Brambory v Čechách: Oblíbená potravina byla považována za „sviňskou stravu“

12.04.2022 - Josef Veselý

Ač se osvícenečtí reformátoři včetně císaře Josefa II. snažili sebevíc, poddaní až příliš často trpěli válkami, dřinou na panském a hladem. Ale situace se měla pomalu zlepšovat, robotní povinnosti byly snižovány a hladomory měla pomoct umořit již poměrně dlouho známá, ale přehlížená rostlina – brambory

<p>Brambory se osvědčily především jako záchrana před hladomory a nemocemi.</p>

Brambory se osvědčily především jako záchrana před hladomory a nemocemi.


Reklama

Jak dobře vědí i žáčci školy základní, mají brambory (stejně jako kukuřice, rajčata nebo tabák) svůj domov v Novém světě. Od vpádu Evropanů do Ameriky na konci 15. století se začíná psát novodobá bramborová historie. Jenomže se psala nesměle. Brambory k nám do Starého světa nevtrhly, ani nepřišly, spíše se neslyšně a nevýrazně vplížily. Nebylo to jednoduché, proniknout do hospodářství, kde rozhodující úlohu měly obiloviny, a už vůbec nebylo snadné ovládnout tradiční jídelní lístek, na kterém u bohatých vládly potraviny jako maso a ovoce, u chudých pak prosná kaše, zelí a hrách.  

Exotická rostlina

Brambory se do českých zemí dostaly během 16. a 17. století a dochovalo se několik verzí, kdo je pěstoval jako první. Jedna je františkánská. Roku 1632 se prý objevily jako pochoutka na stole jihočeského velmože Viléma Slavaty. Darovali mu je k svátku jindřichohradečtí františkáni. Pěstovali je ve svých zahradách jako vzácnou zelinu a posílali tento nebývale cenný dar svým urozeným sousedům a příznivcům. Klášterní zahradnictví, které mělo starou tradici, bylo určitě z prvních, které si nové plodiny a vlastně zeleniny všímalo. Irští františkáni, zvaní hyberni, si k nám údajně přivezli brambory ze své vlasti a pěstovali je v Praze U Hybernů (Hibernia znamená latinsky Irsko). 

V další verzi se mluví o tom, že brambory u nás za třicetileté války zavedl jeden nizozemský důstojník, který je zaslal českému šlechtici. Jiná uvádí jáchymovského učence 16. století Jiřího Agricolu (příjmení znamená rolník), který překvapil hosty svého domu různými jídly z brambor. Instrukce lichtenštejnská a brtnická nařizuje, aby „v dubnu o svatým Marku vysazovaly se melouny, fíky, zemský jablka a těm podobné vlašské zrostliny“. Brambory se v hospodářských příručkách dostávají do přímého sousedství jižních plodů a pokládají se za choulostivou rostlinu, kterou může v našem drsnějším podnebí poškodit jarní mráz.   

Pro dobytek, nebo pány?

Historik František Kutnar ve svých Malých dějinách brambor napsal, že v českých zemích nabyly brambory skutečný hospodářský význam až v 18. století. Tehdy se u nás jedlo zhruba 15 kilogramů na hlavu ročně – tento údaj pochází z Táborska. Na Frýdlantsku a Chrudimsku se v šedesátých letech 18. století připravovala z brambor po domácku mouka a pekl se z ní chléb. Ne všude však měli venkované k pěstování brambor důvěru, i když jim to přikazovala vrchnost, a dokonce i kněží, říkalo se jim bramboroví kazatelé. Brambory byly někde považovány za krmivo pro dobytek, jinde zase za lahůdku pro pány, a kolovalo i mnoho pověr o jejich škodlivosti.  

Situace se však rychle měnila. Když se po sedmileté válce roku 1764 vracel pozdější královéhradecký dějepisec František Švenda z Olomouce do svého rodného města, spatřil poprvé ve svém životě, jak se pěstují brambory. Velkou důvěru k nim neměl, kritizoval jejich požívání jako nevlasteneckou novotu, viděl v nich oproti starým českým jídlům málo vydatnou potravinu a vyjadřoval obecné obavy z jejich pěstování, protože vytlačí obilí a způsobí novou bídu:

