Ďáblův dostih: Jak vznikla Velká pardubická a kdo jsou její největší hrdinové?

Velká pardubická se koná jednou za rok na necelých sedm kilometrů dlouhé klikaté trati s jednatřiceti překážkami, z nichž některé jsou děsivé a jiné ještě mnohem horší. Silný kůň s dobrým jezdcem ji může zdolat za deset minut nebo, což je stejně pravděpodobné, do cíle vůbec nedojet. Cenu získává ten, kdo doběhne do cíle první. Tradici každoročního pořádání přervala od roku 1874 jen období válek.

Rod Kinských

Původcem tohoto slavného dostihu byl hrabě Okta­vián Kinský. Proslul svou akrobatickou zdatností. Uměl v sedle udělat stojku na hlavě a rád jezdil s koňmi do budov, zejména po majestátním schodišti svého skvostného zámku Karlova Koruna, který navrhl architekt Santini. Také objel s kočárem vysokou terasu zámku a při jízdě prý vytáčel rohy tak rychle, že vnější kola visela ve vzduchu. Byl to zkrátka divoch a jeho nejoblíbenějším nástrojem k rozpoutání chaosu byl kůň. Přesto existovalo mezi pánem a koňmi láskyplné pouto, neslučitelné s úmyslnou krutostí nebo jen se zanedbáním péče. Když Kinský ležel roku 1896 na smrtelné posteli, do pokoje mu jednoho po druhém přivedli jeho koně, aby se s nimi rozloučil.

Oktavián nebyl v žádném případě jediný Kinský, který zanechal stopu v dostihovém světě. Jeho rod choval koně celá staletí, od roku 1723 pak oficiálně pro císařské jezdectvo. Vysloužili si pohádkové bohatství, rozlehlá panství a takovou moc a prestiž, jaká se častěji spojuje s monarchy. Choceňská rodová větev dokonce získala knížecí titul. Kinští měli přístup k nejlepším koním a stájím Evropy a většina členů rodu věděla, jak je využít.

Divoch Taffy

Velké pardubické by však nebylo právě bez Oktaviána Kinského. „Taffy“, jak mu přátelé říkali, se narodil v roce 1813. Byl to vytáhlý muž s dlouhýma rukama, ježatým knírem, tmavými vlasy a divokýma modrýma očima. Na některé lidi působil nekultivovaně. „To snad není možné, že jsme měli v rodině takové opičáky!“ komentoval to pozdější hrabě Norbert.

Jízda na koni se pro něj rovnala překážkovému dostihu, jedno jestli oficiálnímu, nebo neoficiálnímu. Čím byl nebezpečnější, tím lépe. A nespokojil se s tím, že by podle těchto zásad jezdil jen on sám. Chtěl ke své adrenalinové zálibě přilákat všechny jezdce.

V Pardubicích proto v roce 1836 zavedl parforsní hony, což byla předem připravená štvanice, kdy šlechtická společnost na koních ve volném terénu sledovala vystopovaného nebo předem odchyceného a ze schrány vypuštěného jelena prchajícího před psí smečkou. Cíl? Uštvat ho. O tři roky později stál za vznikem tzv. „Hunter Stakes“ – první steeplechase v Praze. A roku 1842 prosadil spolu s jinými do programu v Pardubicích několik překážkových dostihů.

Elita v sedlech

O čtyři roky později založil vlastní každoroční steeplechase na svažitých lukách v Lučicích poblíž Chlumce nad Cidlinou. Steeplechase je druh koňských dostihů konaný především v Irsku, Velké Británii, Kanadě, USA, Austrálii a Francii. Její trať začínala a končila u věže kostela, z čehož se odvozoval i název. Věž se anglicky řekne „steeple“ a „chase“ znamená honbu či pronásledování. Účastníci museli skákat přes překážky a příkopy a překonávat v krajině rozličné přírodní překážky.

Zanedlouho se do východních Čech sjížděla nejbohatší a nejhonosnější smetánka Evropy včetně několika korunovaných hlav, aby si užila nových Oktaviánových exotických sportů a nevídané pohostinnosti na Karlově Koruně. Ani to však Oktaviánovi nestačilo. A tak ve věku jedenašedesáti let vymyslel extrémnější formu sportovní zábavy…

Začátky

Jednoho chladného dne, ve čtvrtek 5. listopadu 1874, se na start prvního ročníku Velké pardubické postavilo čtrnáct koní s jezdci. Dva už si pád odbyli, protože pořadatelé trvali na překonání zkušebního skoku před startem. Tím se měla prokázat dostatečná trénovanost a způsobilost účastníků. Ovšem ti dva, kteří testem neprošli, nakonec mohli startovat tak jako tak.

