Cesta Francisca Franca k moci během krvavé občanské války ve Španělsku

Kariéra Francisca Franca se formovala od mládí v prostředí silné vojenské tradice, přestože jeho začátky nebyly nijak výjimečné a provázely je osobní i profesní překážky. Postupně se však prosadil během bojů v Maroku, kde díky schopnostem i tvrdosti rychle stoupal v armádní hierarchii.

Po vzniku druhé španělské republiky jeho kariéra na čas stagnovala, zároveň se ale stále více ideologicky vyhraňoval proti levici a aktivně zasahoval do politicko-vojenského dění. Díky potlačení povstání v roce 1934 a následným funkcím ve vedení armády získal významný vliv, který nakonec využil při přípravách vojenského převratu v roce 1936. Právě tehdy se zapojil do povstání nacionalistů, čímž vstoupil do klíčové fáze své kariéry, která zásadně ovlivnila průběh španělské občanské války.

Vůdce povstalců

Tři dny po začátku povstání španělských nacionalistů a vypuknutí občanské války zahynula při letecké havárii hlava rebelů generál José Sanjurjo a moc si rozdělili jednotliví velitelé armádních skupin. To přispělo ke zvýšení Frankova vlivu, který si hned získal podporu vojáků zvýšením žoldu. 

Stále před ním ale stál náročný úkol v podobě přepravy svých mužů na kontinent. K tomu využíval šest dostupných letadel, ale uvědomoval si, že je třeba rychlejší a efektivnější řešení. Nacionalistům se brzy podařilo naklonit si Itálii a Německo, které poskytly transportní stroje pro přesun vojsk z Afriky. Díky tomu se Franco ukázal jako velmi schopný vyjednavač, když získal podporu Mussoliniho a Hitlera, což významně zvýšilo jeho vliv.

Frankovi muži brzy obsadili Sevillu, z níž zahájili postup na Madrid. Již 21. září dosáhli Maquedy vzdálené necelých 100 km od španělské metropole. Následně Franco nařídil nepokračovat přímo, ale místo toho postupovat k pevnosti Alcazár v Toledu, kde osvobodil obklíčenou nacionalistickou posádku. Město sice nemělo žádnou vojenskou hodnotu, avšak jednalo se o sídlo hlavy katolické církve ve Španělsku. Kromě toho se zde nacházela pěchotní akademie, kterou Franco dříve navštěvoval a jeví se, že jeho rozhodnutí bylo dáno spíše emocemi nežli logikou.

Svým odklonem dal republikánům čas na posílení obrany hlavního města. Zároveň ale zvýšil svou auru ochránce křesťanských hodnot před barbarskými hordami, jak sám republikány vykresloval. Je tak možné, že se jednalo o jasně vypočítaný kalkul v rámci propagandy. 

Na Madrid!

Frankovo otálení poskytlo čas obráncům metropole. Kromě toho začalo republikány podporovat mnoho evropských i mimoevropských států. Jejich velení však jednalo roztříštěně a nejednotně. V pátek 4. září došlo k pádu jejich původní vlády, kterou nahradil kabinet Lidové fronty. Tu tvořili primárně komunisté a socialisté, kteří se příliš nedokázali shodnout na dalším postupu. Oproti tomu Franco přijal 1. října titul generalissima, tedy nejvyššího vojenského velitele a správce povstalci kontrolovaného území. Do následujícího léta zahynuli všichni významní velitelé, kteří zahajovali povstání, a existují spekulace, zda v některých případech nešlo o cílenou likvidaci.

Embargo na dodávky zbraní do Španělska bylo stále častěji porušováno. Frankovy síly podporovalo Německo, Itálie a Portugalsko. Pomoci republikánům chtěla francouzská levicová vláda. V důsledku protestů místní opozice i Velké Británie ale myšlenku opustila. Hlavním podporovatelem se tak stal Sovětský svaz, který si za svou pomoc nechával platit zlatem ze španělských zlatých rezerv.

