna zbloudilá kulka zasáhla kormidelníka královnina plavidla. Ti, kdo byli v blízkosti panovnice, zpanikařili, protože si mysleli, že jde o pokus o atentát. Alžběta však zachovala klid a chladnou hlavu, údajně omotala svůj šál kolem mužovy zraněné paže a prohlásila: „Buď dobré mysli, protože nikdy nebudeš mít nouzi. Ta kulka byla určena pro mě.“

Thomas Applegate byl rychle vypátrán, zatčen a odsouzen k smrti. Z cely ho odvedli k šibenici u řeky, kde vystrašený a uslzený přesvědčoval srocený dav o své nevině: „Bůh je můj svědek, že jsem nikdy v životě neměl v úmyslu ublížit nejvznešenějšímu královskému Veličenstvu!“ 

Když už mu kolem krku uvazovali smyčku, dorazil královnin posel s oznámením, že Applegatův čin byl sice pošetilý a hříšný, ale panovnice se rozhodla udělit mu milost. Alžběta pravděpodobně uvěřila tvrzení, že šlo o nešťastnou náhodu, a rozhodla se demonstrovat svou velkorysost a lásku k poddaným.

Zachránci skotské „mučednice“

Prokazatelné spiknutí s cílem zavraždit Alžbětu zosnoval v roce 1583 katolický právník Francis Throckmorton, vzdálený příbuzný poslední manželky Jindřicha VIII., Kateřiny Parrové. Po studiích cestoval po italských zemích a Španělsku, kde se setkal s předními katolickými exulanty a papeženci. Po návratu domů v roce 1583 dočasně působil jako spojka mezi stoupenci katolické církve doma a v zahraničí a zároveň mezi uvězněnou Marií Skotskou a španělským vyslancem Mendozou.

Ve svém domě se scházel se spiklenci, k nimž náleželi především jeho příbuzní. Ti stejně jako během Ridolfiho spiknutí plánovali změnu na trůně, současně také vyvolání povstání anglických katolíků, jež by usnadnilo a podpořilo invazi do Anglie financovanou Španělskem a papežem. Jeden z nich chtěl „vidět její (Alžbětinu) hlavu na kůlu, protože je to had a zmije“, a veřejně se svým záměrem chlubil. I v tomto případě odhalila Walsinghamova síť špionů plány konspirátorů a zajistila usvědčující důkazy. Celá skupina byla zatčena a popravena, španělský vyslanec byl vyhoštěn a byly posíleny stráže hlídající spiklenkyni Marii Stuartovnu.

Jako další rytíř zachránce skotské „mučednice“ se zjevil šlechtic Anthony Babington, pravnuk barona Darcyho popraveného za Jindřicha VIII. kvůli opozici proti rušení klášterů. Coby mladík působil v družině hraběte ze Shrewsbury, který po určitou dobu střežil uvězněnou Marii Stuartovnu. Babington jí pomáhal předávat dopisy ze zahraničí do přísně střeženého domácího vězení. Po převezení Marie na hrad v Tutbury jeho role kurýra skončila. 

Přibližně v této době údajně začal uvažovat o trvalém odchodu z Anglie a snažil se získat pas pro cestu do Francie. Obrátil se kvůli tomu na (řečeno dnešním termínem) lobbistu Roberta Poleyho. Netušil však, že to je Walsinghamův agent, který měl za úkol pronikat do katolických kruhů. Pravděpodobně záměrně pas pro Babingtona nezískal, naopak ho místo toho přesvědčil, že je důvěryhodným a pravověrným katolíkem. Právě Babingtonova nemístná důvěra a možná i láska k Poleymu se velkou měrou podepsala na jeho konečném pádu. Poley mu vnukl myšlenku, že by měl pomoci nebohé Marii.

Likvidace protivníků

Babington v létě 1586 napsal Stuartovně dopis, v němž ji informoval o spiknutí, jehož cílem mělo být Alžbětino zavraždění a dosazení Marie na anglický trůn. Požádal o její souhlas. Marie se ale bála přímo souhlasit, proto se v odpovědi obezřetně nevyjádřila k plánu spiklenců na vraždu, pouze potvrdila své nároky na anglický trůn. Pisatel ani adresátka ale netušili, že jejich korespondence je bedlivě monitorována tajnou službou.

