Alžběta proti Filipovi: Jak Anglie zničila španělskou Armadu
Španělsko dlouho vládlo světovým mořím. Ale všechno má svůj konec. Podobně jako David porazil Goliáše, tak i rychlé anglické lodě dokázaly zničit mohutnou a početnou španělskou Armadu. Stačila jedna bitva a rozložení světových sil se navždy proměnilo.
Španělsko kralovalo světu bezmála půl století. Jeho bohatství a dlouhé prsty církevních hodnostářů ovládaly řadu zemí i knížectví. Král Filip II. z rodu Habsburků se stal panovníkem Španělska a Portugalska už ve velmi mladém věku – nejbohatší a nejmocnější vladař evropského kontinentu. A co víc, měl nadvládu také nad všemi koloniemi Nového světa.
Poslušná garda jeho dobyvatelů neúnavně plundrovala poklady světadílu, který byl objeven jen před několika desetiletími. Odváželi jeho bohatství a ve jménu Božím zanechávali jen krev a hrůzu. Nad neohrožeností španělské světovlády se ale brzo stáhla mračna. Na anglický trůn totiž usedla královna Alžběta I. Také ona by ráda posílila postavení Anglie a obohatila se na dobývání nových koutů světa. Poměřování sil na souši není zrovna jednoduché, když vládnete z ostrova.
Moře se zdálo být výhodnější. Ovšem anglické loďstvo se nemohlo s tím španělským ani zdaleka porovnávat. Musela se vymyslet účinná strategie. Naštěstí měla mladá panovnice ve svém okolí oddané rádce, kteří námořnictvu rozuměli – například lorda Charlese Howarda. Právě on přišel s novou formou vedení námořní války: s pirátstvím. Skromné lodě s nevelkou posádkou, zato vybavené zbraněmi a střelným prachem, se pod vlajkou s lebkou a zkříženými hnáty vydávaly loupit na otevřené moře.
Mezi anglickými bukanýry dominovala hlavně dvojice Francis Drake a Walter Raleigh. Oba měli bohaté zkušenosti na mořích a vidina zisku jejich nadání ještě umocňovala. Těžce naložené, a tedy hůře ovladatelné španělské galeony byly snadným soupeřem v boji. A anglická pokladna se úspěšně plnila.
Peníze proudily hlavně do budování silného námořnictva. Roční částka vydávaná na posílení flotily během pár let vzrostla téměř desetinásobně. Oficiálně neměla královna s loupeživými pirátskými výpravami nic společného, španělský král Filip ale moc dobře věděl, kdo celou mašinerii řídí a kde končí poklady, které považoval za své.
Nový svět
Habsburkovi bylo jasné, že situace je vážná a záleží jen na něm, aby sled událostí zvrátil a zachránil jak strádající španělskou pokladnu, tak i svou pověst suverénního státníka. A ještě něco. Nezastával jen post obyčejného krále, považoval se také za papežova generála, ochránce katolické církve a bojovníka za „opravdovou víru“. Alžbětin otec Jindřich VIII. přerušil s Římem veškeré styky a sám se prohlásil za hlavu anglikánské církve. Jeho dcera v herezi pokračovala, a dokonce zašla tak daleko, že nechala popravit skotskou katolickou královnu Marii Stuartovnu. Vedle sebe stála lačnost po bohatství i aktuální svár mezi katolíky a protestanty. Válka mezi Anglií a Španělskem se očekávala každou chvílí. Zbývalo jen propracovat taktiku a získat si podporu vojenských velitelů.
Na ostrovní Anglii musí Španělsko vytáhnout se svým loďstvem. Tomu velel vévoda z Mediny-Sidonie. Pozemnímu vojsku zase vévoda z Parmy. Zrod legendární Armady se přiblížil. Jakmile si Filip usmyslel, že srazí Anglii na kolena, chtěl to udělat hned. Za pouhé tři měsíce plánoval vyzbrojit a vybavit na 130 lodí. Šibeniční termín navrhl on sám. Ale rozkaz se musí dodržet. Za tři měsíce opravdu kotvilo přes sto velkých a těžkých lodí ve španělském přístavu Cádiz.
Ani Angličané nelenili. Tajný oblíbenec královny a mistr v pirátství sir Francis Drake zosnoval dokonalý plán. Stačila jedna loď s několika kanony, kterou se nepozorovaně přiblíží ke španělské flotile. Vystřelené dělové koule nevratně poškodily nehybné kolosy a malé zápalné plachetnice dílo zkázy dokonaly. Těžce naložené lodě měly jen málo možností k úniku, a i s nákladem šly rychle ke dnu. A zatímco sira Drakea v Anglii oslavovali jako hrdinu, který zabránil válce, španělskému králi zůstala jen hořká potupa. Bojové tažení bylo odloženo.
Vyplouváme
Trvalo rok, než mohla Armada skutečně vyplout. Plán zněl jasně. Flotila se má spojit s vojsky vévody z Parmy a společně dobít Anglii. Nacházel se v tom ale jeden háček. Komunikace. Poslové jen stěží dokázali předávat informace včas. A na přesnosti celý plán stál. Pokud by Armada nenaložila 30 tisíc pěšáků, které slíbil poskytnout vévoda z Parmy, jen těžko by mohla Anglii porazit. Vévoda ale nakonec z dohody na poslední chvíli vycouval a Armada tak musela plout dál a spoléhat, že zvítězí i navzdory rychlé změně plánů, na kterou španělské velení nereagovalo zrovna nejpružněji.
