Carcassonne: Znovu obléhané hradby

27.04.2017 - Eva Sercombe

Historie jihofrancouzského Carcassonne se v různých podobách píše již víc než dva a půl tisíce let. Město vás tak snadno uchvátí jedinečným prolnutím kultur, ale i minulostí plnou válek a násilí ve jménu víry

Carcassonne -<p>V roce 1224 přešla pevnost do majetku francouzského krále, který poté nechal obyvatele vysídlit za hradby do tzv. dolního města.</p>
Carcassonne -

V roce 1224 přešla pevnost do majetku francouzského krále, který poté nechal obyvatele vysídlit za hradby do tzv. dolního města.


Reklama

Vinice, třešňové sady, olivové háje, pinie a vůně tymiánu. Taková je krajina jižní Francie, oblasti Languedocu a Roussillonu, povodí řeky Aude. Z každého koutu tam vyzařuje stabilita a neměnnost – a tak vás téměř nepřekvapí, když v dálce spatříte hradby starodávného města pod ochranou tříkilometrových hradeb a 52 věží: Stojí v místě jako připomínka časů, kdy planinou projížděly hordy nájezdníků, žoldáci, zchudlí rytíři i křižáčtí bojovníci.

V roce 1849 přitom stačilo uposlechnout vládní nařízení, a Carcassonne by bylo srovnáno se zemí. Tehdejší starosta přilehlého města pod pevností, Jean-Pierre Cros-Mayrevieille, si ovšem velmi dobře uvědomoval historickou hodnotu stavby. Přizval proto na pomoc generálního inspektora Prospera Mériméeho, aby památku prověřil a případně podnítil změnu vládního rozhodnutí.  

Vypasené prase

Ve staré provensálštině znamená název města „pevnost“ či „chráněný vstup“, nicméně legenda hovoří o jeho původu jinak: Kdysi dávno pevnost patřila saracénskému králi Ballakovi (jako Saracéni se ve středověku označovali Arabové) a jeho ženě, paní Carcas. Karel Veliký město pět let obléhal, a když už hladovění a bída mezi hradbami vrcholily, rozhodla se paní Carcas k poslednímu zoufalému kroku: Ze zbývajících zásob nechala vykrmit prase a shodit jej útočníkům z hradeb jako dar. Když vojáci viděli, že si obránci žijí velmi dobře, a dokonce si mohou dovolit krmit prasata obilím, obléhání vzdali a konečně odtáhli. Na oslavu se rozezněly všechny zvony a město prý od těch dob nese jméno své zachránkyně.

Od Keltů po krále

Mériméeho místo nadchlo. Mezi jeho koníčky patřila mimo jiné archeologie, tudíž znal bohatou historii pevnosti, v jejíchž výkopech se podařilo nalézt střepy etruské, punské i řecké keramiky. Věděl, že v 6. století př. n. l. vyrostlo na vršku Carsac keltské oppidum jako sídliště i centrum obchodu a směny. Byl si vědom významu místa pro Římany, kteří celý vršek kolem roku 100 př. n. l. opevnili a novou kolonii pojmenovali Julia Carcaso, později jednoduše Carcasum. Po nich přišli Vizigóti, Saracéni, Frankové a v roce 1067 se místo dostalo pod nadvládu šlechtického rodu Trencavelů (viz Rozhněvaná církev). 

V roce 1224 přešla pevnost do majetku francouzského krále: Měšťané i námezdní dělníci museli své domovy opustit a usadit se za hradbami. Postupně tak vzniklo tzv. dolní město La Bastide Saint-Louis, zatímco z původního hradebního opevnění se stala královská pevnost, jež střežila hranice se Španělskem. Když pak v roce 1659 došlo k podpisu mírové pyrenejské smlouvy, územní linie se posunula a oblast Carcassonne ztratila na politickém i obchodním významu. Mérimée tudíž v polovině 19. století narazil už pouze na ruiny. 

Návrat ke slávě 

Mérimée se ochotně nechal dalšími nadšenými příznivci historie a obdivovateli staré pevnosti přesvědčit, že si místo zaslouží respekt a úctu – už za to, čeho bylo svědkem: vraždění katarů ve 13. století, upalování Židů obviněných z šíření moru ve 14. století, pronásledování hugenotů i násilí francouzské revoluce

Společně proto zahájili tažení za záchranu historického pokladu a boj s byrokracií pak dovedli do vítězného konce. Na vršku Carsac tak vznikl pomyslný pomník všem obětem nesnášenlivosti a náboženských válek – v podobě zrekonstruovaného středověkého opevněného města s prstencem dvojitých hradeb, věžemi, tržištěm, hradem i s kostelem, který papež Lev XIII. prohlásil později v roce 1898 za baziliku. 