„Tu taky – ponejprv – spatřil jsem na polích sázená zemská jablka, neb, jak jich nazývají, Erdäpfel. Pozůstalý to užitek vojny, když jen toliko při plotě a pro prasata se sázely, lidé pak jich jísti stydíce se báli, jen sviňský dobytek žírnější a hladovitější po nich jest, neboť skrze ten pokrm v síle prospívá. Od vojska rozličného, zvláště od francouzského národa, dychtivě taková jablka nalezená jisti když viděli, Čechové (všech mravů i nemravů jiných národů se chytající) zapomínají obživy svých předků, zanedbávají řepy, zelí, hrachu, čočky, bobů, prosa (…), tedy silné potravy, toho tak lehkého a prázdného pokrmu se uchopili, jímž toliko jedině více se rozžírají, a když již nyní skutečně více než tři kraje i nejlepší půdu českou tou lehkou bylinou zasazují, tolik tisíc korců obilí a podstatné potravy zem českou zbavují, však jen když něco novýho, dobrovolně na sebe uvalují!“

Hlad je naučil

Brambory zkrátka leckdo považoval za „sviňskou stravu“, což ostatně připomíná i milčický rychtář Jan Antonín Vavák: „Co dím o tom, prv zde nikdy nevídaném pokrmu, jenž zemská jablka slove. Němci jej jmenují Erdäpfel a skoro každý jim říká spíše po německu než po česku, totiž erdteple. Ten pokrm a dar Boží, ačkoli dobrý, chutný a zdravý, prve u veliké ošklivosti mnozí jej zde měli a smích sobě z něho činili, ba v ústa svá jej vzíti nechtěli, pravíc, že jest to sviňská strava.“ Leč brzy se názor na brambory, jak rychtář Vavák naznačuje, změnil. Zlom nastal za velkého hladomoru v letech 1770–1772, kdy lidé pekli chleba z otrub a strouhaného zelí, živili se lebedou, moukou z kůry bříz, mechem, lišejníkem a žaludy, ale přesto mřeli

Desetitisíce chudých, především v podhorských oblastech, tenkrát před jistou smrtí zachránily brambory. Za vlády Marie Terezie bylo dovezeno značné množství brambor z Pruska a lidé je (údajně) nazývali podle Braniborska: brandembury, brambury, brambory. Tvrdí se ale také, že slovo brambory pochází od botanika Jana Svatopluka Presla (1791–1849), který pojmenoval bramborovou rostlinu lilek bobál, pro její hlízy vymyslel výraz bamboly, a z těch bambol že se nakonec vyvinuly brambory.  

Bramborová válka

V sedmdesátých letech 18. století brambory zabíraly další a další plochy a vlastenecká hospodářská společnost odměnila jinecké panství na Hořovicku za vzorné pěstování brambor. Během rakousko-pruské války o bavorské dědictví (1778–1779) bylo v Podkrkonoší tolik brambor, že obě armády, z nedostatku jiné potravy, se na ně vrhly a bramborová pole u Mnichova Hradiště a Vrchlabí vyjedly. Této válce, při níž se vojska nestřetla v žádné velké bitvě, se pak říkalo bramborová válka

TIP: Naše krmě včera a dnes: Kdy se k nám dostala mrkev, brambory nebo banán?

Zhruba od těch dob se brambory staly vůbec nejdůležitější potravinou v českých zemích, čemuž odpovídá i množství jejich jmen. Zatímco jiné plodiny se spokojí s jedním, dvěma názvy, bramboru se může říkat jablko, jablíčko, jablouško, zemské jablko; zemák, zemňák, zemják, zemče, zemčák, zemia, zemčátko, zemník, zemská hruška; krumpel, krumpolec, krompach, grumbír, krumpír, krumbolec, krumple; bobál, bambola, kobzola, kobzal, kobzol, kobzole; erteple, švábka, koroptve, kavanč; lilek, babče, brandembura, bandur, bandora. A ještě santák a santaburák. 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Dospělá samice skákavky pruhované (Salticus scenicus) z čeledi skákavkovití (Salticidae). (foto: Wikimedia Commons, Kaldari, CC0 1.0)

Věda

Kanadští kulometčíci během bitvy u Vimy, někteří důstojníci je trestali například jen za bláto na kalhotách. (foto: Wikimedia Commons, Library and Archives Canada, CC0)

Válka

Půlmetrový meteorit CNEOS 2014-01-08 je podle vědců nejstarším známým mezihvězdným návštěvníkem. V roce 2017 astronomové zaznamenali průlet objektu 'Oumuamua a o dva roky později průlet mezihvězdné komety 2I/Borisov

Vesmír
Revue
Zajímavosti

Lýdský král Kroisos ukazuje své pohádkové bohatství, autor Gaspar van den Hoecke (kolem 1630) (ilustrace: Wikimedia Commons, Národní muzeum ve Varšavě, CC0)

Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907