Bestie jako božský trest: Mínótaurus se narodil krétské královně, kterou svedl býk
Legenda praví, že Mínótauros se narodil krétské královně, kterou svedl bílý býk. Její manžel nestvůrné dítě zavřel do spletitého labyrintu. Démonické bytosti s býčí či buvolí hlavou však najdeme i v jiných mytologiích…
Řecká mytologie je krutá a vynalézavá, když přijde nějaký smrtelník neuctívá božstva tak, jak si přejí. Mínos byl jedním z dědiců krétského trůnu, ale aby skutečně mohl usednout jako vládce, musel jeho snahy potvrdit bůh moří Poseidon. Mínos se modlil, aby mu na znamení přízně seslal sněhobílého býka. A tak se také stalo. Měl ho poté božstvu s díky obětovat, jenže zvíře vypadalo tak vznešeně a půvabně, že ho zatoužil vlastnit. Poté „ošidil“ Poseidona nějakými zástupnými obětinami, jenže to netušil, co tím na sebe přivolává. Bůh se samozřejmě rozzlobil. A spolu s Afroditou vymyslel i trest.
Lidožravá bestie
Se vší zlomyslnou krutostí do celého plánu zakomponoval i královu manželku Pásifaé. Bohyně lásky způsobila, že se královna do býka zamilovala se vší slepou vášní. Jenže jak naplnit svou touhu? Požádala, aby jí proslulý athénský stavitel Daidalos vyrobil dřevěnou a uvnitř dutou krávu s patřičným otvorem na jistém místě. Schovala se do ní, aby se s ní v této podobě mohl spářit. Po čase porodila malou zrůdu.
Dítě mělo lidské tělo, ale hlavu býčka. Pojmenovali ho Asterius – hvězda. Snažila se ho kojit, ale čím více rostl, tím méně mu její mléko stačilo. Brzy ji začal ohrožovat, neboť ho sužoval nenasytný hlad. Jenže co mohl tento nepřirozený kříženec člověka a zvířete vlastně jíst? Ukázalo se, že si dokáže pochutnat jen na lidském mase…
Mínos požádal o radu věštírnu v Delfách. Dozvěděl se, že má pro lidožravou bestii vystavět obří labyrint, v němž by mohla žít a lovit své oběti. Volba padla opět na vynalézavého Daidala. Nedaleko Mínova paláce v Knóssu pak vyrostlo bludiště chodeb.
Athény na scéně
Jenže kde brát potravu pro zrůdného potomka? Shodou okolností se tehdy Mínův syn Androgeus účastnil Panathénají, her k poctě bohyně Athény. Vítězil, což nedokázali žárliví Athéňané zkousnout, a tak ho zákeřně zavraždili. Jiná verze dokonce přidává jistou dávku pikantérie, když athénský vládce Aigeus přinutí mladíka porazit krétského býka, bývalého milence jeho matky. Dopadne to opačně – zvíře udupe nešťastného Androgea. Mínos hodlá smrt syna pomstít. Vytáhne proti Athénám a porazí je. Coby tribut mu pak musejí Athéňané každých sedm let poslat sedm mladíků a panen.
Při třetí „platbě“ se dobrovolně přihlásí athénský princ Théseus. Než aby někdy vládl městu, které takto poníženě posílá své mladé na smrt, to se prý raději pokusí zrůdu přemoct a vše ukončit. Dorazí s ostatními na Krétu, kde se do něj šíleně zamiluje Mínova dcera Ariadna. Aby svou lásku zachránila, pomůže mu zorientovat se v labyrintu – pomocí klubka nití nalézt cestu zpět.
Théseus umí bojovat a brzy se monstrum topí ve vlastní krvi. Princ poté urychleně ujíždí s ostrova a Ariadnu bere s sebou. Jenže na ostrově Naxos ji prostě vyloží a míří dál. Některé varianty příběhu milosrdně dodávají, že dívka sama ve snu spatřila, že právě na Naxu ji čeká její pravý ženich – bůh Dionýsos. A zůstala dobrovolně.
Doma v Athénách se Théseus stává králem. Na smluvené znamení, které mělo jeho otci už zdálky signalizovat, jak vše dopadlo, totiž zapomněl. Aigeus si tak zoufal nad synovým osudem, že vrhl do moře a utopil. Inu, důvěřuj, ale prověřuj…
Varování
Každopádně si Athény (a nejspíš i Kréta) oddychly, že se krvelačného monstra zbavily. Stejně jako v mnoha jiných bájích totiž nešlo o samotného Mínótaura, ale o trest pro jiné. Míšenec, který by se dobrovolně nikdy nenarodil, tak byl stejnou obětí bohů, jak ti, které pro svou obživu zabíjel. A protože veškerá mytologie je dílem člověka a jeho (mnohdy symbolického) uvažování o světě, můžeme se jen ptát, proč jsou kulisy tohoto příběhu varujícího před nerespektováním vůle a přání bohů, tak bizarně kruté a zvrácené.
Starověké Řecko mělo pro toto chování i vlastní termín: hybris. Označoval člověka, který se navenek chová pyšně a domýšlivě. Svým arogantním chováním tak překračuje hranici vymezenou lidskému pokolení a vyvolává tím trest bohů, který postihne celou společnost…
Přečin krále Mínoa byl za takovou hybris považován. Není to ovšem jediné vysvětlení. Historikové v 19. století považovali Mínótaura za personifikaci slunce a mínojskou variantu ničivého boha Baala či Molocha, kterému Féničané obětovali své děti. Se slunečním bohem s býčí hlavou se pak královna Pasífaé spojila nikoli za trest, ale během důležitého posvátného obřadu…
