David proti jugoslávskému Goliášovi: Slovinská válka za samostatnost (2)

10.12.2020 - Zdeňka Kohoutková

První zemí, která se od Jugoslávie osamostatnila, bylo malé Slovinsko. Přestože i tam proběhl ozbrojený konflikt, rozsáhlejší boje a genocida se této alpské zemi naštěstí vyhnuly

<p>Slovinské tanky nedaleko italské hranice. </p>

Slovinské tanky nedaleko italské hranice. 


Reklama

Několik měsíců před osamostatněním Slovinska (20. ledna 1991) podepsali tamní ministr obrany Janez Janša a ministr vnitra Igor Bavčar se svými chorvatskými kolegy Martinem ŠpegljemJosipem Boljkovcem dohodu o obraně. Úmluva stanovovala, že obě země si vzájemně pomohou v případě, že jednoho z nich napadne Jugoslávská lidová armáda (JLA). Chorvatsko ale v červnu 1991 nechalo Slovinsko na holičkách a nezastavilo jugoslávské tankové kolony, které se prodíraly přes jeho území směrem k rebelující republice.

Předchozí část: David proti jugoslávskému Goliášovi: Slovinská válka za samostatnost (1)

Předčasná radost

Slovinské shromáždění vyhlásilo ústavní zákon o samostatnosti 25. června 1991. Na hraničních přechodech nahradily jugoslávské vlajky a cedule nové – slovinské – a vznikly nové hraniční přechody s Chorvatskem. Tentýž večer se v Bělehradě sešla Federální výkonná rada, která přijala rozhodnutí o okamžité obraně státních hranic ve Slovinsku, čímž JLA a federální policie dostaly „zelenou“ k ozbrojenému vpádu.

Celostátní slovinské veselí z vyhlášení samostatnosti v noci z 26. na 27. června 1991 překazila zpráva, že jednotky JLA vyrazily z kasáren směrem k hranicím, aby Slovinsko odřízly od světa a zamezily realizaci nezávislosti. Rozkaz k napadení vydal 26. června tehdejší předseda federální vlády Chorvat Ante Marković. Ironií osudu zůstává, že do té doby ve Slovinsku panovalo všeobecné přesvědčení, že je lepší varianta, pokud v čele federální vlády sedí Chorvat nežli Srb. Ante Marković několik dní před slovinským vyhlášením samostatnosti přijel do Lublaně, kde hrozil tamnímu kabinetu, že ponese následky.

Důležitý byl též postoj USA; ty daly přes svého velvyslance v Bělehradě vědět jugoslávské vládě, aby okamžitě vyřešila vnitřní problémy ve federaci, a zároveň vzkázaly Slovinsku, že jeho nezávislost neuznají. A protože Marković se cítil tímto stanoviskem USA značně posílen, útok na svazovou republiku dovolil. Nutno dodat, že Američané později slovinskou samostatnost přijali jako fakt.

Slovinci překvapili svět

Nikdo však nečekal, že by se tak malá země dokázala úspěšně bránit ohromné přesile federální armády a policejních jednotek. I chorvatská vláda byla přesvědčena – stejně jako ostatní – že se JLA se Slovinskem vypořádá velmi rychle. Avšak slovinské síly (Teritoriální obrana a policisté) celý svět překvapily, když se jim podařilo zastavit obrněné kolony, během několika dnů znovu převzít kontrolu nad hraničními přechody a jugoslávská oddíly v kasárnách zahnat do kouta.

Slovinci udávají, že zajali 5 000 federálních vojáků. Takzvaná desetidenní válka o Slovinsko oficiálně začala 27. června 1991 v 1.15, kdy k italským hraničním přechodům začaly směřovat obrněné jednotky JLA. Obrněná vozidla ale narazila na improvizované barikády a spontánní odpor místních obyvatel, kteří samozřejmě nemohli zabránit postupu tanků. Jednoznačně a rozhodně ale reagovali proti agresi a tento postoj se vzápětí stal typickým pro celou zemi. Slovinci se též snažili rozptýlit a rozmělnit tankové klíny JLA do menších skupin a vzápětí na ně útočili vším, co měli po ruce.

