Císařovo fiasko: Proč málem skončila turecká válka Josefa II. neúspěchem?

01.04.2021 - Marek Vlha

Josef II. je ve všeobecném povědomí zapsán jako osvícenec a reformátor. On sám se však zároveň viděl jako vojevůdce a toužil získat vavříny, kterými by se přiblížil Fridrichovi II., svému pruskému protivníkovi a do značné míry vzoru

<p>Válkou proti Osmanské říši <strong>Josef II.</strong> svou vnitropolitickou situaci ke konci své vlády ještě podstatně zhoršil. Situaci Rakouska nakonec zachránil generál <strong>Laudon</strong>, který v říjnu roku 1789 dobyl Bělehrad.</p>

Válkou proti Osmanské říši Josef II. svou vnitropolitickou situaci ke konci své vlády ještě podstatně zhoršil. Situaci Rakouska nakonec zachránil generál Laudon, který v říjnu roku 1789 dobyl Bělehrad.


Reklama

Císař Josef II. neustále chodil ve vojenském stejnokroji. Ale milovat uniformu a zajímat se o armádu ještě neznamená, že se z někoho stane mistr polních bitev. Poněkud rozpačitě dopadla už „bramborová válka“ s Pruskem o bavorské dědictví (1778–1779), svedená ještě na sklonku spoluvlády Josefa II. a Marie Terezie. Josefova pozdější válka, tentokrát namířená proti Turkům (1787–1791), dopadla mnohem trapněji. A pro mnoho císařských vojáků, stíhaných spíš epidemiemi než osmanskými zbraněmi, také tragičtěji.

Svody ruské carevny

Může se zdát podivné, že se střízlivý osvícenec pustil do tak podivného podniku, jako byla balkánská válka s Turky. Co k tomu Josefa II. vedlo? V první řadě k tomu přispělo jeho znechucení ze zahraničně politických neúspěchů na západě. Fridrich II. sice zesnul, ale Prusko nadále blokovalo případné pokusy o revize hranic. Šíření habsburské moci zůstávalo zablokováno i na Apeninském poloostrově, takže jiná oblast k expanzi než Balkán prostě nezbývala. Císař by se ovšem do takového dobrodružství nepustil, kdyby nepodlehl přemlouvání ze strany carevny Kateřiny II.

V roce 1785 ho pozvala ruská vládkyně na návštěvu Krymu. Toto odlehlé území Rusové připojili teprve před pár lety a Kateřina ho chtěla předvést v co nejlepším světle. Postaral se o to její milec kníže Potěmkin. Právě kvůli carevně a evropským hostům nechal kníže budovat dnes příslovečné Potěmkinovy vesnice.

Josef II. si nicméně dokázal uvědomit odvrácenou stranu slavností a nádhery, jejichž leskem Potěmkin urozenou společnost oslňoval. O deseti tisících nevolníků vykonávajících příkazy carevnina „Holoubka“ prohlásil: „Osm set hodin od hlavního města stavějí cesty, hloubí přístavy, na močálech stavějí domy, uprostřed pouště zvedají paláce a zakládají anglické parky, a to všechno bez výplaty. Nemají kam hlavu složit, chybí jim jídlo, a oni ani nemuknou.“

Hned od počátku Josef očekával, že dojde na přemlouvání k účasti v nové válce proti Turkům. V souladu se zkušeným rádcem knížetem Kounicem mu původně nemínil podlehnout, ovšem rafinovanost ruských hostitelů byla nesmírná. Před Josefovýma očima defilovaly masy vojáků, na vodu se spouštěly mohutné válečné lodě, nedávno založený Sevastopol obklopovala moderní opevnění. Vrcholem důmyslně zaranžované podívané se stala monumentální „rekonstrukce“ ruského vítězství nad Švédy u Poltavy, již převedly tisíce vojáků.

Začátek trapné války

A co na tohle divadlo císař Říše římské národa německého? Ještě tentýž den podepsal s Ruskem spojeneckou smlouvu proti Osmanům. Na jejím základě měla Rakousku připadnout západní část Balkánu, zatímco Rusku všechno ostatní včetně Řecka či samotného Istanbulu. Ta tam byla Josefova střízlivost, Potěmkinův spektákl vykonal své. 

