Ďábelské číslo 666: Co se skrývá pod biblickým výpočtem?
Nejznámější knihou Nového zákona je pravděpodobně Zjevení Janovo neboli Apokalypsa. Tento text útočí na obrazotvornost čtenáře sérií neucelených, matoucích, a někdy až morbidních obrazů
Zjevení Janovo mezi evangelia příliš dobře nezapadá a v celém Novém zákoně představuje jedinou prorockou knihu. Dnes se termín „apokalypsa“ vžil jako synonymum pro globální katastrofu, ale jeho původ je zcela jiný. Slovo pochází z řečtiny a znamená „zjevení“. Proto také celý text začíná slovy: „Zjevení, které Bůh dal Ježíši Kristu, aby ukázal svým služebníkům, co se má brzo stát; naznačil to prostřednictvím anděla.“
Podobných spisů líčících konec světa najdeme v různých kulturách nepřeberné množství. Některé se dochovaly celé, z jiných máme k dispozici už jen pouhé zlomky, nicméně všechny – především v židovské tradici – vykazují společné rysy, které charakterizují i Zjevení.
Díla nikdy nevycházejí pod jménem skutečného autora. Naopak, programově se hlásí k některé z velkých biblických postav, jako byli Henoch nebo Mojžíš, což jim má dodávat na váze a věrohodnosti. Pro milovníky historie je však nejdůležitější poslední rys, totiž že se apokalypsy vydávají za starší, než ve skutečnosti jsou. Například kniha Daniel vznikla za vlády dynastie Seleukovců (312–64 př. n. l.), ale tváří se, že je z doby babylonského Nebukadnesara (634–562 př. n. l.).
Zjevení svatého Jana
Biblické Zjevení se kdysi připisovalo Janu Zebedeovi, domnělému autorovi Janova listu. Dnes však již předpokládáme, že tři Janové zmínění v Novém zákoně – apoštol Jan, Jan coby autor biblického listu a Jan jako pisatel Apokalypsy – byli třemi různými osobami.
Samotný tvůrce o sobě uvádí: „Já, Jan, váš bratr, který má s vámi účast na Ježíšově soužení i kralování a vytrvalosti, dostal jsem se pro slovo Boží a svědectví Ježíšovo na ostrov jménem Patmos.“ Zmiňovaný ostrov leží v Egejském moři, což vyvolává představu, že by uvedená osoba mohla v 1. století patřit k pronásledovaným křesťanům. Tehdy se odehrálo velké pronásledování zejména za císaře Nerona (vládl v letech 54–68), který ve středověké literatuře a umění často splývá přímo s Antikristem, a to i kvůli svým zrzavým vlasům.
Celé dílo je psáno „běžnou řečtinou“, názory odborníků na její kvalitu se však diametrálně liší. Například historik John Robinson ji označuje za poměrně ubohou a neumělou. Teolog Robert Henry Charles dokonce vyjádřil názor, že text někdo důsledně editoval poplatně vlastním potřebám. Výsledkem je prý již zmiňovaná nedokončenost jednotlivých obrazů bez snahy dát dílu logický rámec a celkovou koncepci. Snad i proto bylo Zjevení poslední knihou, která se dostala do kánonu.
Jak velká je Boží tvář?
Zřejmě nejznámější pasáž z celého díla zní: „To je třeba pochopit: Kdo má rozum, ať sečte číslice té šelmy. To číslo označuje člověka, a je to číslo šest set šedesát šest.“ Numerická kombinace se pak vtiskla hluboko do populární kultury jako jistý „kód otevírající bránu pekel“. Dnes zdobí zmíněná cifra trička fanoušků metalových kapel a v názvu ji má víc než třicítka filmů a seriálů. Co však ve skutečnosti vyjadřuje?
Především je důležité zdůraznit, že ve starověku i později ve středověku se číslům přikládal mnohem větší význam než dnes. Zejména před rozšířením arabského systému se na písmena do značné míry nahlíželo jako na čísla. Vždyť římské číslice jsou přece písmeny abecedy a naopak. Podobně je tomu u řecké alfabety: Například písmenu delta odpovídá hodnota 4, omikronu 70, mí 40 atd.
Podobné systémy pak umožňovaly vznik číselných hádanek, jež se těšily značné oblibě. Známý je například politický slogan načmáraný na zdi římského senátu, který zaznamenal historik Suetonius v roce 121. Text zní: „Nero, Orestes, Alkmeon zabili své matky.“ V řečtině se jméno Nero píše Νερων a jeho numerická hodnota činí 50 + 5 + 100 + 800 + 50 = 1 005; totéž číslo přitom dostaneme z věty „zabil svoji matku“, tedy ιδιαν μητερα απεκτεινε: (10 + 4 + 10 + 1 + 50) + (40 + 8 + 300 + 5 + 100 + 1) + (1 + 80 + 5 + 20 + 300 + 5 + 10 + 50 + 5) = 1 005. Závorky samozřejmě ve sčítání nejsou nutné, zde však naznačují začátky a konce jednotlivých slov. Výsledkem je slovní hříčka, v níž Nero „zabil svoji matku“, zatímco samotné jeho jméno říká totéž jinak.
