Jak by vypadal jaderný výbuch, pokud by k němu došlo ve vesmíru?
Maketa Car-bomby v Sarově
Díky dokumentaristům máme poměrně přesnou představu o tom, jak vypadá jaderná exploze a jaké jsou její následky. Týká se to ale takřka výhradně scénářů, které počítají s explozí na povrchu Země. Jak by ale vypadal jaderný výbuch, pokud by k němu došlo ve vesmíru?
Odborníci už ve skutečnosti jistou představu mají. Spojené státy v červenci 1962 uskutečnily jaderný test Starfish Prime. Exploze o síle 1,4 megatuny TNT se odehrála nad Pacifikem, poblíž Johnstonova atolu, ve výšce asi 400 kilometrů. To zhruba odpovídá oběžné dráze Mezinárodní vesmírné stanice. Jde o jadernou explozi v největší vzdálenosti od Země a také doposud nejsilnější explozi ve vesmíru. Detonace Starfish Prime vytvořila velikou ohnivou kouli a elektromagnetický pulz (EMP) s dosahem přes 1 000 kilometrů.
Co kdyby ale ve vesmíru explodovala termojaderná Car-bomba, nejsilnější známá puma, jejíž exploze odpovídala 50 až 58 megatunám TNT, řekněme nad USA, v podobné výšce jako Starfish Prime? Taková exploze by vytvořila gigantickou ohnivou kouli, která by prvních 10 sekund mohla lidem trvale poškodit zrak. Tvrdé záření exploze by sice nezasáhlo zemský povrch, ale vyřadilo by spoustu satelitů, od vědeckých a komunikačních, až po vojenské. A také by zřejmě ohrozilo život posádky Mezinárodní vesmírné stanice.
TIP: Hrátky s Pandořinou skříňkou: Největší jaderné pokusy v lidských dějinách
Elektromagnetický pulz takové mamutí exploze by pokryl třetinu území USA, kde by zlikvidoval elektrické rozvodné sítě i veškerou nechráněnou elektroniku. Na druhou stranu, lidé v širokém okolí exploze by si celé dny užívali pohled na nádherné „polární“ záře.
V dnešní době ale taková exploze podle všeho nehrozí. Tak velké jaderné pumy už oficiálně neexistují. Navíc, Car-bomba vážila asi 27 tun a jen velmi málo dnešních raket by něco takového dokázalo do vesmíru dopravit.
Business Insider
ZajímavostiSpisovatel pečlivě budoval svou image dobrodruha. Vpravo Karel May (1842–1912) jako Old Shatterhand, vlevo na snímku z roku 1905.
VědaČervené světlo pomáhá stárnoucím očím
VesmírLedoví obři Uran a Neptun
HistorieNa sklonku života pobýval Václav Eusebius v Roudnici nad Labem.
VálkaPůvodně Messerschmitt Bf 109, později Avia S-199, která se v roce 1948 dostala do Izraele a bojovala v izraelsko-arabských válkách
PřírodaHoral každým coulem
Symbolem horolezectví a života ve vyšších nadmořských výškách by mohl být jak divoký (Bos mutus) a jeho domestikovaná forma jak domácí (Bos grunniens). Tento mohutný sudokopytník s dlouhou srstí obývá oblasti střední Asie a žije v nadmořských výškách až kolem 5 500 metrů nad mořem (nepotvrzené údaje uvádí i 6 100 m n. m.). Díky velmi dobře tepelně izolující srsti a mnoha dalším adaptacím pro život na vysokohorských loukách a náhorních plošinách byl tento druh skotu ceněn již ve starověku. Dodnes je domestikovaná forma jaka využívána šerpy k vynášení zavazadel horolezcům v Himálaji. Jak přitom není žádný střízlík – velcí samci přesahují hmotnost jedné tuny a v plecích mohou dosáhnout výšky 2,2 metru. Samice jsou v porovnání se samci asi o třetinu menší. Také domestikovaní jaci zdaleka nedosahují velikosti svých divokých předků, samci váží maximálně 580 kilogramů.
„Nízkohorská“ nemoc
Mezi adaptace, které jakům umožňují obývat nehostinné prostředí vysokých horstev, patří celkově větší plíce a srdce, než jaké má skot žijící v nížinách. Tito kopytníci mají také lepší schopnost přenosu kyslíku v krvi díky fetálnímu hemoglobinu, který u nich zůstává aktivní po celý život. Jaci jsou tak dobře přizpůsobeni svému prostředí, že v nížinách poměrně rychle hynou! Ohrožují je zde běžné nemoci a teploty nad 15 °C.