Bojové rozestavení loďstva možná fungovalo na papíře, ale divoké vlny průlivu La Manche rychle proměnily plány v naprostý chaos. Byl poslední červencový den roku 1588 a jen těžko ovladatelné lodě připomínající obří dřevěné pevnosti si razily cestu k Británii. Tam na ně už čekali velitel anglického loďstva sir Francis Drake a jeho pirátský spolupracovník lord Charles Howard. I oni veleli bohatě vybavené flotile, jejich plavidla se ale lišila konstrukcí i bojovou taktikou. Byla menší, obratnější a vybavená primárně na boj z dálky. Tedy naprostý opak Armady.
Začátek konce
K prvnímu střetu došlo v Lamanšském průlivu a zdálo se, že obranná formace španělského loďstva funguje. Dokud Armada plula, dařilo se jí. Karta se ale obrátila poté, co lodě zakotvily v přístavu v Calais. Na tuto chvíli Angličané čekali. Jejich nepřítel ztratil manévrovací prostor a anglické paličské lodě se vydaly rozsévat zkázu. Obranná formace Armady byla narušena, mnohé lodě byly zcela zničeny a jiné poškozeny. Španělé neměli dostatek munice a obrana se komplikovala. K tomu se přidal prudký vítr, který bránil znovuvytvoření obranné sestavy a hrozilo, že lodě uvíznou na mělčině. Složitá situace i pro zkušené lodní velení!
Vrátit se do přístavu by znamenalo jistou smrt, a tak vévoda Medina-Sidonia zavelel k návratu. Nejkratší cestu do Španělska jim ale Angličané odřízli. Nezbývalo, než protáhnout plavbu kolem Skotska a Irska. Jednalo se o náročnou trasu, na kterou neměla posádka dostatečné zásoby ani zkušenosti. Cestu komplikovaly silné bouře i vážná poškození zachráněných lodí. Mnoho plavidel ztroskotalo u irského pobřeží, jiná zmizela beze stopy. Do vlasti dorazila necelá polovina flotily a ani ne třetina posádky. Porážka stála Španělsko nadvládu na světových mořích i v koloniích. Na špičku mezi námořními mocnostmi se dostala Anglie, která tak stanula v čele obchodní a koloniální politiky.
Válka ve jménu Boha
Anglická královna Alžběta I. a španělský král Filip II. spolu soupeřili nejen na moři, ale i v otázkách víry. Hrdá protestantka Alžběta odmítala autoritu papeže a stavěla na své pověsti „panenské královny“, která je oddána Bohu a své zemi. Filip, zapálený katolík, ji naopak vnímal jako vzpurnou kacířku, jejíž hereze podkopává božský řád. Zatímco Filip snil o sjednocení křesťanského světa pod katolickým praporem a Alžbětu považoval za ďábelskou překážku, ona si nebrala servítky a nazývala ho fanatikem s až nebezpečně intimním vztahem k inkvizici. V jejich střetu ale zdaleka nešlo jen o teologii, ale i o to, kdo si podmaní Evropu – jestli Bůh fandí spíše skromným anglickým modlitbám, nebo španělské velkoleposti s kadidlem a zlatými kříži.
Rodinné vazby mezi Alžbětou I. a Filipem II. byly zamotanější než dvorní intriky. Filip byl původně Alžbětiným švagrem, protože si vzal její nevlastní sestru Marii Tudorovnu, známou jako „Krvavá Mary“. Když Marie zemřela bezdětná, Filip zřejmě usoudil, že nejjednodušší cestou k udržení vlivu nad Anglií bude sňatek s mladou Alžbětou. Nabídka manželství však u královny narazila na ledový odpor. Filip pro ni ztělesňoval vše, čím pohrdala: katolické dogma, politickou manipulaci a vzpomínku na krutovládu její sestry. S úsměvem, ale pevně nakonec Filipovi odpověděla, že katolický král si nemůže vzít za ženu kacířku.
Armáda?
Za vlády královny Alžběty I. byla anglická armáda spíš banda rozčepýřených venkovanů než skutečná válečná síla. Zatímco námořnictvo se mohlo pyšnit zkušenými kapitány, jako byl Francis Drake, hlavní síla pozemního vojska zaostávala ve všem, co se dalo měřit – od vybavení po disciplínu. Královna sice snila o ochraně Anglie před kontinentálními hrozbami, ale realita byla taková, že její armáda spoléhala víc na odhodlání než na schopnosti. Když se mluvilo o boji na souši, hlavní strategií bylo doufat, že se nepřítel nikdy nevylodí – protože kdyby ano, Anglie by zrovna neexcelovala.
Na moři se v době střetů mezi Anglií a Španělskem objevovala celá škála plavidel, z nichž každé mělo své specifické výhody a nevýhody. Galeony, královny oceánů, byly mohutné a univerzální lodě vybavené množstvím děl. Ideálně se hodily pro dlouhé plavby a bitvy na širém moři. Oproti nim galeassy, hybridní obrněnci kombinující vesla a plachty, působily jako plovoucí pevnosti a využívaly se spíše ve Středomoří. Galéry, poháněné pouze vesly, pluly rychle a obratně, ale naprosto selhávaly v neklidných vodách, kde bouře a velké vlny představovaly jejich zhoubu. Skromné obchodní lodě s prostornými trupy zvané urky sice nepatřily do bitvy, ale jejich zásobovací schopnosti z nich dělaly nezbytnou součást flotily.
Každý typ lodi měl své místo, ale v ostrém střetu, jakým byla válka mezi Anglií a španělskou Armadou, se ukázalo, že kombinace pohyblivosti a palebné síly galeon převyšuje robustní a neohrabaná španělská plavidla.
