Bitva o Hürtgenský les: Hororový hvozd na hranicích třetí říše
Po vylodění v Normandii se na západní frontě odehrála řada urputných bitev. Ačkoliv boje v Hürtgenském lese patřily k nejdelším a nejkrvavějším, do všeobecného povědomí se snad kvůli masovému nasazení tanků více zapsala až navazující bitva v Ardenách.
Když americké síly v září 1944 vstoupily do Německa, 1. armáda generálporučíka Courtneyho Hodgese zahájila ofenzivu s cílem dobýt Düren a Kolín nad Rýnem. Vrchní spojenecký velitel generál Dwight Eisenhower ohledně obránců poznamenal: „Lidé s takovým přesvědčením a válečnými sklony se nevzdávají. Musíme je zadupat do země.“
Výsledkem se stalo tažení, které patřilo k nejtvrdším za celou válku a v němž Spojenci neprojevili příliš strategicko-taktického umu. Spoléhali na materiální převahu a soustředili se na jediný záměr – neustále útočit východním směrem.
V ose Hodgesova postupu se ocitly Cáchy, které měly pro Němce symbolický význam – šlo o první velké město třetí říše, které čelilo spojeneckému náporu, a navíc se v něm nachází hrob zakladatele Svaté říše římské Karla Velikého. Generálporučík očekával rychlé vítězství, avšak obránci se jen tak zadupat nenechali a Cáchy padly až 21. října 1944.
Krveprolití se blíží
V téže době postupovaly další silné svazky 12. skupiny armád k Rýnu, přičemž formace Wehrmachtu zaujaly postavení na Westwallu a snažily se americkou 1. i 9. armádu zadržet na hranici třetí říše. Aniž to kdokoliv tušil, schylovalo se k nejdelší bitvě, jakou americké ozbrojené síly za celou válku vybojovaly. Jejím dějištěm se měly stát rozlehlé lesy rozprostírající se mezi městy Cáchy, Düren a Monschau v severní části vrchoviny Eifel.
Zatímco pro obránce představoval hustý porost plný bystřin a roklí téměř ideální terén, pro útočníky a obrněnou techniku šlo o noční můru. Podle jedné z obcí Američané oblast souhrnně nazvali Hürtgenský les. Akce v oblasti zahájila 9. pěší divize, která měla u Dürenu překročit řeku Rúr. Dne 14. září její 47. pěší pluk obsadil za cenu relativně malých ztrát městečko Schevenhütte, ovšem již o den později začal německý odpor sílit.
V hlubokých lesích
Divize v tomto prostoru sice Němce překvapila, ovšem vzhledem k následnému odvelení části jejích vojáků na jih nedisponovala dostatkem sil k dalšímu postupu. Údery v okolí Monschau vedené přemístěným 39. a 60. plukem také ztroskotaly na tuhé defenzivě, a i když se Američanům podařilo dobýt Lammersdorf, nedokázali vytlačit z pozic nepřátele zakopané v lese za vesnicí. Německé 275. a 353. divize hájící oblast sice měly daleko k plným stavům, zato držely pečlivě připravené a opevněné linie.
Již během úvodních střetů se Američané důvěrně seznámili s hlavními nástrahami Hürtgenského lesa. Hustě zarostlý terén skrýval obránce před letectvem a nacházelo se v něm velmi málo cest vhodných pro pásová vozidla. Prostory vhodné k postupu střežily četné německé kulomety, minomety i děla. Samotným americkým vojákům naopak dělostřelecká podpora často chyběla. Aby problémů nebylo málo, měli útočníci kvůli potížím s průzkumem pouze matnou představu o síle obránců a jejich připravenosti.
Postup se zadrhl
Deváté divizi se tedy zatím nepodařilo vyhnat Wehrmacht z periferie lesa, a tak se raději stočila na severovýchod ve snaze obsadit Hürtgen a Kleinhau. Ofenziva v tomto směru začala 19. září, kdy se vpřed pokusily opakovaně proniknout předsunuté hlídky. Němci pálící z pečlivě vybudovaných pozic tento záměr zmařili. A tak zatímco 47. pluk přešel začátkem října do obrany, 39. a 60. pluk raději udeřily na významnou dopravní křižovatku ve vesnici Schmidt. Pěchota sice záhy přerušila silnici mezi Monschau a Dürenem, ale její postup byl tuhou obranou postupně zpomalován a Američané utrpěli těžké ztráty – kupříkladu jeden z praporů 60. pluku přišel o dvě třetiny mužstva.
Úzké cesty společně s léčkami nepřítele učinily zásobování i evakuaci raněných takřka nemožnými. V lesnatém terénu navíc dělostřelecké granáty často vybuchovaly už ve vzduchu po kontaktu s korunami stromů a vojáky na zemi tak zasypávaly tisíce střepin, před nimiž prakticky nebylo úniku ani ve vyhloubených krytech a „liščích norách“. Také orientace byla značně problematická – velitel jednoho z praporů 60. pluku dokonce prohlásil, že „pokud někdo tvrdí, že se v lese vyznal, pak je to lhář!“
Boj s Němci i terénem
Nahradit těžce pošramocenou 9. divizi dorazila 24. října čerstvá 28. pěší divize, posílená o 707. tankový prapor. Nově příchozí vojáky doslova šokoval pohled na špinavé, otrhané a zkrvavené spolubojovníky, avšak velitelé jim na přemýšlení o jejich dalším osudu neposkytli příliš času. Zatímco jeden z pluků 28. divize měl hájit severní křídlo, další dostal rozkaz udeřit na Germeter a poslednímu připadl hlavní úkol – konečně dobýt Schmidt.
