Podpora z fašistického Říma: Italská intervence ve španělské občanské válce
Benito Mussolini hrál klíčovou roli v pomoci povstalcům během občanské války. Navzdory dohodě o neintervenci poskytoval generálu Frankovi rozsáhlou vojenskou pomoc včetně letadel, zbraní a vojáků.
Italská intervence do španělského konfliktu započala 28. července 1936, týden a půl po vypuknutí bojů. Od podzimu působila ve Středozemním moři na podporu povstalců samostatná jednotka letectva (Aviazione Legionaria) a námořní mise. Do jara 1937 Corpo Truppe Volontarie (CTV), jak se italský kontingent nazýval, vybudoval na španělském území celou jednu armádu o síle téměř 50 000 mužů. To znamenalo, že i bez vyhlášení války byla Itálie ve faktickém válečném stavu s republikou a konflikt ve Španělsku přerostl v mezinárodní.
Špatné lodě, skvělá letadla
Podpora vojenských pučistů ze strany italských námořních sil začala koncem července 1936. Válečné lodě zakotvily v přístavním městě Tanger, kam byly zpočátku evakuovány tisíce Italů a dalších cizinců před právě vypuklou válkou. Italské lodě započaly službu u povstalců tím, že vytlačily republikánské námořní lodě z přístavu a vylodily mariňáky z praporu San Marco. Námořníci tak chránili povstaleckou flotilu u Gibraltaru a zabránili ovládnutí Tangeru tamní republikánskou většinou.
Missione Navale Italiana (Italská námořní mise, MNI), které od 3. října 1936 do 22. listopadu 1938 velel admirál Giovanni Ferretti, hrála hlavní roli při zajišťování tras pro italskou intervenční armádu, ale především zlepšila katastrofální stav frankistického námořnictva. Vojenské výkony Mussoliniho loďstva, ať již hladinového, tak ponorek, byly ale hodnoceny jako hrozné kvůli špatně vycvičenému personálu, chybné konstrukci torpéd a zastaralé doktríně, která se nezměnila prakticky od první světové války.
Naopak významnou podporou pro bojující španělské fašisty se stala účast italského letectva. Občanská válka je spolu s druhou čínsko-japonskou válkou považována za konflikt, v němž se poprvé realizovaly a všeobecně přijaly nové strategie totální války včetně systematických náletů na města a civilní obyvatelstvo. Všechna městská, hospodářská a vojenská centra nepřítele měla být preventivně okamžitě zničena, a to bez předchozího vyhlášení války, aby se využil efekt překvapení.
Začátek německo-italského bombardování civilních cílů v Baskicku je datován k březnu 1937, kdy na severu země začala frankistická jarní ofenzíva. Letouny pod vedením náčelníka štábu Wolframa von Richthofena společně s Aviazione Legionaria zaútočily na města Durango a Elorrio, přičemž první nálet byl popsán jako „nejstrašnější bombardování bílého civilního obyvatelstva ve světové historii“.
Černé košile
Dne 25. dubna došlo k brutálnímu italskému bombardování Eibary, o den později se Aviazione Legionaria zúčastnila nechvalně známého náletu na Guerniku. Na jedné straně se 3–6 bombardérů SM.79 podílelo na přímém bombardování centra města. Na druhé straně 13 stíhaček Fiat CR.32 spolu s německými letouny vytvořilo kolem Guerniky „ohnivý kruh“, z něhož byli všichni lidé snažící se uprchnout z města ostřelováni palubními kulomety. Nakonec se opakovaně stala obětí německých nebo italských pum téměř všechna baskická města, dokonce i Bilbao, metropole a nejdůležitější přístav Baskicka.
Bombardování civilního obyvatelstva později Italové intenzivněji prováděli také v republikánských oblastech Aragonie, Valencie a Katalánsko. Nejdéle trvající bombardování směřovali na Barcelonu, která se později stala hlavním městem republikánů. K nejtěžšímu útoku došlo 1. října 1937, později fašistické vedení v Římě zahájilo cílenou bombardovací kampaň. Nálety na Barcelonu pokračovaly až do doby těsně před jejím dobytím frankistickými vojsky v lednu 1939, přičemž v závěrečné fázi se stále více zapojovala i německá Legie Condor.
