Černá kronika Otce vlasti: Karel IV. zažil úspěchy i řadu proher

15.08.2021 - Petr Čornej

Byl jedním z nejvýznamnějších panovníků pozdně středověké Evropy. Udivoval vzděláním, kulturním rozhledem, jazykovým nadáním, politickou obratností i velkorysými koncepcemi. Navzdory tomu byly osudy Karla IV. dramatické a poznamenané mnoha tragickými momenty

<p>Zdánlivě skvělý a mimořádný život Karla IV. může z jiného úhlu pohledu vypadat spíše jako série událostí z černé kroniky.</p>

Zdánlivě skvělý a mimořádný život Karla IV. může z jiného úhlu pohledu vypadat spíše jako série událostí z černé kroniky.


Reklama

Před narozením budoucího císaře Karla IV. se na nočním nebi už delší čas ukazovala kometa, oznamující dle obecného přesvědčení katastrofy všeho druhu. Zpráva, že se český král Jan Lucemburský (vládl 1310–1346) s manželkou Eliškou Přemyslovnou dočkali 14. května 1316 dědice trůnu, který při křtu obdržel jméno Václav, byla jednou z mála radostných.

Letní měsíce propršely, řeky se vylily z břehů, úroda v celé Evropě byla žalostná. Následovala extrémně tuhá zima. Nepřízeň počasí neskončila ani v roce 1317. Ceny obilí a potravin letěly nahoru, lidé umírali v důsledku hladomoru. Na některých místech se prý vyskytly projevy kanibalismu. Malý princ si však na nedostatečnou péči stěžovat nemohl.

Důsledky manželské krize

První trauma prožil až poté, co se živly utišily. Roztržku rodičů pocítil tříletý hoch na vlastní kůži. Otec ho odloučil od matky a internoval na hradě Lokti, prý ve sklepní prostoře, kam světlo pronikalo pouze malým okénkem. Následující tři roky strávil Václav na Křivoklátě, odkud na příkaz Jana Lucemburského odcestoval 4. dubna 1323 do Paříže.

Vzdor prvotnímu šoku pro něho znamenala chlapecká léta strávená na francouzském královském dvoře asi nejšťastnější životní období. Hned v květnu obdržel při biřmování nové jméno Karel a uzavřel (zatím jen formální) sňatek se sedmiletou Markétou, řečenou Blanka, z Valois.

Francouzská královna Marie byla jeho vlastní tetou, vzdělávali ho nejméně dva učitelé, k dispozici měl tři panoše a vyrůstal společně s několika vrstevníky, mimo jiné s budoucím francouzským panovníkem Janem II. Dobrým (vládl 1350–1364). Navíc mu šlo vše, čeho se dotkl. Snadno se učil, ve dvanácti letech ho začaly zajímat filozofické i teologické problémy, povinně se účastnil rozmanitých slavností a bez nesnází se vpravil do tajů dvorské etikety. Přitom zvládal i náročný fyzický výcvik, pojímaný jako příprava budoucího válečníka.

Nejdřív jed, potom meč

Lucemburské hrabství bylo ideální destinací, v níž se mohl seznámit se správou malého státního útvaru, pocvičit se v němčině a ještě si užít milostných objetí s půvabnou chotí, s kterou konečně naplnil manželství i v sexuálním ohledu. Dlouho ale v Lucembursku nepobyl. Ještě před patnáctými narozeninami ho otec povolal do severní Itálie. Jan se tu pokoušel vytvořit vlastní panství v oblasti, kudy procházely obchodní cesty z italských městských center přes Tyrolsko do Podunají, a zároveň získat zázemí pro své mocenské ambice. Snad pomýšlel i na důstojenství římského krále. Za dědičku Tyrolska Markétu Korutanskou, zvanou Pyskatá, už stačil oženit Karlova mladšího bratra Jana Jindřicha.