Nepředvídatelná situace

Vojenské a policejní jednotky v první fázi směřovaly ke slovinským hranicím a k letišti Brnik. Obyvatelům země se dostalo ubezpečení, že tanky JLA přijely bránit hranice proti vnějšímu nepříteli. Slovinci ale pochopili, že hlavním cílem je obsazení jejich země. Jugoslávci neusilovali jen o odříznutí Slovinska od okolního světa, ale hodlali též vyměnit politické představitele a ustavit loutkovou vládu, jež by se stala prodlouženou rukou Bělehradu. Po zkušenostech z Chorvatska a Kosova JLA také ve Slovinsku aktivovala ozbrojené síly, ale mylně předpokládala, že se Slovinci pokorně vzdají. Proto také formace JLA jednaly bez vhodné logistické podpory.

Konfliktu se trochu posměšně říká desetidenní nebo víkendová válka, což může evokovat myšlenku, že se vlastně příliš nebojovalo. Přesto však toto období bylo skutečnou válkou. Stačilo málo a sen o samostatném Slovinsku se mohl rozplynout, ba co hůř – země mohla být zatažena do vleklých krvavých bojů, jež později probíhaly v jiných částech Jugoslávie. Naštěstí pro Lublaň se jednalo o rychlý konflikt bez větších ztrát na životech. Na straně JLA padlo 45 vojáků, raněných bylo 146, slovinské ozbrojené síly ohlásily celkově 19 mrtvých a 182 raněných, během střetů zahynulo také 13 civilistů. Tvrdé boje se vedly například u Trzinu či Mariboru.

První skutečně samostatný stát

Desetidenní válka skončila Brionskou deklarací, podepsanou 7. července 1991. Tato dohoda však pro Slovinsko představovala dvousečnou zbraň a nebyla mu příliš nakloněna; obsahovala řadu kompromisních ujednání, například o kontrole hranic, o vzájemném odpoutání bojujících stran, o souhlasu s rozmístěním mezinárodních pozorovatelů v konfliktních oblastech, ale především o tříměsíčním moratoriu platnosti osamostatňovacích aktů. Nikdo proto nemohl Slovinsku zaručit, že se situace v budoucnu nebude opakovat, nebo ještě hůře, že se ještě více nezkomplikuje. K tomuto černému scénáři naštěstí nedošlo, Slovinsko oficiálně vyhlásilo samostatnost 8. října 1991.

TIP: Americká blamáž: Sestřelení F-117 Nighthawk nad Bělehradem

I když se Lublaň vyvlékla z Jugoslávie poměrně rychle a bez větších ztrát na životech, rozpad soustátí a válka ovlivnily životy všech. Nesmíme zapomenout, že taktika Josipa Broze Tita byla promíchat národy a etnika celé Jugoslávie. Slovinci chodili sloužit na vojnu do Makedonie či Srbska, Srbové naopak do Chorvatska či Slovinska. Smíšená jugoslávská krev tak koluje v žilách velké části obyvatel bývalé federace – v každé rodině najdeme příslušníka jiné národnosti. Přestože se Slovinci dokázali myšlence velikého Srbska ubránit, s hrůzou pak několik let pozorovali, čemu se s velkou dávkou štěstí vyhnuli; války v okolních zemích se jich právě kvůli výše zmíněným rodinným vazbám silně dotýkaly také. Počet válečných obětí se stane statistikou, každý lidský osud ale píše dějiny národa. 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Replika stroje Fokker Eindecker, kterého se dohodoví piloti až do jara 1916 velmi obávali. (foto: Shutterstock)

Válka

Mezi nejnebezpečnější příměsi zemního plynu patří karcinogenní benzen. Jeho přítomnost vědci zaznamenali v 95 % vzorků. (foto: Unsplash, KWON JUNHOCC0)

Věda

Chcete-li objekty popsané v článku spatřit s jistotou, najděte si k pozorování místo co nejméně zatížené světelným znečištěním. (foto: PixabayCC0)

Vesmír

Dospělý strdimil karmínovoprsý (Aethopyga siparaja) dorůstá velikosti kolem 10 cm. (foto: Shutterstock)

Příroda

Ze 144 sekvenovaných vzorků jich 45 – zhruba třetina – obsahovala žraločí DNA. Nejčastěji identifikovanými druhy byli žralok modrý, žralok hedvábný a žralok bělocípý. (foto: Shutterstock)

Zajímavosti

Podle bulharských matematiků je chování Sluneční soustavy je velice stabilní. Jsou proto přesvědčeni, že náš planetární systém vydrží nejméně 100 tisíc let. (ilustrace: NASACC BY-SA 4.0)

Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907