Bilance třicetileté války: Život po konfliktu, který zachvátil celou Evropu

24.11.2021 - Josef Veselý

Když v roce 1648 skončila třicetiletá válka, celá Evropa si hluboce vydechla. Následky ale byly strašlivé. Nejkatastrofálněji tehdy byla poničená část Německa, ale krutou daň zaplatila i velká část českých zemí

<p>Ratifikace mírové smlouvy v Münsteru 15. května 1648.</p>

Ratifikace mírové smlouvy v Münsteru 15. května 1648.


Reklama

Dlouhý celoevropský konflikt přinesl především obrovité populační ztráty. Přesnou bilanci už nikdo nikdy nesestaví, protože chybějí podklady. Co se týká zemí Koruny české, nedokázali se historici shodnout, a tak se odhady pohybují se v rozmezích ztrát od 25 do 80 % obyvatel. Každopádně počet českého a moravského obyvatelstva nebyl v roce 1700 vyšší než v roce 1600. To znamená, že z populačního hlediska jako by se vývoj na celé století zastavil či dokonce vrátil zpátky.

Zdecimované srdce Evropy

Představa, že v kotli války zůstali čtyři lidé z pěti, je příšerná. Dostatečně krutý je však i předpoklad, že zahynul jeden ze čtyř obyvatel. Jsou ovšem důvodné obavy, že procent lidských ztrát v našich zemích bylo přece jen vyšší než oněch 25 %. Úbytkem obyvatel byla zasažena prakticky celá střední Evropa, ne však všechny země stejnou měrou. Byly oblasti, jež třicetiletý konflikt zasáhl málo – mezi ně patří těžko dostupná horská údolí, ležící stranou spojovacích cest. Ale to byly jenom výjimky.

Nejvíce lidí, kteří přišli o život, bylo mezi obyvateli vesnic a měst. Mnozí přitom podlehli epidemiím moru, jenž byl jedním z průvodních jevů války. Kromě toho bylo mnoho lidí zavražděno žoldnéřskými tlupami nebo zemřelo hladem. Německý historik Jürgen Kuczynski uvádí, že poměr mrtvých k celkovému počtu obyvatel za třicetileté války byl na území Německa nejméně patnáctkrát vyšší než za druhé světové války. 

„V Čechách a na Moravě se ztráty dají s těmi německými srovnávat,“ zjišťujeme v knize historika Arnošta Klímy Dlouhá válka. Čechy měly před válkou asi 1 700 000 obyvatel, po válce zde zbylo už asi jenom něco přes 900 000 lidí. Pro celou zemi se dá hovořit o pravděpodobných ztrátách ve výši 40 %. Morava měla před válkou 800 000 obyvatel a po válce jen půl milionu, takže ztráty zde nebyly o mnoho nižší. V českých zemích bylo na 6 000 obcí zcela zničeno. Jeden ze švédských velitelů, plukovník Adam Pfühl se chlubil, že dal sám vypálit na 800 vesnic. 

Podobně jako v Německu byly v Čechách oblasti, kde ztráty daleko převyšovaly celkový průměr. To platí především pro úrodné Polabí, které bylo po válce skoro liduprázdné. Švédský generál Banér rozbil v Brandýse nad Labem svůj hlavní stan a šest jeho pluků zde mělo zimní ležení. Nedaleko odtud zřídil zimní ležení svých vojsk i císařský generál Gallas a pro ležení si ji vybral rovněž generál Torstensson. Celá oblast byla dlouho obsazena Švédy, kteří odešli z Brandýsa nad Labem teprve v září 1649.

Zdejší obyvatelé opouštěli své vesnice a městečka a táhli jinam, aby unikli řádění žoldnéřů. Odcházeli do méně úrodných oblastí, které neležely při rušných cestách, často do Posázaví. Tam žili do konce války a pak se zase vrátili do Polabí. Někteří si pak mohli dokonce vybrat lepší domy i s poli, kterých bylo všude dost. 

Nuzota z lidí lotry činí

Úbytek lidí a hmotná bída nebyly jedinými důsledky války. Mnohem horší byla degradace lidství. Obyčejní lidé vyrostli za dlouhé války bez vzdělání, bez náboženství a uprostřed ekonomického i správního chaosu. Za celý svůj život nepoznali nic jiného než krev a loupežení. Nebylo divu, že duchovně zpustli, zesurověli, stali se tupými ke všemu lepšímu. Jednou z hlavních postav této války byl švédský král Gustav Adolf. Když viděl, jak se žoldnéři chovají na obsazeném území, řekl: „Válka není řekou, ale mořem všech zločinů.“

Německému spisovateli Hansi Jakubu von Grimmelhausenovi nebylo v době, kdy jeho rodné město dobyla císařská armáda, ani čtrnáct let. Jako dospělý muž napsal o svých zážitcích knihu Simplicius Simplicissimus, a v ní výčet toho, v čem spočívala ta dlouhá válka: „Žraní a chlast, hlad a žízeň, smilnění a vyhrožování, řinčení a hraní, hýření a potlačování, zabíjet a být zabit, sužovat a být proháněn, hnát a být hnán, nahánět hrůzu a trpět hrůzou, loupit a být olupován, ničit a být ničen, vyhrožovat a trpět vyhrožováním, působit bolest a trpět bolestí, bít a být bit.“

