Člověk jako jídlo: Role kanibalismu v lidské historii
Případy kanibalismu se táhnou lidskou historií jako příslovečná červená nit, i když pojídání bližních patří u většiny etnik mezi největší tabu. Jak tato hrůzná praktika ovlivnila člověka, jeho zdraví a vývoj? A může mít i nějakou světlou stránku?
Kanibalismus znamená pojídání příslušníků vlastního druhu. Na světě byl prokázán u více než půldruhého tisíce živočichů – a patří k nim i Homo sapiens. Pro lidský kanibalismus se někdy používá termín antropofagie neboli lidojedství, přičemž původ slova „kanibal“ je příkladem omylu, či dokonce cílené manipulace s fakty. Odvozuje se od jména Caníbales, které dali Španělé po objevení Ameriky jednomu z indiánských kmenů. Ve španělštině se výraz „canibal“ či „caribal“ používal ve významu „divoch“ a indiány z Velkých Antil takto jako první označil Kryštof Kolumbus ve svých denících.
Pravěcí lovci
Významu „lidojed“ nabylo pojmenování pro „divochy“ až později. Karibové – jak dnes těmto indiánům říkáme – však kanibalismus neprovozovali a Kolumbus sám zvěstem o domorodých lidožroutech nevěřil. Španělští conquistadoři přesto udržovali kanibalskou pověst Karibů při životě, protože pak mohli podrobování původních obyvatel a zabírání jejich území prezentovat jako šíření civilizace a boj s divošskými praktikami.
I když „divošští“ Karibové lidské maso nejedli, nejsou dějiny na případy kanibalismu skoupé. Naopak, lidojedství má velmi hluboké kořeny. Existují o něm nepřímé doklady v mýtech i pohádkách, přičemž v naší kultuře patří k nejznámějším ta o perníkové chaloupce. Vedle toho máme k dispozici zcela hmatatelné důkazy v podobě archeologických nálezů. V lokalitě Gran Dolina ve španělském pohoří Atapuerca se podařilo nalézt ostatky několika desítek pravěkých lidí druhu Homo antecessor, kteří tam žili před 0,8–1,2 milionu roků. Na kostech 11 jedinců našli vědci stopy po řezech kamennou čepelí, a to v místech, kde se na kost upíná sval. Stejné známky zanechá řez i na zvířecí kosti při porcování úlovku.
Rituály předků
Podobné nálezy z mnoha jiných míst dokládají kanibalismus také mezi pravěkými lidmi druhů Homo erectus, Homo neanderthalensis a mimo jakoukoliv pochybnost rovněž u našich přímých předků Homo sapiens. V řadě případů nebyly z kostí pouze ořezány svaly, ale lidojedi je roztloukali, aby z nich získali morek. A rozbíjeli také lebky, aby se dostali k mozku.
Kanibalismus se často vysvětluje strádáním, hladomorem, a tedy nedostatkem potravy. Lidské tělo však nepředstavuje příliš vydatný zdroj. Z jediného divokého koně mohli pravěcí lidé získat víc živin, než pokud zkonzumovali šest příslušníků vlastního druhu. Oproti lovu velkých zvířat, jako je právě divoký kůň, bizon či sob, ovšem nevyžaduje „lov“ člověka tak velké úsilí. Z porovnání poměru vynaložené energie a energie získané konzumací masa tudíž nemusel kanibalismus vycházet zas tak špatně. Přesto hlad zřejmě netvořil jeho hlavní hnací sílu. V lokalitě Gran Dolina jsou patrné stopy po pojídání lidí v období několika staletí, jinými slovy místní lidojedi neřešili uvedeným způsobem momentální nedostatek potravy.
Šokující je pro nás nejspíš fakt, že většinu tamních obětí kanibalských hodů představovaly děti. Velmi podobně se projevuje kanibalismus i u našich nejbližších příbuzných z živočišné říše. Pokud se šimpanzí samice s mládětem zatoulá do blízkosti hranic jiné tlupy, mohou ji napadnout cizí samci hlídající své území. Ti potom často zabijí mládě, protože je slabé a nemá šanci dospělé zvíře vážněji poranit. Jeho maso pak šimpanzí kanibalové zkonzumují. Vědci popsané chování vykládají jako akt obrany teritoria a předpokládají, že podobně si mohli svá území chránit i lidé druhu Homo antecessor.