Špatné počasí donutilo velení posunout termín útoku z původně plánovaného 31. října na 2. listopad, kdy v 8.00 přerušila ranní ticho dělostřelecká příprava ze stovek hlavní všech kalibrů. Jen na německé pozice kolem obce Vossenack dopadlo přes 11 000 granátů, nicméně příval „ohně a síry“ obránce nijak zvlášť neoslabil. Příslušníky 28. divize, kteří měli obsadit les severně od Germeteru, takřka okamžitě zastavila minová pole, minometná i dělostřelecká palba a rušivé protiútoky.
Během dvou dnů Američané postoupili o méně než dva kilometry a nedařilo se ani oddílům, které se snažily obsadit cestu nezbytnou k zabezpečení zásobování jednotek postupujících ke Schmidtu. Jindy klíčová převaha ve vzduchu byla zatím pěšákům brigádního generála Normana Coty, velitele 28. divize, k ničemu, protože příšerné povětrnostní podmínky až do 5. listopadu stíhací bombardéry zcela uzemnily.
Úspěchu dosáhl pouze 112. pěší pluk, který během prvního odpoledne obsadil Vossenack a okolní kopce. Do 3. listopadu jeho příslušníci dobyli Schmidt a přerušili zásobovací cestu nepřítele k Monschau, avšak obtížný terén v údolí říčky Kall, který byl navíc infiltrován Němci, jim znemožňoval přeskupení i přísun posil.
Nadšení na velitelství 28. divize utnul už za úsvitu rozhodný protiútok obrněnců 116. tankové divize, s jehož pomocí 89. pěší divize Američany z obce vytlačila. Palba tanků a děl navíc vyvolala takovou paniku, že část vojáků omylem prchla na východ a skončila v německém zajetí. Zbytek ustoupil do Kommerscheidtu, kam se ho z druhé strany údolí vydalo podpořit osm shermanů ze 707. tankového praporu.
Zničení 28. divize
Překonat strmé břehy říčky Kall se navzdory veškerému úsilí ženistů podařilo pouze třem z nich, Wehrmacht využil potíží protivníka a pěchota s tanky udeřila přímo na Kommerscheidt. Přes početní nevýhodu se Američané s vypětím všech sil ubránili, když trojice shermanů podporovaná pěchotou vyřadila čtyři PzKpfw IV, a konečně aktivní stíhačky P-47 si připsaly na konto jeden stroj stejného typu. Když 6. listopadu na americký 112. pěší pluk ve Vossenacku udeřil pluk tankových granátníků 60 a rozdělil obránce na izolované skupinky, pomohla vesnici udržet jen rychlá pomoc ženistů.
Ještě téhož dne dostal velitel 707. tankového praporu plukovník Ripple rozkaz sestavit z dostupných oddílů smíšenou jednotku a znovu dobýt Schmidt. Když si uvědomil, že jeho muži jsou na pokraji sil a že podporu jim může poskytnout pouhých sedm stíhačů tanků, raději útok odvolal a 8. listopadu se americké jednotky začaly stahovat zpět na druhou stranu Kallu.
Enormní ztráty 28. pěší divize za měsíc bojů se staly symbolem bitvy o Hürtgenský les. Přišla o téměř 5 700 mužů a její stav klesl na třetinu, pozbyla též 16 stíhačů tanků M10, tři desítky shermanů a mnoho dalších vozidel i zbraní. Vyřazení divize šokovalo vrchní velení natolik, že Eisenhower osobně přijel na její velitelství vyšetřit situaci. Městečko Schmidt naopak zůstalo v německých rukou až do února 1945, kdy jej obsadila 82. výsadková divize.
Proti dělům a kulometům
Hodges i velitel 12. skupiny armád generál Omar Bradley byli stále odhodláni Hürtgenského lesa se zmocnit a poslali do akce 4. pěší divizi, která však bojovala nepřetržitě už od vylodění v Normandii a potřebovala spíše odpočinek. Místo něj nyní měla vyčistit severní polovinu lesa mezi Schevenhütte a Hürtgenem, obsadit samotný Hürtgen a jižně od Dürenu dosáhnout řeky Rúr.
Zatímco 12. pluk podnikl několik útoků na znovudobytí Kommerscheidtu, které krvavě odrazili tankoví granátníci 89. divize, na zbývající dva pluky (8. a 22.) čekalo u Hürtgenu 6 500 příslušníků 275. pěší divize Wehrmachtu se 150 děly. Širší ofenzivě amerického VII. sboru, která začala 16. listopadu 1944 a jejíž součástí byl také útok 4. pěší divize, předcházelo mohutné letecké bombardování, které však německou obranu nijak zvlášť neoslabilo.