Stejně tak byly zachycovány vzkazy francouzského vyslance uvězněné panovnici, údajně pašované v pivních sudech. Walsinghamovi spolupracovníci dešifrovali všechny dopisy, které předložili soudu jako nezvratné důkazy o dalším spolčení. Babington byl neprodleně zatčen a popraven. V důsledku této konspirace byla Marie Skotská odsouzena k trestu smrti a v únoru 1587 popravena. Katovi se ale nezdařily první dva pokusy stětí sekerou, což jí muselo přivodit děsivé a zdlouhavé utrpení. Hlavu oddělil od těla až napotřetí.

Španělský král Filip II. spatřoval v Mariině popravě pokyn boží, aby konečně pokořil a zničil „kacířku“ na anglickém trůnu, jež navíc podporovala jeho odpůrce v Nizozemí a Francii a jejíž piráti přepadali jeho koráby s bohatými poklady. Rozhodl se tedy, že se jako potomek Eduarda III. zmocní ostrovního království sám. 

Papež Sixtus V., bývalý františkán a inkvizitor, uvalil na královnu Alžbětu další klatbu a finančně podpořil vojenské tažení proti ní. Walsinghamovi agenti opět slavili vítězství, jelikož nejen že získali detailní informace o plánech, ale pomocí dvojitých agentů do jisté míry navigovali španělskou flotilu směrem výhodným pro Anglii. Díky nim mohli Angličané na daných pobřežních místech rozmístit tisíce vojáků a stovky rytířů na koních. 

Španělská flotila si díky svému lesku a síle od počátku zasloužila přídomek „nepřemožitelná Armada“. Jenže v důsledku mnoha okolností, včetně hrdinství anglických námořníků a špatného počasí, k invazi nedošlo.

Situace připomíná antický příběh, kdy chtěl lýdský král Kroisos zaútočit na Persii, a ptal se proto věštírny, zda když překročí hraniční řeku Halys, zničí velkou říši. Kladnou odpověď si vyložil ve svůj prospěch. Orákulum se opravdu naplnilo, ale Kroisos nezasadil smrtelný úder perské, nýbrž své vlastní říši. 

A stejně tak Filip II. neporazil Anglii, nýbrž přivedl svou zemi k bankrotu a světovládu jí nezajistil. Jeho porážce se vysmívali i v pražských ulicích, kde se zpívala odrhovačka: „Jaká hanba se tu stala,/ žena obra silně hnala,/ krále tak velmi slavného,/ k věčnému posměchu jeho.“

Favoritův pád

Během alžbětinské éry neexistovala jednotná státní tajná služba, pouze několik seskupení organizovaných ministry a favority, kteří mezi sebou zpravidla nespolupracovali, naopak spíše intrikovali proti sobě. Když v roce 1590 Walsingham zemřel, jeho špionážní síť zanikla. Současně se stařičkému Williamu Cecilu baronovi Burghley podařilo zajistit, aby královna předala řízení klíčových vládních záležitostí jeho synovi Robertu Cecilovi, výřečnému dříči a mistru politiky i špionáže. Panovnice mu důvěřovala, ale současně mu pro malou, neduživou a přihrblou postavu někdy žertem, tedy spíše s nemilosrdnou krutostí, říkala „můj trpaslík“.

Alžběta I. ovšem nenaslouchala pouze radám klanu Cecilů, nýbrž i svého nového favorita, mužného, činorodého a oslňujícího Roberta Devereuxe hraběte z Essexu, jejího vzdáleného příbuzného a Walsinghamova zetě. Tento tvrdohlavý, ješitný krasavec si vzal do hlavy, že pro Anglii bude nejlepší, když ji zbaví Cecilů. A jak trefně komentoval velký znalec alžbětinské éry Alois Bejblík, „(…) ve chvílích soumraku Alžbětiny vlády (se Essex a Cecil) doslova vzájemně požírali“. Intrika stíhala intriku a obě skupiny se předháněly, kdo se královně zavděčí více. Nakonec prohrál Essex. Jeho neschopnost a nezodpovědnost ho dohnaly až k pokusu o převrat a dovedly jej na popraviště. Pro úplnost dodejme, že mezi potomky Devereuxe po přeslici patří i dnešní britský král Karel III. a jeho první manželka Diana. 

Sir Robert Cecil zajistil Alžbětě I. bezpečnost až do její smrti v roce 1603. Zároveň s rozvahou a elegancí připravil bezproblémové převzetí anglického trůnu skotským králem Jakubem I., jehož otce zavraždili a matku popravili.