Boj za slezskou věc: Kdo usiloval o nezávislost Slezska?

31.12.2018 - Dan Gawrecki

Slezsko bylo po staletí předmětem sporů mezi českým státem, Polskem a Německem a vždy mělo a má svá specifika. To se projevilo i ve vzrušených letech po první světové válce. Ti, kdo tehdy vystupovali jako mluvčí Slezanů, prohlašovali, že usilují o slezskou samostatnost

<p>Josef Koždoň, čelní postava šlonzakovského hnutí a dlouholetý prvorepublikový starosta Českého Těšína (uprostřed)</p>

Josef Koždoň, čelní postava šlonzakovského hnutí a dlouholetý prvorepublikový starosta Českého Těšína (uprostřed)


Reklama

Většina slovanských kmenů na území pojmenovaném později Slezsko, patřila patrně k Velké Moravě, poté k přemyslovskému státu a od počátků druhého tisíciletí k Polsku. Od poloviny 14. století bylo celé Slezsko jednou ze zemí České koruny. Míry uzavírané po slezských válkách (1740–1763) jej však rozdělily mezi Prusko a habsburskou monarchii. Když se po první světové válce rýsovala nová mapa Evropy, otázka státního začlenění Slezska se řešila znovu.

Šlonzáci a šlonzakovci

Lidé ve Slezsku až do druhé poloviny 19. století mnohdy necítili zvláštní potřebu hlásit se k nějakému z novodobých národů, byť mluvili nářečími, která se považovala za součást určitého „národního” jazyka. To byl i případ Těšínska a sousedního pruského Horního Slezska. S vizemi polského národního hnutí, tedy se skrytě i otevřeně hlásaným programem obnovení polské státností, nesouhlasila na Těšínsku početná skupina Šlonzáků (Slezanů). Šlonzáci většinou mluvili slezsko-polským dialektem a za Poláky se nepovažovali. Poláci byli pro ně civilizačně zaostalí, vesměs negramotní Haličané, kteří v letech 1880–1910 v desetitisících zaplavovali západní část Těšínska a přilehlou část Moravy, kde hledali obživu v dolech a hutích. 

Skočovský učitel Josef Koždoň vytvořil z části Šlonzáků politickou stranu, jejímž stoupencům se říkalo šlonzakovci. Hnutí přitahovalo nezanedbatelnou část polsky mluvících Slezanů, proto v roce 1909 Koždoň zvítězil ve volbách do slezského zemského sněmu nad lídrem polských národovců, katolickým knězem.

Koždoň se narodil roku 1873 v Horní Lištné na dnešním československém území, byl luteránem, absolvoval německou měšťanskou školu a učitelský ústav v Těšíně spolu s kurzem polštiny. Jeho sympatie k Němcům posílil sňatek s německou rodačkou ze Skočova, který (jak sám uvádí ve svém životopise) dovršil jeho přechod do německého kulturního okruhu. Traduje se, že Koždoň usiloval o dovršení procesu utváření slezské národnosti nebo i národa, nicméně ve svém prvním projevu v zemském sněmu zdůrazňoval, že odmítá každý nacionální šovinismus a že usiluje o zachování starých kmenových slezských zvláštností a kulturní individuality. Považoval se za Rakušana a odmítal „polskou vlast”.

Za světové války Koždoň a jeho přívrženci věřili ve vojenský úspěch centrálních mocností. Když se válečná štěstěna začala v posledních měsících války odvracet, hledali schůdné východisko podobně jako Němci na Ostravsku. Vzhledem ke svému malému počtu nemohli na rozdíl od jiných částí českého pohraničí založit provincii, kterou by (s perspektivou budoucího spojení s Německem) prohlásili za součást Německého Rakouska. Také osud německého (pruského) Horního Slezska, které s Těšínskem sousedilo, byl nejistý, pokud šlo o jeho setrvání v rámci poválečného německého státu.

Vznik projektů samostatného Slezska

Myšlenka relativně samostatného Slezska se diskutovala v posledním roce války ve vídeňských politických kruzích. V podstatě šlo o vytvoření mezinárodně garantovaného nárazníkového slezského státu mezi Německem, Polskem a Československem, který měl být po několika letech připojen k poválečnému Německu. Také představitelé německých politických a průmyslových kruhů na Ostravsku proklamovali potřebu neutrálního území, které by zahrnovalo nejen Těšínsko včetně Bílska, ale i Moravskou Ostravu, sousední průmyslové obce a německé enklávy v Haliči. Neutrální území mělo mít „všechny atributy státní samostatnosti“.

Ještě před vznikem Československa prohlásily všechny německé strany z Těšínska, Moravské Ostravy a okolních moravských obcí v dohodě s Koždoněm Moravskou Ostravu s Vítkovicemi za „bezprostřední říšské území“. Dne 23. října 1918 vyhlásili projekt Velkého Slezska jako neutrálního státu mezi Polskem, Německem a Českem (Tschechei). 

V německém Horním Slezsku se šířily plány na začlenění do Polska, které koncem světové války proklamoval vůdce hornoslezských Poláků Wojciech Korfanty. S požadavkem neutrálního hornoslezského státu přišly nejdříve dělnické a vojenské rady a poté Svaz Hornoslezanů založený v lednu 1919. Požadavek vycházel z teorie o existenci „slezského národa – slovansko-germánského národa smíšené krve“, opíral se o představu zeměpisné a hospodářské nedělitelnosti průmyslového území a o předpoklad, že pro poválečné Německo bude přijatelnější samostatný hornoslezský stát (Freistaat Oberschlesien) než začlenění do Polské republiky. 