Zpočátku tvořily těžiště italské intervence ve Španělsku takzvané „černé košile“, Mussoliniho fašistická milice, kterých bylo do konce roku 1936 ve Španělsku již přes 3 000. Účastnily se bojů v okolí Madridu a podílely se na pádu Malagy v únoru 1937. V té době se jejich počet zvýšil na 30 000. Ve Španělsku bojovalo také 20 000 příslušníků duceho armády, kteří sehráli významnou roli při ofenzivě u Guadalajary. Duce trval na tom, aby se jeho síly použily jako jeden celek. To se nelíbilo generálu Francisku Frankovi, jenž chtěl Italy rozptýlit mezi své vlastní muže.
Spásou z nebes tak pro něj bylo střetnutí u Guadalajary, ve které duceho jednotky utrpěly těžkou porážku. Generál Franco poté Italy obvinil z porážky jeho vlastního vojska v bitvě a zakázal Mussoliniho kontingentu znovu operovat ve Španělsku jako samostatná jednotka. Trval na tom, že v budoucnu budou muset Italové být nasazeni ve větších jednotkách složených převážně ze španělských vojáků a pod velením nacionalistických generálů. V srpnu 1937 začaly duceho ponorky torpédovat lodě směřující do republikánských přístavů. Vlády Velké Británie i Francie proti této akci protestovaly a následující měsíc Benito Mussolini tyto útoky na lodní dopravu ukončil.
Důležitý spojenec
Historici se většinou shodují, že italská intervence rozhodujícím způsobem přispěla k Frankovu vítězství. Přestože pomoc Berlína vzbudila větší pozornost a je dnes známější, byl to Řím, který se od počátku podílel na španělském konfliktu vojáky a materiálem v mnohem větší míře než kterákoli jiná zahraniční mocnost.
Německá materiální podpora frankistických povstalců tak nikdy nedosáhla více než poloviny italských dodávek. Kupříkladu zatímco Itálie dodala celkem 414 stíhaček, Německo pouze 282. Co se týče bombardovacích letounů, Řím převyšoval podporu z Berlína v poměru 9:7. Itálie také v březnu 1937 zřídila v povstalecké oblasti četné výcvikové tábory, které začaly připravovat španělské důstojnické kadety, tankové a dělostřelecké obsluhy, ženisty a specialisty na chemický boj. Do konce války prošlo italskými instruktážními středisky přibližně 25 000 mužů.
Zásadní význam se přikládá také přínosu italského námořnictva a jeho omezeným, často tajným a nelegálním operacím. Zajišťovalo přepravu vojáků, zbraní a vybavení pro CTV a Aviazione Legionaria a zároveň bránilo tomu, aby se zásoby dostaly po moři do republiky. Historik Javier Rodrigo upozorňuje, že italský vojenský kontingent ve Španělsku čítal téměř dvakrát více vojáků než celé mezinárodní brigády. Tím, že do země vyslal největší uskupení zahraničních vojsk ze všech zúčastněných států, byl Mussolini tím, kdo občanskou válku skutečně internacionalizoval. Duceho vojáci tvořili přibližně desetinu celé Frankovy nacionalistické armády.
Drahá pomoc
Celkové náklady italské intervence zůstávají nejasné, po stažení CTV v květnu 1939 Itálie vyčíslila oficiální frankisticko-španělský dluh za pomoc na 6 miliard lir (z toho asi 4,17 miliardy pro armádu, dalších 1,76 miliardy pro letectvo a 150 milionů pro námořnictvo). Poté, co Mussolini snížil tyto závazky na 5 miliard lir pomocí odpuštění dluhu, byla tato částka Frankovým režimem Itálii do roku 1967 v plné výši splacena. Historici však odhadují, že celkové výdaje Itálie na intervenci byly vyšší.
John Coverdale a Paul Preston odhadují 8,5 miliardy lir, Brain R. Sullivan považuje za možné až 8,7 miliardy. Javier Rodrigo uvádí, že 6 miliard pokrývalo pouze materiální náklady do června 1938 a odpovídající částka 8,5 miliardy navíc nezahrnovala personální náklady, náhrady škod a zdravotnický materiál. Podle Rodriga by se celkové náklady na zásah měly pohybovat kolem 10 miliard.
Celkové ztráty Itálie včetně raněných, zajatců a nezvěstných se odhadují na více než 16 600 mužů. Řím také do konfliktu investoval více než celý svůj roční vojenský rozpočet a po skončení intervence přenechala Itálie většinu svého vojenského vybavení rozmístěného ve Španělsku novému režimu. Tak vysoké ztráty materiálu měly negativní dopad na výstavbu italské armády a je velmi pravděpodobné, že byly jednou z příčin toho, že země zůstala během celé druhé světové války v pozici vojensky slabého spojence Velkoněmecké říše.