„Jsem plný vší, ubohé, opuštěné stvoření,“ citujeme z dopisu, který poslal své manželce praporčík Christian Schneiden, sloužící v kolínském dělostřeleckém pluku. „Šaty mi hnijí na těle, nemám ani punčochy, ani boty [...]. Nikdo si nás necení, ať jsme zdraví nebo nemocní, ať stojíme či ležíme. Nezbylo nás z celého pluku ani 150 mužů [...]. Ležíme jako mrtvý dobytek. Trpíme velkou nouzi. Kéž bychom měli chléb a čerstvou vodu. Dostáváme jednou za čtyři dny libru chleba. To je vše. Až doposud jsem se choval poctivě a rytířsky, jak se má chovat poctivý praporčík, ale déle už nebudu moci.“

Ti, kteří loupili a drancovali, si přilepšili, ale zdaleka ne všichni. Ať už to byli žoldnéři nebo civilové, decimovaly je hlavně zimy a mořil je hlad. Lidé byli zesláblí a nedokázali vzdorovat epidemiím. Pole ležela ladem, protože hodně sedláků zemřelo a nezůstal, kdo by je obdělával. Následkem toho ceny potravin stoupaly. Bylo jen málo těch, kteří si mohli koupit chléb, obilí nebo dokonce maso. 

V bludném kruhu

Na rozdíl od starších dob existuje o třicetileté válce řada svědectví. Zanechali je domácí kronikáři, lidé znalí písma, duchovní nejrůznějšího vyznání. Jedním z nich byl český jezuita Bohuslav Balbín. Ten o těch časech píše: „Spatříš mnohdy na opuštěném místě trčeti bránu, sloup, ohromné trosky veliké budovy. To je vše, co zbývá ze zámku, který se tu vypínal. Jinde strmí osamělá věž, jediný to zbytek vesnice či tvrze, jež pohltily plameny. Nebylo by možná uvést města, ba ani hradu, který by nebyl vypálen.“ 

Kromě domácích svědectví se však dochovaly i dobové zprávy těch, kdož se k nám v době války dostali zvenčí. Například francouzský úředník jménem Balthasar Monconys k nám zajel na návštěvu v době, která byla pro turistiku nejméně vhodná: „Cesty jsou hluboce rozježděny, ve vsích se nedostane k jídlu než to, co si kdo přinese, a k spaní jen sláma. V Plzni, kde jsme se ubytovali u Zlatého orla, nespali jsme lépe než obyčejně, na slámě rozestřené doprostřed pokoje a přikryti špatnou peřinou. Náměstí a ulice v Praze jsou sice dosti pěkné, ale tak nečisté a krámy kupců tak nuzné, že se město zdá nepříjemné. Viděl jsem tandlmark židovský, potom kožešnický. V obou zeje jen holá bída.“

Pouze zdánlivě bezvýznamnou zprávičku čteme v Dějinách královského města Kolína nad Labem. Vztahuje se ke konci dlouhé války a říká se v ní: „Rodičky rodily tehdy plod slabý a neduživý, takže ani přebytkem porodů nad úmrtími nevzrůstal počet obyvatel. Důkazem toho jest, že mládeže ve věku od 9 do 14 let bylo v Kolíně v tu dobu jen 59 hlav, kdežto při počtu komunikantů [těch, kteří přijímali svátost oltářní] dle nynějšího poměru mělo dětí býti ne 59, ale 108 hlav.“

Strasti války, hlad a přímo neskutečná bída ovlivňovaly tehdejší porodnost. O hospodaření se nikdo nestaral, protože bylo málo lidí. Lidí bylo málo, protože byla zoufalá nouze. Nouze byla, protože se nikdo nestaral o hospodaření. Byl to začarovaný kruh. 

Také jedna ztracená generace

Nastal toužebně vyhlížený mír. Boj ukončila generace znající víceméně jenom krev a pustošení, generace otrlá i zubožená. Její oběť bude celoživotní. Dokud tato generace neopustí svět, bude atmosféra poznamenána zostřenou surovostí a bezcitností. Prostředky duchovní obnovy budou dlouho dosahovat jen hubených výsledků, protože se budou obracet k vyprahlým srdcím a otupělým mozkům. Jaký život ty lidi čekal? V jakém světě?

TIP: Uloupené poklady: Švédská loupež uměleckých děl v Praze

Silnice budou krajně nebezpečné. Práce na polích se na léta stane riskantní. V kdejakém temném zákoutí bude číhat smrt. V loupežích, v organizovaných přepadech povozů či samot, ve vraždách kvůli košili nebo ovci a v dalších projevech devastovaného lidství, v tom všem bude doznívat drsná třicetiletá zkušenost války jako všedního dne.  

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Ladislav Hojer byl neobyčejně brutální. Části těl si nosil domů, kde se nad nimi ukájel. 7. prosince 1986 byl popraven v pankrácké věznici.

Zajímavosti
Věda

Observatoř ESO na vrcholu hory Cerro Paranal má ke hvězdám opravdu blízko. Výjimečně jasné a temné obloze severního Chile právě dominuje Jupiter.

Vesmír

Na snímku ze 4. srpna 2019 je Jevgenij Kočeškov během cvičení ruského námořnictva v Baltském moři. 

Válka
Zajímavosti

Mláďata v kapse  

Vačice bývají březí pouhých dvanáct či třináct dní, načež porodí i dvacet mláďat. Podobně jako u klokanů jsou však potomci nedovyvinutí, takže zalézají k matce do kapsy, kde jejich vývoj pokračuje. Z bezpečí se nehnou zhruba sto dní, a když už jsou na vak příliš velcí, vyšplhají se rodičce na záda a nechají se nosit. Samice pak mohou mít vlastní mladé zhruba v šesti až osmi měsících.

Revue

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907