Příliš dokonalý model 

Architekt Eugène Viollet-le-Duc geniálně využil pozůstatky díla římských, vizigótských a pozdějších stavitelů a spojil je s romantickými ozdobami 19. století v působivou koláž. I výsledek jeho mistrovství měl však své kritiky: Například britský spisovatel a obdivovatel francouzské kultury a literatury Henry James navštívil místo čtyřicet let po rekonstrukci a prohlásil ho za příliš dokonalé. Prý mu připomínalo spíš gigantický model na zeleném muzejním stole než živoucí vzpomínku na minulost.  

Přesto se obnovená památka těšila nebývalé návštěvnosti, načež se v roce 1909 mezi hrad a baziliku „vklínil“ Hôtel de la Cité. Luxusní interiér napodobující honosný středověký dům naštěstí dobře ladí s exteriérem, jenž citlivě zapadá do kontextu hradebního města. Na úspěch hotelu pak navázaly další a dnes se mezi hradbami nachází asi jen pět desítek trvale obydlených domů: Zbylé budovy slouží jako muzea, galerie, obchody, restaurace či penziony. 

Konkurence Eiffelovky 

Pracovní den v „cité“ – jak se ve Francii říká městům obehnaným hradbami – začíná velmi časně. Nejprve přicházejí kuchaři, servírky a uklízeči, poté obchodníci a prodejci. Kolem deváté ranní pak přijíždí první kyvadlový vláček z dolního města a obrovské parkoviště před hradbami se zvolna zaplňuje autobusy, jež přivážejí návštěvníky z celého světa. 

Carcassonne dnes soutěží o druhou příčku mezi nejnavštěvovanějšími destinacemi Francie: První je pochopitelně Eiffelova věž, na druhé pozici se však střídá právě jihofrancouzská pevnost a ostrov Mont-Saint-Michel v Normandii. Kromě vyznavačů historie přijíždějí do Carcassonne i milovníci stříbrného plátna a nadšeně vykřikují, kdykoliv poznají místa z Šípkové Růženky Walta Disneyho či z romantického amerického snímku o králi zbojníků Robinu Hoodovi, pro který filmaři přetvořili opevněné město v Nottingham. 

Pevnost je tak i dnes cílem „nájezdníků“, tentokrát ovšem vyzbrojených fotoaparáty a průvodci. Zároveň se Carcassonne stalo oslavou kultury a tolerance, a když mu UNESCO v roce 1997 přiřklo punc světového významu, vítězství všech milovníků historie se završilo. 

Rozhněvaná církev

Trencavelové získávali své jmění přepadáváním, poskytováním drobných služeb bohatším a vlivnějším osobám, vydíráním i vybíráním výpalného. Ve 12. století však tito šlechtici podpořili náboženské hnutí katarů, kteří byli církvi trnem v oku pro svou vstřícnost k nižší šlechtě, odmítání katolické hierarchie a celého učení o boží trojjedinosti.

Většina aristokratů byla v souladu s kulturní tradicí oblasti nábožensky tolerantní. V roce 1209 však papež Inocenc III. vyhlásil křížovou výpravu proti katarům na jihu Francie: Jako odměnu za jejich rozprášení slíbil veškerý majetek, který hnutí vlastnilo, a zároveň statky všech, kdo jej podporovali. 

Obyvatelé města Béziers nedaleko Carcassonne byli povražděni a Carcassonnští dostali den na odchod – po uplynutí lhůty pak začala jatka. Středověké kroniky barvitě líčí krutosti, kterých se bojovníci za ochranu katolické víry dopouštěli, přičemž mezi nimi nechybělo znásilňování, mučení, upalování ani oslepování…

  • Zdroj textu:

    100+1 zahraniční zajímavost

  • Zdroj fotografií: archiv autorky, Shutterstock

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Co se stane s objekty, které spadnou do černé díry? Podle všeho zmizí. Odporuje to však základním principům kvantové fyziky.

Vesmír

Němečtí vojáci pozdravili krátce po příjezdu Sovětů „slavnou Rudou armádu“.

Zajímavosti

Silénos byl vychovatelem boha vína Dionýsa – a bujarý život plný alkoholu se na něm podepsal vrchovatě, byť nejspíš nepil žádný z níže uvedených supercloumáků…

Historie

Tyto stopy zanechaly lidské nohy v blátě na břehu jezera před 120 tisíci let

Věda

<p>Pokud hledáte místa, která nahánějí hrůzu, máme pro vás tip: Isla de las Muñeca, neboli Ostrov panenek.</p>

Revue

 Německé útočné dělo StuG III Ausf. G projíždí kolem skupiny vyřazených „čtyřiatřicítek“.

Válka

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907