Podobné hrátky umožňovala i hebrejská abeceda, kde má první písmeno aleph hodnotu 1 atd. Popsaný klíč se přitom užíval k interpretaci těch největších mystických pravd. Jakýmsi „vzorcem“ pro skryté čtení textů měl být například Žalm 14, 75: „Velký je náš Pán, je velmi mocný, jeho myšlení obsáhnout nelze.“ Ten některým učencům sloužil k určení samotných rozměrů božství.
Mezisoučtem bylo číslo 236 násobené 10 000 coby počtem nebeských kategorií. Jiné podobné spisy kupříkladu dokazovaly, že velikost Boží tváře je ke špičce nosu „jako pět tisíc ellů“, přičemž ell byla prastará míra pro loket (podle dané kultury může jít o 60–80 cm).
Význam čísla 666
S číselnou symbolikou pracuje i samotné Zjevení: Hovoří například o 3 × 7 katastrofách. Beránek má 7 rohů a 7 očí, a tehdejší čtenář dobře věděl, že kdo má sedm rohů, má dokonalou sílu, a kdo má sedm očí, je vševidoucí. Vyvolených je 12 000 z každého pokolení, starců sedících na trůnech před Bohem je 24. Zajímavé je číslo 144 000, jež stanovuje počet Božích věrných – zahrnuje posvátnou dvanáctku (12 × 12 = 144) jako znamení celku: Rok má 12 měsíců, Izrael tvoří 12 kmenů…
Pokud jde o cifru 666, dnes se nejčastěji setkáme s výkladem, že se jedná o „kód“ pro císaře Nerona, použije-li se pro interpretaci hebrejská abeceda. Problém tkví v tom, že je třeba jméno na číslo „napasovat“, tedy uvést jej v rozvinutém tvaru „Nero císař“ neboli „Neron kesar“.
TIP: Čertovské veledílo: Tajemství Codexu Gigas alias Ďáblovy bible
Relativní oblibě se těší i názor, že cifra skrývá jméno Hitlera. Součtem číslic dosazených za písmena můžeme k takovému výsledku opravdu dojít, ovšem jen za předpokladu, že A nahradíme číslem 100, B pak 101 atd. Pokud vynecháme specifické CH a všechna písmena s diakritikou, vyjde nám 107 + 108 + 119 + 111 + 104 + 117 = 666. Neexistuje však žádný zásadní důvod, proč by měl systém začínat právě stovkou. Popsané početní kouzlení spíš připomíná starý vtip se slovem „láska“: Když jedno písmeno vypustíte a čtyři změníte, dostanete „pivo“… Výsledky zkrátka odpovídají přání vykladačů, a spletitá problematika tak na své konečné rozuzlení teprve čeká.
Kniha plná nenávisti?
Do apokalyptické literatury patří v rámci bible ještě kniha Daniel, která se zrodila v době, kdy se rozpadla říše Alexandra Makedonského a vládu převzali takzvaní diadochové. Ti si obří říši rozdělili a Palestina se tak dostala do sféry vlivu Seleukovců. Dynastie začala s násilnou helenizací, například Antiochos Epifanes umístil do jeruzalémského chrámu sochu boha Dia. Židé byli nuceni nedržet šabat a jíst vepřové maso, jak dokládá například kniha Makabejská. Proti podobnému zacházení se samozřejmě bouřili, na což vládci odpovídali tvrdými represemi. Právě pohnutá situace pak dala zrod otázce „Proč Bůh takové věci dopustí“, ze které se zrodila kniha Daniel.
Kniha Danielova se stala předobrazem mnoha různých textů a například významně ovlivnila kumránské mnichy. Přívrženci této radikální skupiny žili v létě ve stanech, zimu trávili v jeskyních a pod vlivem apokalyptických představ produkovali vlastní spisy, které měly revolucionářský či přímo vojenský charakter. Paul Johnson píše, že například dokument Válka dětí Světla proti dětem Temnoty „nebyl apokalyptickou omáčkou, ale podrobným výcvikovým návodem pro bitvu, o které věřili, že co nevidět nastane“. Kumránský tábor měl proto obranné uspořádání a byl zajištěný strážní věží. Johnson však celou apokalyptickou literaturu považuje za xenofobní a nacionalistickou.
