Císař i šlechta: Novinářská satira si brala na paškál především politiku

13.05.2020 - Martin Sekera

Často se říká, že my Češi máme osobitý smysl pro humor, a leckdy také, že jsme na tom s humorem ve srovnání s jinými národy nejlépe a že jaksi patří k naší „národní povaze“. Nemůžeme tomu věřit bez výhrad. „Národní povahy“ totiž neexistují a stejně je tomu s humorem

<p><strong>Jistota je jistota</strong>. <em>„Ta čepice nás neomráčí!“</em> říká Wilson německé orlici. <em>„Ještě nutno ostřihnouti perutě rozpínavosti a drápy výbojnosti!“</em> Humoristické listy 23/1919. Vpravo <strong>Pálení Františků o Vánocích 1918</strong>, Humoristické listy 1/1919</p>

Jistota je jistota. „Ta čepice nás neomráčí!“ říká Wilson německé orlici. „Ještě nutno ostřihnouti perutě rozpínavosti a drápy výbojnosti!“ Humoristické listy 23/1919. Vpravo Pálení Františků o Vánocích 1918, Humoristické listy 1/1919


Reklama

Přesvědčivě to prokázal lingvista Petr Rákos ve svých esejích Národní povaha naše a těch druhých (Sebeklamy a předsudky jako dějinotvorná síla). Ten také zjistil, že v „provozování“ humoru jsou si leckterá národní kulturní prostředí podobná a dokonce propojená vzájemnou inspirací a přebíráním vzorů. Ostatně v současné globální mediální kultuře to jinak ani není možné. Jedno však platí: předmětem humoru a satiry je vždy konkrétní situace, událost či jev, a proto je logické, že nejvíce humorných a satirických obsahů je spojeno s vývojem a příběhem toho či onoho národa. Můžeme tedy směle tvrdit, že humor je dílčí projev národní sebereflexe. 

„Vítězové nad Rakouskem“

V českých časopisech bylo ještě pár let po první světové válce hojně frekventované heslo „odrakouštění“. Vážné články rozebíraly přítomnost reliktů bývalé monarchie ve společnosti, humor a satira si z nich utahovaly a vedly k jejich odbourání ze státní praxe i z každodennosti. Stála za tím snaha odstřihnout se od bývalého státu, který se podle názoru „vítězů nad Rakouskem“ historicky přežil a který Čechům a jiným malým národům „ubližoval“.

Zobrazení degenerované rakouské šlechty (v čele s císařem), zpuchřelé rakouské byrokracie, vyžilých oficírů a vypelichaných orlů měla potvrzovat legitimitu nového demokratického režimu a nutnost jeho očištění od všeho špatného, co by do něj z monarchistické minulosti mohlo prolnout. Zcela se to nepovedlo, a jak glosoval Jiří Voskovec, Československo si za sebou v lecčems táhlo svou rakouskou vlečku. A někdy to bylo i dobře. 

V tehdejších humoristických a satirických obrazech vidíme vedle principu zkratky, který se prosadil již před válkou, i popisnou, v jádru realistickou kresbu, která více než s abstrahující glosou pracuje s polopatickým příběhem, doplněným i textovým výkladem. Humor a satira prošly od devadesátých let 19. století do počátku dvacátých let 20. století výraznými změnami směřujícími k duchu a stylu moderní evropské kultury. Pro jejich pochopení je dobré přehrát si krátký instruktážní „film“ o vývoji českého časopiseckého humoru a satiry. 

Protagonisté 

Byť se literární i výtvarná satira objevuje v památkách po staletí, je v moderní středoevropské kultuře důležitý především rok 1848, kdy se do médií dostává jako stěžejní náplň tematika politiky a veřejného života. Připomeňme zde exkluzivní a nadčasovou osobnost Karla Havlíčka, v kresbě pak vynikali Karel Purkyně a Hyppolit Soběslav Pinkas. První vytvářel obrazovou složku časopisu Brejle, druhý kreslil od ledna 1849 do Havlíčkovy přílohy Národních novinŠotka. Potom přišlo několikaleté období Bachova absolutismu, které veřejně publikované satiře nepřálo a tolerovalo nejvýše krotký humor na nepolitická témata. Z tohoto pohledu vzala nuda v Rakousku za své počátkem šedesátých let. 

Již od roku 1858 vycházely Vilímkovy Humoristické listy, do nichž se obnova veřejného politického života promítla v soustavném zveřejňování stále ostřeji pojatých textů i obrázků, jejichž smyslem bylo propagačně podpořit program tehdejších národně liberálních reprezentantů české politiky.