Kromě toho na straně republiky bojovali interbrigadisté ze 17 zemí světa. Ti se významně podíleli i na obraně Madridu, který Franco oblehl 7. listopadu. Republikáni z toho důvodu přesunuli sídlo vlády do Valencie. O více než dva měsíce později, 15. ledna 1937, tlak opadl a metropoli se podařilo uhájit. O další útok na Madrid se nacionalisté pokusili v únoru, ale ani tentokrát neuspěli.

Logistik a diplomat

Franco se nikdy neprojevil jako strategický génius. Skvěle ale ovládal administrativní vedení a byl velmi schopným logistikem. Řada jeho rozhodnutí během občanské války je ale zpochybňována. Mezi nejvýznamnější patří právě ukončení pochodu přímo na Madrid, které významně ovlivnilo průběh celého konfliktu. Vždy působil jako velmi schopný diplomat a dokázal koordinovat spolupráci jednotek s německými a italskými spojenci. Jejich podpora ale spočívala primárně v dodávkách zbraní a instruktorů než v masovém nasazení vlastních sil.

Většina historiků se navíc shoduje, že nejenže Franco získal větší náklonnost zahraničních mocností, ale zároveň ji proti republikánům i lépe využíval. Kromě toho dokázal získat na svou stranu více než polovinu zajatců, které poté nasadil ve vlastních řadách.

Také mistrovsky využíval rozdělenosti španělské společnosti a snadno získával podporu v oblastech preferujících katolický konzervativismus. Mnoho krajů se k němu proto připojilo bez boje. Díky svým diplomatickým schopnostem navíc odradil Francii a Velkou Británii od pomoci republikánům. Ti měli problémy s doplňováním armády a rostoucí moc Sovětů znepokojovala zahraniční dobrovolníky.

Kromě toho jejich silně protináboženské postoje vedly řadu lidí ke starosvětskému Frankovi. Ten se opíral o konzervativní, nacionalistické hodnoty a v roce 1937 přijal 26 z původních 27 bodů fašistických falangistů z roku 1934, které se měly stát prozatímní doktrínou jeho režimu. Také obnovil původní monarchistickou hymnu La Marcha Real – Královský pochod. Proti tomu však protestovalo mnoho radikálních fašistů, kteří odsuzovali španělskou monarchii.

Jemným sítem

Po druhém neúspěšném pokusu o dobytí Madridu v únoru 1937 zvolil Franco pomalejší postup založený nikoli na složitých manévrech a taktických operacích, ale na dlouhodobém tlaku z pozice silnějšího. Některé zdroje dokonce uvádějí, že si přál pomalé a důkladné podrobení a vyčištění země od republikánů během války než rychlé, revoluční vítězství bez získání plné vojenské kontroly nad veškerým územím. To vedlo k několika střetům s Benitem Mussolinim. Jeho muži totiž nebyli součástí španělské armády a italský diktátor měl na vedení války odlišný pohled. Vyslal proto do válkou zmítané země jednotky určené k rychlému mobilnímu stylu boje. Italskému diktátorovi také caudillo nechtěl být příliš zavázán a zároveň si ani nepřál, aby významná španělská města okupoval kdokoli jiný než Španělé. Tyto názory měly často vliv na průběh války a později vedly i k rozporům s Němci.

Uprostřed první poloviny roku 1937 probíhaly intenzivní boje na severu země, během kterých nacionalisté získávali postupně navrch. Tím Franco kompenzoval své neúspěšné pokusy o dobytí Madridu či alespoň o jeho odříznutí od Valencie na východě země. 

Ve světě mezitím Společnost národů prosazovala „nevměšování“ ostatních zemí do konfliktu. Svou roli sehrál i papež. Ten odsoudil jak nacismus, tak i komunismus a výslovně upozornil na kruté pronásledování katolíků republikány. Koncem srpna poté v důsledku dalších masakrů uznal Franka za legitimního vládce Španělska. Republikáni navíc stále naráželi na vnitřní spory, které vyvrcholily v květnu 1937 povstáním anarchistů v republikánské Barceloně. Tato událost vedla k pádu vlády a její výměně uprostřed bojů.