Zprávy o rusko-rakouském spojenectví pochopitelně vyvolaly odezvu. Francie a Británie vyjádřily Osmanské říši podporu a v Istanbulu se dostali do popředí váleční jestřábi. Ruského velvyslance uvrhli do vězení a carevně vyhlásili válku. Nyní byla řada na Josefovi, vázaném spojeneckou smlouvou. Nejlépe by udělal, kdyby vystoupil pouze v roli zprostředkovatele a věnoval se vnitřním problémům své rozklížené říše. Ale on se cítil vázán slibem, kterému se rozhodl dostát i navzdory skutečnosti, že z války koukal hlavně prospěch Ruska. Nepomohlo ani odrazování ze strany maršála Lacyho, císařova blízkého poradce ve vojenských záležitostech

Když se v únoru 1788 doslechl o vstupu Rakouska do války starý maršál Laudon, nejschopnější habsburský vojevůdce své doby, vypravil se do Vídně, aby panovníkovi opět nabídl svoje služby. Josef II. mu však blahosklonně odpověděl, aby se raději vrátil do ústraní a užíval si odpočinku. Místo talentovaného Laudona tak s císařem osnoval vojenské plány Lacy, nepochybně protřelý dvořan, leč nevalný stratég.

Základ budoucích potíží vězel už v tom, jakým způsobem se rozložila 170 tisíc mužů čítající rakouská armáda. Lacy a Josef II. ji roztáhli do řídké linie podél celé hranice s Turky, takže nemohla účinně operovat a byla naopak sama vystavena tlaku koncentrovaných osmanským vojskům. 

Zachránce situace

První výstřely nové rakousko-turecké války působily nadějně. Dne 20. března 1788 dorazil císař do hlavního štábu a posléze se osobně se zúčastnil útoku na pevnost Šabec na řece Sávě. Málem ho přitom zasáhla dělová kule, jež poslala k zemi tři členy jeho suity. Pevnost rychle padla a císařští dostali do rukou stovky zajatců. Pak se ovšem vrtkavá Fortuna od Josefa odvrátila. V první řadě selhal pokus o dobytí Bělehradu, klíčového válečného cíle. Svoji roli v tomto případě sehrály močály v okolí Dunaje, přející četným nemocem. Císař, zkroušený ztrátami mezi svými vojáky, sice usilovně úředničil, jak bylo jeho zvykem, nedostávalo se mu však rozhodnosti při vedení vojenských operací. Snažil se pro svoje muže dělat co nejvíc a asketicky snášel skromnou vojenskou stravu, ale co naplat, na porážku nepřítele to nestačilo.

Alespoň jedno neštěstí se obrátilo v cosi pozitivního. Kníže Karel z Lichtenštejna, jenž velel operacím v oblasti Chorvatska, musel svůj post opustit kvůli nemoci. Místo něj povolal Josef do služby nedávno odmítnutého Laudona. Když se ostřílený maršál ocitl v srpnu 1788 před obléhanou osmanskou pevností Dubica, vítali ho rakouští vojáci provoláváním „Ať žije hrdina Laudon!“, ba dokonce „Ať žije svatý Laudon!“. O osm dní později navzdory tuhému odporu Turků Dubica padla.

Další úspěch slavil Laudon při dobývání pevnosti Novi. Když se doslechl, že obleženým poslali Turci velké posily, nechal zapálit podkop pod pevnostní zdí, která se pak zřítila. Na 1 200 dobrovolníků následně vtrhlo do pevnosti, dobylo vnější zdi a namířilo osmanská děla na vnitřní pevnost, jejíž posádce nezbylo než složit zbraně. Stalo se tak 1. října. Studený a deštivý podzim další operace znemožnil a Laudon se vydal do Vídně, která mu připravila velkolepé uvítání. 

Císařovo fiasko

Zatímco Laudon slavil úspěchy v Chorvatsku, Josef II. zůstával s hlavní armádou v ležení nedaleko Bělehradu, kde jeho oddíly decimovala úplavice, žlutá zimnice a další choroby. Proti tomu byly bezradné i Josefovy reformy v organizaci armádní zdravotní služby. To nejhorší však mělo teprve přijít.

Turci se rozhodli zaútočit na nečekaném místě a odlákat protivníka od Bělehradu. Vpadli do Banátu, takže Josef odtáhl bránit vlastní hranice. Právě během tohoto přesunu, v noci z 20. na 21. září, došlo v Josefově sáhodlouhé koloně pěšáků, jezdců a povozů k panice. Na jejím počátku stála kořalka a skupinky nestřídmých vojáků, kteří si ve tmě spletli vlastní spolubojovníky s Turky. Zahájili po sobě palbu, v níž se ocitl zadní voj Josefova vojska.

Německé volání důstojníků k zastavení střelby „Halt!“ si opilci vyložili jako turecké „Alláh!“ a neštěstí bylo hotovo. V nočním chaosu po sobě jednotky navzájem pálily, vozatajové zachvácení hrůzou přeřezávali šraňky u vozů a dělových lafet a ujížděli na koních, kam to šlo. Císař se pokusil panice zabránit, ale záhy se sám dostal do střelby a musel se spasit útěkem. 