Nebylo snadné v pravidelné periodicitě vydávání naplňovat obsah kvalitními příspěvky. Texty vypomáhali za drobný „žold“ nadšení studenti, kresby tvořil režisér a herec František Karel Kolár. Inspiroval se při tom anglickou, francouzskou a německou kresbou, která pracovala především s deformací hlavy a tváře pro zdůraznění žádoucích rysů vypovídajících o roli zobrazovaného aktéra. Kolár dlouho držel standard české časopisecké karikatury. Na konci sedmdesátých let pak místo dvorního ilustrátora Humoristických listů převzal Karel Krejčík, jenž po dvacetiletí náležel k českým autorským dominantám.

Mezinárodní sdílení

Rozvoj obrazové satiry do konce Rakouska-Uherska záležel především na uměleckých osobnostech výrazných jednotlivců. Na některé z nich navazovala satira a karikatura poválečná. Zčásti se někteří autoři přehoupli svým aktivním tvůrčím věkem i do období meziválečného. 

K těmto stěžejním tvůrcům řadíme v oblasti kresby Mikoláše Alše, Luďka Marolda, Viktora Olivu, Emila Holárka a zejména už skutečně moderní tvůrce, jejichž význam přesahoval hranice českých zemí: Františka Gellnera, Václava Hradeckého, Františka Kupku, Zdeňka Kratochvíla, Josefa Ladu, Karla Stroffa, Vratislava Hugo Brunnera, Josefa Čapka…

Obecně je pro časopiseckou satiru příznačné, že její modernizační rozvoj nesou především levicově orientované socialistické časopisy, dále časopisy orientované pokrokářsky a anarchisticky. To byla po roce 1900 brněnská Rašple a Šibeničky, pražský Petrklíč, Kopřivy a Karikatury, v přelomu mezi Rakouskem a Československem Nebojsa.

V těchto titulech, samozřejmě včetně nejstarší linie zosobněné Humoristickými listy, se zřetelně projevuje vliv mezinárodního sdílení a přebírání vzorů satirické a karikaturistické moderny. Totéž se ovšem děje v tvorbě německé, rakouské, polské, maďarské, jihoslovanské.

TIP: Přes rychlé stroje k bulvárům: Dějiny žurnalistiky

Za všechny cizojazyčné vzory, které u nás podnítily „pokrokovou“ kresebnou a myšlenkovou recepci, jmenujme průlomově avantgardní mnichovský časopis Simplicissimus. Výčet českých titulů a autorů podílejících se před první světovou válkou na vzedmutí kvality i kvantity satirické reflexe a sebereflexe evropských národních společností byl by zajisté mnohem širší a obsažnější.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Mamuti patří k dávným živočichům, u nichž existuje alespoň teoretická šance, že se nám je podaří naklonovat.

Zajímavosti

Únosů mladých žen a dívek indiány se v historii odehrálo hned několik

Historie

Soustava evropských teleskopů

V provozu od roku: 1998–2001
Průměr: každý ze čtyř dalekohledů 8,2 m

Soustava dalekohledů VLT (Very Large Telescope) představuje vlajkovou loď evropské astronomie pro pozorování vesmíru ze zemského povrchu. Jedná se o největší systém evropských teleskopů: Vyrostl na hoře Cerro Paranal na severu Chile, v centrální části pouště Atacama, která je nejsušším místem na světě. Dalekohledy spravuje Evropská jižní observatoř (European South Observatory, ESO), k jejímž členům se od roku 2007 řadí i Česká republika. 

Základ observatoře tvoří čtyři dalekohledy, každý o průměru 8,2 m: Antu (v provozu od roku 1998), Kueyen (1999), Melipal (2000) a Yepun (2001). Kromě toho do soustavy patří i čtyři pomocné přístroje o průměru 1,8 m. Mohou pracovat všechny společně, a vytvořit tak obří interferometr VLTI, který astronomům umožní sledovat až 25× jemnější podrobnosti než v případě každého teleskopu zvlášť.

Do vybavení dalekohledů jsou zařazovány stále nové a dokonalejší detektory i kamery. Například zařízení GRAVITY pro interferometr VLTI provedlo první přímé pozorování exoplanety prostřednictvím optické interferometrie. Díky této metodě se podařilo odhalit komplexní atmosféru tělesa, v níž oblaka železných a křemičitých částic víří v bouři planetárních rozměrů. Použitý postup nabízí jedinečnou možnost průzkumu dnes známých planet mimo Sluneční soustavu.

Přístroj GRAVITY rovněž přinesl další důkaz dlouho předpokládané přítomnosti superhmotné černé díry ve středu naší Galaxie. Nová pozorování zachycují shluk plynu obíhající po kruhové dráze těsně nad horizontem událostí, a to rychlostí odpovídající až 30 % rychlosti světla. 

Vesmír

Požáry v Grónsku z roku 2017

Věda
Zajímavosti

Karikaturisté ukazovali bitvu jako klání generálů – v zákopech ale trpěly desetitisíce vojáků.

Válka

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907