Cesta k vítězství

V srpnu 1937 zahájili republikáni na severu ofenzivu, která dosáhla dílčích úspěchů, avšak již o dva měsíce později převzali iniciativu nacionalisté. Ti nepříteli uštědřili výrazně větší porážku a nakonec se celá severní fronta zhroutila. 

Frankova strategie trvalého tlaku se vyplácela. I přesto dosáhli republikáni na přelomu let 1937–1938 některých úspěchů. Například 21. prosince dobyli Teruel, který již 15. února opět ztratili. Vítězství se jasně přiklonilo na stranu frankistů, kteří ve svých rukou pomalu konsolidovali moc. V úterý 1. února 1938 ustanovil Franco v Burgosu novou polovojenskou vládu. Na počátku března utrpěla jeho vojska poslední významnou porážku v námořní bitvě u mysu Palos. Vítězství ale bylo tou dobou již jasně na jeho straně. 

V polovině měsíce postoupili nacionalisté k řece Ebro a následně rozdělili oblast ovládanou republikány na dvě části. Ti se pokusili jednat o míru, avšak Franco již požadoval bezpodmínečnou kapitulaci. I během těchto bojů se příležitostně objevoval jeho fanatismus vedoucí k řadě nelogických kroků. Často trval na znovudobytí oblastí, které dokázal získat nepřítel, a nelitoval těžkých ztrát kvůli bezvýznamným bodům na mapě.

Republikáni žádali Společnost národů o ukončení politiky nezasahování, ale neúspěšně. Koncem července 1938 začali příslušníci interbrigád opouštět zemi, což porážku ještě urychlilo. Po celou druhou polovinu roku 1938 tlačila Frankova vojska na pozice republikánů na Ebru. Ti se udatně bránili, avšak již neměli šanci na vítězství. Další těžkou ranou byla mnichovská dohoda, která znamenala jasný konec nadějí na vytvoření silné protifašistické koalice. Den před Vánoci zahájili frankisté rozsáhlou ofenzivu v Katalánsku a během dvou měsíců dokázali zlomit poslední odpor. V pondělí 27. února 1939 uznala Británie a Francie Frankovu vládu nad Španělskem.

Pánem Španělska

Koncem února 1939 zůstávalo jen několik izolovaných center odporu. Mezi nimi se nacházelo stále i hlavní město Madrid, které padlo až 27. března. O pět dní později válka skončila a Francisco Franco se stal nezpochybnitelným pánem země. Zvolil kompromisní polofašistický a polokonzervativní profil přijatelný pro širokou část obyvatelstva. Odpůrce neváhal krutě likvidovat a díky svým diplomatickým schopnostem získal uznání od formujících se sil Osy i od západních demokracií.

Frankova diktatura trvala až do roku 1975. Nejednalo se o klasický fašistický režim, ale spíše klerofašistický či nacionalisticko-konzervativní. Neexistovala možnost rozvodu a všechny sňatky musely být požehnány církví. Postavení žen bylo velmi špatné, závislé na otci či manželovi.

Během vlády se ale měnil i sám Franco, z asketického vojenského velitele v muže užívajícího si luxus a blahobyt. V průběhu druhé světové války neoplatil Němcům a Italům jejich pomoc a pouze na východní frontu vyslal dobrovolnickou divizi. Po válce se země dostala do izolace. V chudobě zůstala až do konce 50. let, kdy se její ekonomika zázračně nastartovala. 

I v následujících letech si režim zachoval autokratické prvky a nadále potlačoval ostatní národy Španělska. Období ekonomických úspěchů ukončila až ropná krize v roce 1973. Tou dobou byl již Franco starý a v nepříliš dobrém zdravotním stavu. To také přispělo k liberalizaci režimu během posledních dvou let jeho vlády. Zemřel 20. listopadu 1975. Následně se země podle jeho přání přetransformovala na království, avšak již jasně směřovala k demokratizaci a stala se konstituční monarchií, kterou je dodnes.