Italské dobrodružství nezačalo pro Karla zrovna šťastně. Při pobytu v Pavii unikl otravě jen díky své příslovečné zbožnosti. O velikonoční neděli 1331 programově nesnídal, aby neposkvrnil své nitro před zpovědí a slavnostním přijímáním svátosti oltářní. To jej uchránilo před zdravotními potížemi. Všichni členové jeho doprovodu, kteří se ráno najedli, na sobě záhy zpozorovali příznaky otravy. K úkladnému činu se na mučení přiznal neznámý „krásný a hbitý muž“, jenž údajně přimíchal jed do jídla na příkaz milánského vládce Azza Viscontiho. Český princ připsal záchranu svému oblíbenému mysliteli svatému Augustinovi, jehož tělesné ostatky tehdy spočívaly v pavijském klášteře, kde byl Karel ubytován.

Vedle svatého Augustina, jehož proslulý spis Vyznání posloužil Karlovi jako inspirace pro sepsání vlastního životopisu Vita Caroli, uctíval dědic českého trůnu také svatou Kateřinu, patronku filozofů. O jejím svátku, 25. listopadu 1332, svedl svou první a vítěznou bitvu, před níž obdržel rytířský pás. Snažil se ze všech sil dostát rytířské cti. V líté seči pod ním dokonce padl kůň, ale riskovat kralevicův život nepřipadalo v úvahu. Zbývající průběh boje sledoval Karel z bezpečného místa, což nijak neumenšovalo jeho radost nad porážkou milánských, ferrarských, mantovských a veronských vojsk. 

Obavy ze snů

Barvité italské prožitky odpovídaly princovu bouřlivému jinošství, které středověk vymezoval čtrnáctým a čtyřiadvacátým rokem. Bylo by s podivem, kdyby se na žhavé italské půdě neocitl v zajetí erotických lákadel. V bujaré karnevalové atmosféře, která na počátku roku 1333 panovala ve městě Lucca, podlehl Karel, odloučený od manželky Blanky, tělesným svodům. Svůj pád „do osidel špatnosti a smilství“ snášel těžce a po několik měsíců si poklesek vyčítal.

Kýženou psychickou úlevu mu přinesl až sen, jenž se mu zdál ve vsi Terenzo o svátku Nanebevzetí Panny Marie v neděli 15. srpna. Anděl s ohnivým mečem v ruce v něm uťal jednomu z bojovníků, jímž byl Karlův známý Dauphin z Vienne, pohlavní úd a potrestal jej tak za smrtelný hřích smilstva. Hrůzou zpocený princ pochopil sen jako varování a svému bezstarostnému otci sdělil, že Dauphin určitě zemřel. Jan Lucemburský syna odbyl slovy: „Nevěř snům.“ Za několik dní však dorazila zpráva o Dauphinově smrti. Tentokrát se i otrlý český král nad vztahem snu a skutečnosti hlouběji zamyslil. 

Karla však vidění pronásledovalo i poté, co se na podzim 1333 vrátil z Itálie do Čech. Když na jaře 1340 cestoval za bratrem Janem Jindřichem do Tyrol, zvolil si v obavách před pronásledováním náročný alpský terén, v němž každé zakopnutí koně mohlo znamenat pád do propasti a neodvratnou smrt. Sen mu tehdy znovu neodbytně vyvstal před očima a přiměl ho k zbožnému skutku. Rozhodl se založit sbor 24 duchovních, kteří měli v pražské katedrále pěstovat úctu k Panně Marii. Ale to nebylo vše. Při tažení za císařskou korunou v roce 1355 se již jako zralý a úspěšný muž zastavil v Terenzu, kde měl před léty varovné vidění, a dal tu založit augustiniánský klášter. I psychicky odolný a rozvážný panovník však byl jen slabý člověk. Trvale odolávat mimomanželskému sexuálnímu pokušení nedokázal.

