Kosti, které znáte: Den mrtvých v Pomuchu vypadá jinak než ve zbytku Mexika
Zatímco zbytek Mexika se během Día de Muertos – tedy Dušiček – obléká do barev a peče cukrové lebky, obyvatelé zapadlého městečka Pomuch opečovávají a vystavují skutečné kosti. Prastará tradice tam má přitom budoucnost zajištěnou.
Václav Lang zavítal do městečka na jihovýchodě Mexika těsně před úderem ničivé tropické bouře Zeta. Těžká mračna na černé obloze a první kapky tvořily pochmurnou a současně velmi příhodnou kulisu pro Den mrtvých. V pestrobarevně natřených hrobkách, velkých právě tak, aby pojaly dřevěnou bednu, se skvěly vystavené lebky a kosti zesnulých – pečlivě vyskládané na sněhobílých vyšívaných plachetkách se jmény nebožtíků.
„Je to v Mexiku ojedinělá tradice a nevím o jiném místě, kde by ji praktikovali. Pochází ještě z předkolumbovské Ameriky, její jádro spadá do mayských dob,“ vysvětluje Lang. Nikdo sice neví, jak přesně se tradice vyvíjela, ale podle místních ji v městečku v současné podobě udržují asi 150 let – i když zjevně navazuje na starší praxi.
Kosti, které znáte
Vystavené kosti nepředstavují pouhé anonymní artefakty z dávných staletí, jimž se prokazuje jakási abstraktní úcta. Kdysi patřily konkrétnímu členovi rodiny, kterého pozůstalí znali – matce, dědečkovi, bratrovi, tetě. V jednu chvíli s nimi slavíte Den mrtvých na hřbitově s jídlem a pitím, a pár let nato oprašujete jejich kosti štětečkem a vzpomínáte, jak jste to dělávali společně.
„V Mexiku se obecně věří, že se na Den mrtvých vracejí duchové těch, které jste znali, a k jejich přilákání se stavějí oltáře. V Pomuchu jde tradice ještě dál: Mrtvé zde uctívají vystavováním jejich kostí, aby měli nebožtíci důvod se vrátit a nějakou dobu zase s živými pobýt,“ přibližuje Lang.
Než se kosti dostanou na každoroční „výstavu“, čeká je dlouhá příprava. Zesnulí se pochovávají klasicky do země, kde se poté tělo nechává tři roky dostatečně zetlít. Teprve poté ho hrobníci vykopou a zbaví kostru zbytků tkání. Lang k tomu dodává: „Vystavování těla v těch prvních třech letech by asi nebylo nic hezkého. Navíc má takový přístup oporu v mytologii – doba rozkladu je vlastně cesta, kterou musí mrtvý urazit, než se ocitne na druhém břehu.“
Žádané služby
Většina lidí pochopitelně nemá chuť tělo vykopat a očistit osobně. Danou službu tak zajišťují hrobníci, pro něž jde o zdroj skromných, ale trvalých příjmů. Patří k nim také Venancio Tuz, dnes už bývalý hrobník, který po většinu času provozuje tuk-tuk a očistu koster má jen jako přivýdělek. Starší, dávno vybělené kosti pak za 30 pesos čili asi 34 korun oprašuje na Dušičky štětečkem a vystavuje je před hroby.
Postup vyskládání i uklizení ostatků je přesně daný: „Pořadí je takové, jako by člověk stál, zdola nahoru. Proto se na bok bedny pokládají žebra, následují kosti nohou a paží, a nakonec se nahoru doprostřed položí lebka,“ líčí Venancio. Neobvyklá tradice přitom nejspíš přežije ještě dlouho – už proto, že ji stát Campeche před osmi lety prohlásil za své kulturní dědictví.
Václav Lang je český novinář a dokumentarista. Narodil se v roce 1988, pochází ze Šumavy. Od roku 2017 žije střídavě v Mexiku a přináší do světa příběhy zejména z tamního podsvětí a vyloučených komunit. Je autorem knihy „Není co ztratit“ a blogu „Novinářem v Mexiku“. Více na vaclavlang.com.