První poválečné měsíce a spory o Slezsko

Na Těšínsku se vztahy mezi Čechy a Poláky vyostřily a došlo k takzvané sedmidenní válce. Ofenzíva československých jednotek byla zastavena 3. února 1919 u Skočova na Visle. V té době připravil Koždoň memorandum pro dohodovou Mezispojeneckou komisi v Těšíně. Žádal neutralizaci Těšínska, a pokud by nebylo schůdné požadavek realizovat, naznačoval možnost připojení celého Těšínska k ČSR.

Delegace německých stran na Ostravsku nabízela úlohu garanta neutrálního (ať autonomního nebo samostatného) území Spojeným státům, případně Velké Británii. Tyto a podobné hornoslezské projekty získaly u velmocí jisté sympatie, zejména u Američanů, kteří usilovali o kontrolu středoevropských uhelných revírů prostřednictvím Evropské uhelné komise. V Horním Slezsku sponzorovala neutralizační akce tamní šlechta a průmysloví magnáti, hlavně pštinský kníže Johann Heinrich XV., na Těšínsku pak průmyslník a velkostatkář hrabě Johann Larisch

Hornoslezští propagátoři samostatného Slezska jednali o svých představách v Praze, Berlíně i ve Varšavě a posílali petice mírové konferenci v Paříži. Koždoňovci jednali s Edvardem Benešem a českými politiky ve Slezsku. Byli poněkud realističtější, jejich hlavním požadavkem nebylo výhradně samostatné Velké Slezsko, ale především nedělitelnost Těšínska

Plebiscity a šlonzakovci

Během června a září 1919 velmoci rozhodly, že se státní začlenění německého Horního Slezska i Těšínska bude řešit plebiscitem. Stoupenci ideje slezského státu v Horním Slezsku bez úspěchu požadovali, aby se hlasující mohli rozhodnout nejen pro Německo nebo Polsko, ale i pro samostatný slezský stát. Na Těšínsku se Koždoň s delegací německých stran vyslovovali spíše pro Československo, protože soudili, že ve státě s třiapůlmilionovou německou menšinou budou mít lepší podmínky než v Polsku. Pro Koždoně byla kardinální záležitostí nedělitelnost Těšínska. Většina jeho přívrženců žila na převážně polském území na východ od řeky Olzy (Olše), která později tvořila značnou část státní hranice.

Počátkem roku 1920 přijel na Těšínsko vůdce hornoslezských Šlonzáků Latacz, aby jednal s Koždoněm a funkcionáři německých stran. Koždoň byl jako zakladatel Slezské lidové strany pro Latacze předchůdcem a určitým vzorem. Stejně jako on se ztotožňoval s názory studie německého geopolitika Maximiliana Hardena Svobodný Hornoslezský stát jako těžisko světové politiky, které také otiskl ve svém časopise: „Hornoslezský lid [...] žádá opětné spojení se svými bratry v Rakouském Slezsku, od nichž byli více než před 150 lety odtrženi [...]. Hornoslezský lid je výsledkem několikasetletého silného životního, kulturního a pracovního společenství, společenství krve, slovansko-germánského původu se třemi miliony lidí, z nichž 600 tisíc duší připadá na rakouskou část.“

Moderní pokračovatelé

Rozdělení Horního Slezska mezi Německo a Polsko po plebiscitu a rozdělení Těšínska na základě arbitrážního rozhodnutí Vyslanecké rady (28. července 1920) znamenalo neúspěch, nikoli však definitivní konec slezských projektů.

TIP: Období nadějí a očekávání: Zrod československého státu 

Ve třicátých letech svým způsobem na slezské projekty navazovalo hnutí za slezskou kmenovou zemi, která měla zahrnovat nejen celé historické Slezsko, ale i část východních Čech a severní Moravy. Jeho orgánem se stal vratislavský Schlesisches Jahrbuch (vycházel 1928–1942), do nějž přispívali i němečtí historici z československého pohraničí a z německé univerzity v Praze. Otiskoval i články Josefa Koždoně. Pozoruhodný vývoj zaznamenává v současnosti Hnutí za slezskou autonomii (Ruch autonomii Śląska) v Polsku, které vzniklo po společenských změnách v lednu 1990. V mnohém se hlásí ke kontinuitě se slezskými aktivitami po první světové válce. 

  • Zdroj textu:

    Tajemství české minulosti

  • Zdroj fotografií: Archiv redakce

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Česká verze juggeru zůstává věrná originálnímu postapokalyptickému pojetí, včetně brutálnějších soubojů.

Zajímavosti

Chrám s téměř tisíciletou tradicí hostil v minulosti jen ty nejnadanější žáky.

Zajímavosti

Jsme ve vesmíru sami? A pokud ano, proč nás ještě nikdo nekontaktoval?

Vesmír

Charles Lindbergh, Fred Astaire a Albert Fall. Jejich aféry plnily první stránky amerických novin v první polovině minulého století.

Historie

Za pár týdnů vyjde životní dílo Miroslava Brože ve spoluautorství s Milanem Kopeckým

Válka

Každá červená tečka na snímku satelitu Suomi NPP představuje jeden požár.

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907