Teprve ranní světlo odhalilo úplný rozsah zbytečné katastrofy. Josef II. přišel o deset tisíc mužů (raněných, mrtvých a dezertérů), nepočítaje obrovské škody na trénu. Stručně řečeno, boj proti neexistujícímu nepříteli přivodil prakticky stejně ztrát než skutečná polní bitva. Dva měsíce po této trapné a zároveň strašlivé události císařova osobní účast ve válce skončila. Odjel do Vídně, protože na něho plně dolehla žlutá zimnice, další „dárek“ od oné nepovedené války. Cítil se tak bídně, že dokonce přijal poslední pomazání. 

Bylo opět na třiasedmdesátiletém Laudonovi, aby zachraňoval, co půjde. V květnu 1789 už byl zase zpátky u své čtyřicetitisícové armády v Chorvatsku a pokračoval v tom, v čem vedle nečekaných nájezdů tak vynikal – v obléhací válce. V červenci ovládl Bebir (dnešní Gradišku), a vzápětí mu došly dobré zprávy i od rakouského sboru pod velením Fridricha Josiase Sasko-Koburského. Ten válčil společně s ruskými oddíly na východě, mimo jiné po boku Alexandra Vasiljeviče Suvorova, a podílel se na vítězstvích u Fokšan a na řece Rimnik. 

Laudonův největší triumf

Pořád tu zbýval hlavní cíl rakouských zbraní – Bělehrad. Bojový stav armády, jež ho měla oblehnout, klesl kvůli chorobám na 48 000 mužů. Laudonovi se do postupu příliš nechtělo a navrhoval nejdříve doplnit prořídlé řady, ale příkazům císaře odporovat nemohl. V září obratně zmátl Turky ohledně své trasy a pronikl k Bělehradu. Přivedl s sebou dva tisíce venkovanů, kteří začali budovat rozsáhlá polní opevnění proti městu i případným osmanským posilám zvnějšku. V Bělehradu mu vzdorovala odhodlaná posádka s asi pěti sty děly, a tak mu nezbývalo, než zahájit vleklé systematické obléhání. Čest odpálit první výstřel na Bělehrad dostal mladý arcivévoda František, pozdější císař František II. 

Podobně jako před rokem Josef II. snášeli Laudon a jeho generálové před Bělehradem veškeré nepohodlí táborového života. Každý den metaly rakouské kanóny a moždíře na tureckou pevnost záplavu střel, zatímco pěchota odrážela časté výpady. Koncem září dospěl Laudon k rozhodnutí provést průlomovou zteč. Svým důstojníkům před ní řekl: „Přátelé, zde je místo, na kterém musíme buď zvítězit, nebo padnout.“

TIP: Kříž pod vládou půlměsíce: Jak vypadal život Evropanů během turecké expanze?

Ve čtyři hodiny ráno 30. září zahnaly salvy císařských děl Turky z palisád na předměstí Bělehradu. V čele útoku vyrazili elitní granátníci, kteří zahájili nelítostný boj o každý dům. Mezi nimi se nacházel mladý obrozenec Jan Jeník z Bratřic, který ve svých pamětech útok popsal jako „strašlivou krvavou lázeň“. Předměstí bylo dobyto a turecká posádka v samotném Bělehradu kapitulovala tváří v tvář bezvýchodné situaci 8. října 1789. Pro Laudona to byl patrně nejslavnější den života.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Největší dosud objevený exemplář Tyrannosaura rexe, pojmenovaný podle své objevitelky, paleontoložky Sue Hendricksonové „Sue“, měří na délku 12,3 metru a zaživa vážil až kolem 9500 kilogramů.

Věda
Zajímavosti

Mapa bitvy u Liberce. Vlevo rakouský polní maršál hrabě Christian Moritz von Königsegg-Rothenfels, vpravo pruský vévoda August Wilhelm Braunschweig-Bevern.

Historie

Jelenům wapiti v Yellowstonu téměř vůbec nevadí možnost, že se mohou setkat s vlčí smečkou, přestože na vlky každých 7 až 11 dní skutečně narazí. Během zimy obývá park okolo pěti tisíc jelenů, v létě až kolem 20 tisíc kusů...

Příroda

Kilo a půl humra si v newyorské restauraci dáte zhruba za 35 dolarů (750 Kč). Cena právě uloveného zvířete se v USA pohybuje okolo 7 dolarů za libru (150 korun za půl kilogramu). 

Zajímavosti

Astronaut Piers Sellers během výstupu do otevřeného prostoru v rámci mise STS-121.

Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907