Bronzová revoluce: Tisíce tun cínu cestovaly po mořích a řekách do Středomoří
Objev bronzu, tedy slitiny mědi a cínu, znamenal v pravěku razantní změnu ve výrobě nástrojů. Jenže druhé jmenované horniny se vyskytovalo mnohem méně. Vědci si konečně potvrdili, že do Středozemí se cín plavil z Anglie.
Měď v receptuře bronzu hraje naoko prim, tvoří sedm až devět dílů složení slitiny. Cínu nebývá víc než jeden až tři díly. Jenže rudné horniny, z nichž by bylo možné různými cestami extrahovat měď, jsou po světě rozesety o něco více než úzce situovaná a vzácná naleziště cínu. Archeologické nálezy z oblasti Středozemního moře přitom dokládají relativní hojnost bronzových zbraní, ozdob či nádob. Horniny obsahující měď tu mají. Co Středomoří ale vůčihledně schází, je cín.
Nejbližší ložiska se nacházejí v západní a střední Evropě (a ve Střední Asii). Ovšem ta zdaleka nejbohatší, nejvydatnější a především nejdostupnější leží na jihozápadě Británie – v dnešních hrabstvích Cornwall a Devon. Podle dochovaných archeologických nálezů z terénu ale na jihozápadě Anglie žily převážně jen malé zemědělské komunity – kovotepectví a kovolitectví vzdálené.
Mohli tedy v těch dávných časech doby bronzové obyvatelé z anglických „cínových“ regionů obchodovat se Středomořím? Nad tím archeologové bádají už dobře dvě staletí. A hloubali nad tím i výzkumníci z univerzit v Cambridge a Durnhamu, kteří své nové závěry publikovali v odborném žurnálu Antiquity.
Od Albionu k Judeji
K odpovědi vyrazili z opačného konce, respektive od pobřeží Izraele. Tady se totiž před lety podařilo nalézt vraky dvou lodí s nákladem cínových ingotů. Plavidla ztroskotala někdy kolem roku 1300 př. n. l. K nim pak přidali další nálezy téže komodity z pobřeží Francie (datované cca k roku 600 př. n. l.). A doplnili je o nově nalezené vraky s cínovým nákladem, spočívající na dně u jihoanglického Erme a Salcombe a francouzského Rochelongue.
Na všech nalezených ingotech provedli sérii tří různých analýz: průzkum stopových prvků, analýzu příměsí izotopů olova a cínu. A pro jistotu je doprovodili i podobným rozborem datovaných bronzových artefaktů ze Středozemního moře. Zjistili, že bronzové předměty ze Středozemí by nevznikly bez cínu z Cornwallu a Devonu. Tím se vynořily další otázky.
Analýzy dokládaly dávný obchodní řetězec. Ale kolik cínu jím prošlo? „Známe na stovku měděných dolů, od Irska přes Španělsko, Izrael až po Ural,“ vysvětluje Benjamin Roberts, docent archeologie z univerzity v Durnhamu. „A byť jich přímo v době bronzové fungovala jen malá část, úhrn celkové těžby v nich běžel v horizontech tisíců tun.“
Vezmeme-li v potaz, že bronz se obvykle vyráběl z 90 % mědi a 10 % z cínu, v praxi to znamenalo, že z jihozápadní Anglie muselo ročně odcházet „zboží“ po desítkách, možná až stovkách tun. To vše ve velmi sofistikovaném režimu přepravy na tisícikilometrové vzdálenosti. A kontinuálně, protože Středomoří cín poptávalo neustále a ve velkém.
Rychlé tempo
Podle výzkumníků se ruda nejspíš dostávala z Cornwallu a Devonu loďmo do Francie, kterou prošla „pěší cestou“ až na pobřeží Středozemního moře. Odtud na lodích zamířila na Sardinii a Kypr, než ji prodali na cílovém trhu kdesi na východním pobřeží Izraele. Předpokládanou cestu poněkud nedostatečně mapují již zmíněné nálezy lodních vraků. A také jeden zdroj písemný. Ovšem z druhé ruky. Jde totiž o citované poznatky zeměpisce Pýtheáse z řecké kolonie Massalie (dnešní francouzské Marseille), který ve 4. století podnikl výpravu k britským ostrovům. Jeho zápisky se sice nedochovaly, ale útržky přečkaly v dílech dalších cestovatelů.
Pýtheás hovořil o tom, že cínová ruda zamířila nejprve na jakýsi přílivový ostrůvek u britského pobřeží. Nazýval jej Ictis. Odtud se dostala přes moře a po francouzských řekách až do ústí Rhony. Ta cesta měla lesklému měkkému kovu zabrat pouhých třicet dní. Toto bylo považováno za dosud nejsilnější argument, hovořící proti hodnověrnosti jeho díla. Archeologové se zdráhali zprávě o takové rychlosti přepravy z dávné minulosti uvěřit. Současný výzkum univerzit z Durnhamu a Cambridge ji ale přesně v takovém velkolepém rozsahu dokládá. A objevil se tím i nový směr bádání. Cílí na ostrov St. Michael's Mount, který by se podle mnohých měl překrývat právě s tím bájným přílivovým Ictis.
Drtiče a tavírny?
Univerzitní geologové nejspíš zodpověděli i poměrně zásadní otázku, jak mohly nepříliš vyspělé komunity hospodařících zemědělců bez potřebné těžební infrastruktury uspokojovat středomořskou poptávku po cínu v úhrnech desítek až stovek tun ročně. Podle nich se cínová ruda totiž přirozenou cestou geologických procesů a eroze „vypreparovala“ z žil tvrdých hornin, a usazovala se podél toků devonských a cornwalských řek. Ruda, o velikosti od zrnek až ke štěrku, se tu nacházela v hojných vrstvách, pohřbená pod sedimenty bahna a jiných naplavenin.
Obyvatelé tedy nepotřebovali žádné složité technologie, hluboké doly ani komplikované systémy na rozmělňování a drcení. Stačilo jim prostě odkrýt naplavenou zeminu a nakopat si cínu dosyta. Dopravili ho pak k pobřeží, kde ho výhodně zpeněžili. To, co bylo považováno za komplikované a v době bronzové nereálné, tu šlo velmi snadno. Teoreticky.
Autoři studie dále uvádějí, že zatímco pohyb cínu po moři se díky nálezům lodních vraků dá alespoň v hrubých obrysech vykreslit, přesné trasy pohybu po pevnině se dosud identifikovat nepodařilo. Nález pradávné lodice, zakonzervované bahnem řekněme někde na řece Touques, na níž by vědci nalezli náklad cínových ingotů, by se teď docela hodil…
Lukrativní export
V Británii stačilo tamním dodavatelům surovinu pouze nasbírat, největší finanční zátěž, ale patrně i zisk mířily k těm, kteří ji přepravovali do Středomoří. „Hodnota cínové rudy, přepravované na vzdálenost bezmála 4 000 kilometrů, se přitom musela vyšplhat do astronomických výšin,“ podotýká Roberts.