Žádná hromada orgánů
Mezi zvířaty se kanibalismus velmi rozšířil, drtivá většina lidských etnik a kultur ho ovšem striktně zakazuje. Důvod, proč jej člověk odmítá, tkví v tom, že na rozdíl od zvířat myslí v kategoriích. Od nejútlejšího věku se učíme vše třídit a zařazovat do „škatulek“. Lidi si pro daný účel charakterizujeme jako inteligentní, racionálně uvažující bytosti, které mají svou osobnost, touhu po životě a vazby s ostatními. Zařazení do škatulky „člověk“ se držíme i v případě nebožtíků, kteří svých typických vlastností pozbyli. Mrtvé tělo pro nás stále ještě znamená člověka, nikoliv hromadu tkání a orgánů. Proto je pro nás nepřijatelná i konzumace masa obětí havárií nebo přírodních pohrom.
Jasně se to ukázalo například po ztroskotání arktické výpravy Johna Franklina roku 1847 nebo u šestnácti osob, jež v roce 1972 přežily havárii letadla v Andách. Trosečníci začali jíst maso mrtvých až ve chvíli, kdy jim samotným hrozila smrt hladem. Americký filozof William Irvine zas demonstruje sílu kategorie „člověk“ na drastickém hypotetickém příkladu: Jsme ochotni chovat na farmě skot a zabíjet ho pro hovězí, ale je pro nás nepřijatelné stejným způsobem odchovávat děti a pojídat jejich maso. Přitom argumenty, jimiž ospravedlňujeme chov skotu, bychom mohli použít i pro „výkrm“ dětí. Obdobně jako zvířata by ani ony proti chovu nijak neprotestovaly a do určitého věku by pro ně rovněž platilo, že nezvládnou racionálně uvažovat.
Ve znamení kříže
Navzdory všem tabu se kanibalismus praktikoval, a to zdaleka nejen v prehistorických dobách. Když během první křížové výpravy dobyli křižáci v roce 1098 dnešní syrské město Maarat an-Numán, pojídali tam maso zabitých muslimů. Zprávy o hrůzném činu se dochovaly v několika nezávislých písemných pramenech, takže o jejich pravdivosti historici nepochybují. Ve výkladu události se však kronikáři rozcházejí. Někteří ospravedlňují jednání křižáků zoufalým nedostatkem jídla a také faktem, že kanibalské hody proběhly údajně potají a bez vědomí velitelů. Jiné prameny uvádějí, že šlo o veřejný promyšlený akt se souhlasem vůdců výpravy a jeho hlavním účelem bylo nahnat muslimům hrůzu.
O kanibalismus se přičinila i starověká a středověká medicína. Řecký lékař Galén ve 2. století př. n. l. doporučoval k léčbě některých chorob konzumovat lidskou krev. V antickém Římě se jako zdroj síly pila krev gladiátorů padlých v zápasech. Středověcí lékaři předepisovali na určité choroby drcené staroegyptské mumie, později však „surovinu z dovozu“ nahradily „domácí zdroje“. K výrobě léků sloužilo maso, kůže, kosti, tuk, a dokonce i moč z těl popravených zločinců nebo mrtvol ukradených z hrobů. A nešlo o pokoutní praktiku: Léčily se tak rovněž korunované hlavy, církevní hodnostáři či věhlasní učenci (viz Hrůzyplná medicína).
Nemoc lidojedů
Zajímavý důkaz o rozšíření kanibalismu ve světě přinesl tým z University College London pod vedením Johna Collinge. Ten se zabývá tzv. prionovými onemocněními, označovanými také jako spongiformní encefalopatie. Jde o velmi zvláštní druh infekčních chorob, jejichž původce tvoří bílkovinná molekula tzv. prionového proteinu. V organismu jej mají všichni obratlovci: Vyskytuje se ve veškerých tělesných tkáních a chrání buňky před extrémní zátěží, ale za běžných okolností se příliš neuplatňuje. Organismus se bez něj docela dobře obejde, což se prokázalo u myší, jimž vědci zablokovali gen pro jeho produkci – a hlodavcům zjevně nic nechybělo.