Smrt všude okolo

V pozdním středověku se umíralo dříve a častěji. Smrt byla všudypřítomná. Skony rodiček, dětí, zvláště kojenců, i dospělých v důsledku poranění, otravy zkaženým jídlem, podvýživy či epidemických onemocnění byly na denním pořádku. Vyhnout se jim nedokázala žádná rodina, ani královská. Pandemie pravého moru, který řádil v Evropě od poloviny 14. až do počátku 17. století, mortalitu ještě umocnila. Smrt se nevyhýbala ani lucemburské dynastii. Karel IV. přežil čtyři své sestry a čtyři bratry (z nichž dva byli nevlastní), přičemž pět jeho sourozenců zemřelo předčasně. Rozloučil se i s třemi manželkami, Blankou († 1348), Annou Falckou (†1353) a milovanou i půvabnou Annou Svídnickou, která roku 1362 skonala při porodu i s dítětem.

Expanze smrti zároveň vysvětluje, proč se Karel téměř okamžitě po ztrátě manželky znovu ženil. Potřeboval zplodit co nejvíce legitimních potomků, s jejichž množstvím stoupala i naděje, že se dožijí dospělosti, zajistí trvání dynastie a popřípadě umožní její mocenský rozmach. Platila jednoduchá rovnice. Čím více dětí, tím větší příležitost k politicky výhodným sňatkům. Z Karlových jedenácti potomků zesnuli před dosažením hranice právní zletilosti čtyři, více než třetina.

Asi nejbolestnější byla ztráta prvorozeného syna Václava, který se nedožil ani dvou let. Přesto i dalšího syna (pozdějšího českého a římského krále Václava IV. (vládl 1378–1419) pojmenoval panovník shodně. Tak důležitá pro něj byla kontinuita s přemyslovským rodem a odkaz k českému patronovi v nebeském království. Poslední dítě, princ Jindřich, který rovněž zemřel jako nemluvně, se Karlovi narodilo roku 1377, kdy císaři zbývalo posledních patnáct měsíců života. 

Požár jako symbol

Karlův život začal ve znamení komety, zvěstující nadcházející hrůzy. Symbolicky se také uzavřel. Umíráček, který se večer 29. listopadu 1378 rozezněl na Pražském hradě, oznamoval, že velký a mocný panovník právě skonal v důsledku akutní pneumonie.

TIP: Nástupcům na mém dvojím trůně: Co odkázal Karel IV. svým potomkům?

Malou chvíli poté zachvátil křižovnický špitál na staroměstské straně Kamenného mostu oheň. Jakoby předjímal neklidnou dobu, vyplněnou nestabilitou, násilím i otřesy, které daly rychle zapomenout na problémy, s nimiž se kdysi potýkal Otec vlasti. Idealizovaný obraz slavného a úspěšného panovníka brzy zcela překryl odvrácenou stranu jeho působení. Karlův zdánlivě skvělý a mimořádný život může z jiného úhlu pohledu vypadat spíše jako série událostí z černé kroniky.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Ladislav Hojer byl neobyčejně brutální. Části těl si nosil domů, kde se nad nimi ukájel. 7. prosince 1986 byl popraven v pankrácké věznici.

Zajímavosti
Věda

Observatoř ESO na vrcholu hory Cerro Paranal má ke hvězdám opravdu blízko. Výjimečně jasné a temné obloze severního Chile právě dominuje Jupiter.

Vesmír

Na snímku ze 4. srpna 2019 je Jevgenij Kočeškov během cvičení ruského námořnictva v Baltském moři. 

Válka
Zajímavosti

Mláďata v kapse  

Vačice bývají březí pouhých dvanáct či třináct dní, načež porodí i dvacet mláďat. Podobně jako u klokanů jsou však potomci nedovyvinutí, takže zalézají k matce do kapsy, kde jejich vývoj pokračuje. Z bezpečí se nehnou zhruba sto dní, a když už jsou na vak příliš velcí, vyšplhají se rodičce na záda a nechají se nosit. Samice pak mohou mít vlastní mladé zhruba v šesti až osmi měsících.

Revue

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907