Po šesti skocích zbylo jen jedenáct koní. Dva z jedenácti anglických jezdců se zranili tak vážně, že nemohli pokračovat. Úspěšná jezdecká kariéra jednoho z nich, Earla, tím pádem prakticky skončila. Do cíle doběhlo jen šest koní. Dva byli zadrženi pro vyčerpání. Další, Strizzel, si zlomil vaz na relativně nevinném předposledním plotu. Tato neveselá bilance vyvolala odůvodnitelnou kritiku. „Je nepředstavitelné, že se na bezpečnost koní i jezdců klade tak malý důraz,“ stěžoval si jeden novinář. Ale stížnosti nezabránily tomu, aby se dostih – jehož vítězem se stal anglický žokej Sayers s koněm Fantome – celkově považoval za úspěšný. 

Inspirace

Velká pardubická se stala pravidelnou položkou ve sportovním i společenském kalendáři. Obvykle se konala vždy druhou říjnovou neděli. V prvních letech ji ovládli profesionální jezdci, přistěhovalci z ciziny. Dvaadvacet z prvních třiceti vítězů mělo britského jezdce. Avšak davy lidí, kteří se chodili dívat ve stále větších počtech, přijížděly z celého habsburského mocnářství i vzdálenějších krajů. 

Vliv anglické Velké národní nelze přehlédnout. Velká pardubická je srovnatelně dlouhá s tratí v Aintree. Náročné skoky stačí k tomu, aby pouhé dokončení platilo za chvályhodný výkon. Jiné aspekty dostihu najdeme jen v Pardubicích. Trať začíná a končí na závodišti, ale v prvních letech nebyla omezena jen na něj. Zakladatelé trvali na tom, že polovina trati povede přes zoraná pole, a tak značná část odbočovala na okolní zemědělskou půdu.

Trvalo několik let, než se trať a překážky ustálily a začaly se  podobat dnešnímu formátu. Když se dostih běžel poprvé, bylo jich jen dvacet čtyři, ale většina nechvalně známých skoků tu existovala od začátku a zůstává dodnes.

Legendární Taxis

Pověst dostihu rostla spolu s pověstí jeho nejpůsobivější a nejnáročnější překážky. Velký příkop, jak se mu původně říkalo, vyvolával s každou novou obětí další kontroverzi. Nebyl nepřekonatelný, ale kvůli hloubce příkopu, navíc často zaplaveného, mohly mít chyby katastrofální následky. Svažující se proutěná překážka u odskoku byla někdy v polovině 80. let nebo začátkem 90. let 19. století nahrazena velkým živým plotem, který zlepšoval odvodnění, ale jinak celému skoku ještě přidával na obtížnosti.

Přibližně v téže době se vážně diskutovalo o možnosti tento skok úplně odstranit. Shromážděné aristokraty však zviklal názor knížete Egona Thurn-Taxise, který řekl něco ve smyslu: „Pánové, nikdo z nás tu překážku skákat nebude. Proto nevidím důvod, proč bychom ji měli vynechávat a nebo ji komukoli jinému usnadňovat.“ Tento pohled na věc zapůsobil a po smrti knížete v roce 1892 po něm byl skok oficiál­ně pojmenován.

Taxis byl vlastně obrovský příkop, dva metry hluboký a pět metrů široký. Z odskokové strany ho skrýval tuhý živý plot o výšce 1,4 metru a šířce 1,2 metru. Kůň přeskakující přímo musel letět minimálně osm metrů, aby bezpečně dopadl na druhé straně. A ostatní koně účastnící se závodu riziko pádu podstatně zvětšovali. 

Smutná bilance

Pozoruhodné je, že na Taxisu ještě nezemřel žádný žokej. Spousta z nich tu však v uplynulých 145 letech utrpěla těžká zranění. Navíc tu zemřelo dvacet devět koní. Od let, kdy došlo k většině z těchto úmrtí, se doba změnila a Velká pardubická je dnes milosrdnější. Taxis už není stejnou překážkou, jakou býval. Vzdálenější břeh příkopu byl výrazně upraven. Dnes je blíž a o metr mělčí.

Nejeden žokej, co se blížil k Taxisu, měl žaludek stažený strachem. Například anglický amatérský jezdec Chris Collins, který v Pardubicích závodil v roce 1973 a dostih vyhrál, přiznal: „Když jsem Taxis viděl poprvé, myslel jsem si, že ti, co říkají, že se dá přeskočit, si jen dělají legraci.“ A podle českého jezdce Pavla Liebicha, který Pardubickou vyhrál třikrát za sebou v letech 1981 až 1983, „už jenom jméno Taxis leckoho straší“.

TIP: Život v sedle: Koně hrají důležitou roli i v 21. století

Jenže Taxis je jen jedna překážka z mnoha a rozhodně ne jediná, na které potenciálně hrozí smrt. Ani v jednom ročníku do cíle nedoběhli všichni účastníci. V roce 1909 dokonce nedokončil vůbec nikdo a v roce 1920 doběhl do cíle jediný kůň Jonathan, který byl diskvalifikován pro překročení daného časového limitu…