Bílkovinná molekula prionového proteinu má typické prostorové uspořádání, problémy ovšem nastanou, když se její trojrozměrný tvar změní. Pak totiž získává zcela nové a v mnoha ohledech překvapivé vlastnosti. Buňky nedokážou pozměněné „vysloužilé“ molekuly zlikvidovat, a ty se tudíž hromadí. Na jejich zvýšené množství jsou citlivé především neurony mozku a míchy, takže odumírají. Ničivě přitom působí stále jedna a tatáž bílkovina, jen jinak „sbalená“. Nabízí se analogie se zašmodrchanou tkaničkou od bot, kdy je to pořád stejná tkanička, ale botu už si s ní nikdo nezaváže. Zdravý prionový protein změní po kontaktu s poškozeným protějškem své prostorové uspořádání a zašmodrchá se. Deformované molekuly pak začnou ničit buňky mozku a míchy, načež vzniká nevyléčitelné a ve 100 % případů smrtelné onemocnění.
Laskavé pohřby
Po druhé světové válce narazili lékaři na Nové Guineji mezi příslušníky kmene Foreů na onemocnění, jež domorodci nazývali „kuru“. Postihovalo hlavně ženy a děti a šířilo se rituálním kanibalismem. Foreové pojídali při pohřbech těla nebožtíků, s tím že mozek dostávaly ženy a děti – a právě v jejich organismu se pak rozjela smrtící řetězová reakce. Kanibalismus měl u kmene čistě rituální povahu. Pozůstalí tak prokazovali nebožtíkovi lásku a úctu, šlo o projev velmi silných citů. Foreové proto jen těžko chápali pohřby do země: Ponechat zesnulého napospas rozkladu vnímali jako zcela nepřijatelný výraz neúcty. Ani oni tedy neviděli v mrtvém pouhé „maso“ a nadále k němu uchovávali silné pouto, které ventilovali rituálním kanibalismem.
Onemocnění kuru po čase vymizelo, což se přičítalo osvětě, díky níž se podařilo rituální pojídání lidských ostatků vymýtit. Podle Johna Collinge však za ústupem choroby stála evoluce a přírodní výběr. Spolu s kolegy otestoval na geny pro prionový protein i jiná etnika, a rovněž u nich zjistil významně snížené podíly jedinců s dědičnými vlohami pro náchylnost ke kuru. Collinge zmíněný fakt interpretuje jako důsledek kanibalismu, který naši předkové kdysi provozovali v poměrně širokém měřítku. Lidstvo tak prošlo intenzivní selekcí na vlohy zvyšující odolnost vůči smrtícím prionům.
Hrůzyplná medicína
„Lidé se neptali: Měl bych jíst lidské maso? Ptali se: Jaké lidské maso bych měl jíst?“ líčí situaci v minulých staletích britský historik Richard Sugg. Na bolesti hlavy, ale i na deprese se užíval prášek z drcených lidských lebek smíchaný s čokoládou či alkoholem. Tuk z lidských mrtvol se dával na zanícené rány a do kůže si ho vtírali pacienti postižení dnou. Vysoce ceněná byla krev, o níž se věřilo, že obsahuje „vitální sílu“. Někdy se upřednostňovala krev panen, jindy mladých mužů a hojně s ní kšeftovali kati, kteří ji odebírali z těl popravených zločinců. Lidskou krev se doporučovalo pít co možná nejčerstvější, a francouzská receptura z roku 1679 ji dokonce radila zpracovat na marmeládu.
Děsivá praxe dosáhla vrcholu zhruba o rok později, nicméně německé lékárenské katalogy uváděly mleté egyptské mumie jako jednu z používaných surovin ještě v roce 1910. Když jezdili evropští misionáři vymítat kanibalismus do Nového světa, „Evropa tenkrát dost možná konzumovala víc lidského masa než její kolonie“, uzavírá Sugg.