Jako v pohádce
Oba výše zmíněné pluky útočily v paralelně postupujících proudech – 8. se pohyboval podél severního okraje lesa směrem k Dürenu, 22. postupoval jižněji na Hürtgen. Američané si nicméně ponechali nekryté oba boky, čímž usnadnili Němcům protiútoky ze stran. Obě formace navíc brzy narazily na tuhý odpor, přičemž účinnost mistrně ukrytých kulometných hnízd znásoboval těžký terén, déšť, sníh i bláto. Nejhorší překážku v Hürtgenském lese tvořily vyvrácené a polámané stromy, o nichž kdosi z vojáků poznamenal, že mu připomínají scény z ponurých pohádek bratří Grimmů.
Po pěti dnech 4. pěší divize postoupila o necelých 2,5 km, přičemž přišla o téměř 1 500 mužů. Hodges přes všechny potíže věřil, že dalším útokem se podaří defenzivu prolomit, a vrhal do bitvy jeden oddíl za druhým. Nepřipouštěl si však, že dokud zůstanou v německých rukou jižněji situované přehrady na Rúru, nedostane se přes řeku jediný spojenecký voják. Historici generálporučíkovi dodnes vyčítají, že kdyby se nejprve zmocnil přehrad, Němci by se museli z lesnaté oblasti stáhnout a mnoho životů tak mohlo být ušetřeno.
Mlýnek na maso
Velkým problémem zůstávala komunikace mezi oddíly i zásobování, takže 19. listopadu museli Američané ofenzivu přerušit, aby doplnili munici i proviant a evakuovali raněné. Tuhé boje si v řadách 4. divize vybraly krvavou daň – v Hürtgenském lese měly některé její pěší roty až 150% ztráty z původních stavů. Navíc dočasného klidu zbraní využil též nepřítel a posílil pozice držené 344. a 353. divizí lidových granátníků, které nahradily do týlu odsunutou 116. tankovou a prakticky zničenou 275. pěší divizi.
Těžiště útoku měla nově převzít americká 8. pěší divize patřící pod V. sbor, která konečně vystřídala vyčerpanou 28. pěší divizi a 21. listopadu udeřila přímo k Hürtgenu. I přes podporu obrněnců utrpěl její 121. pluk prakticky okamžitě těžké ztráty a pěchota každý den nepostoupila o více než půl kilometru. I přes veškeré obtíže však 8. divize nakonec nenáviděný Hürtgen 29. listopadu v zuřivém boji muže proti muži dobyla. Poté se její příslušníci snažili zatlačit Němce dále na východ, avšak do 3. prosince byla divize zcela vyčerpána a téměř neschopna dalšího nasazení.
Vojáci bojovali bez většího odpočinku čtyři dny v kuse, trpěli omrzlinami, průjmy i posttraumatickými stresovými poruchami. Boje ovšem probíhaly i na severovýchodním okraji lesa. Dvěma rotám 1. pěší divize se tam sice podařilo poměrně rychle dobýt vesnici Langerwehe, ale záhy je takřka vyhladil německý protiútok.
Výpomoc elitních rangerů
Zajímavou kapitolou v boji o Hürtgenský les je také účast elitních vojáků Rangers. Jejich 2. prapor dorazil do oblasti v polovině listopadu, aby vystřídal části 112. pěšího pluku. Hlavním úkolem, který je čekal, bylo dobytí takticky významné kóty 400 na východním okraji lesa. Rangeři se 7. prosince po půlnoci přesunuli do vesnice Bergstein, ve 3.00 se zakopali na úpatí cílového kopce a za úsvitu zaútočili.
Někteří z bojovníků patřili mezi veterány legendárního úderu na Pointe du Hoc z 6. června 1944 a posléze prohlašovali, že kóta 400 jim dala zabrat mnohem více. Nejprve se při zteči pozic lidových granátníků plazili po čtyřech, poté museli běžet nekryti přímo proti hlavním kulometů. Kótu přesto dobyli a celý další den i noc čelili protiútokům. Teprve 8. prosince je vystřídal 13. pěší pluk, který ale Němci z kopce rychle vytlačili, a pozici pak udrželi až do února 1945.
Bez odpočinku
K 16. prosinci boje v Hürtgenském lese utichly, pro vyčerpané Američany to však neznamenalo žádný oddech, neboť Němci toho dne zahájili ofenzivu v Ardenách, od níž si slibovali celkový obrat na západní frontě. Kompletně se tak Spojencům podařilo krví nasáklou zalesněnou oblast vyčistit až začátkem února 1945.
Hürtgenský les se pro americkou armádu stal synonymem zmaru a beznaděje. V mnohatýdenní bitvě přišli o zhruba 33 000 mužů, z čehož zhruba 9 000 připadlo na nebojové ztráty a palbu do vlastních řad, asi 12 000 Američanů ztratilo život. Wehrmacht stálo jedno z jeho posledních velkých defenzivních vítězství zhruba 28 000 vojáků, z nichž více než 10 000 padlo.
