Dědictví ve slovech: Které z nejstarších příběhů se dochovaly dodnes?

13.05.2021 - Nikol Patíková

Dávno předtím, než se naši předkové naučili psát, sdíleli mezi sebou ústní vyprávění. Nemělo však pobavit, nýbrž předat kulturu kmene a znalosti nutné k přežití. Které z nejstarších příběhů se dochovaly dodnes?

<p>Domorodí obyvatelé Austrálie předávají své poznání z generace na generaci pomocí písní.</p>

Domorodí obyvatelé Austrálie předávají své poznání z generace na generaci pomocí písní.


Reklama

Příběhy provázejí lidstvo po desítky tisíc let, ať už jde o jeskynní malby zachycující úspěšný lov, či o pozdější posezení u ohně a vyprávění legend. Téměř každá kultura měla své narátory, kteří dalším generacím předávali znalosti důležité pro život i poznání dějin. Mezi nimi a posluchači se navíc vytvářelo pouto, jež celou společnost upevňovalo. Tito vypravěči – ale též vypravěčky – zaujímali obvykle výsadní postavení, jelikož představovali nositele vědomostí a propojovali generace. Tradice se tak pomocí prozaických příběhů i veršů či písní přenášely dávno před vznikem písma.

Zpráva o potopě

Nejstarší dosud živé příběhy kolují mezi Austrálci neboli Aboriginály. Jeden z nich se zrodil před sedmi tisíci lety a líčí prudký vzestup moře, které zaplavilo rozsáhlou část australského pobřeží a vytvořilo řetěz ostrovů. Událost si ve své mytologii předávají mnohé místní kmeny: Antropologové shromáždili osmnáct téměř shodných příběhů z různých kultur rozesetých po pobřeží, které jsou přitom od sebe vzdáleny nejen geograficky, ale také jazykově

Jedna z legend začíná slovy: „Na počátku, až tam, kam si dokážeme vzpomenout, naším domovem nebyly ostrovy. Byli jsme částí poloostrova a vcházeli jsme na pevninu bez vsedání do loďky, jak to musíme dělat dnes. Poté přišla Gurnuur, racčí žena, vzala svůj raft a přeťala jím krk, jenž nás pojil se zemí. Z našich domovů tak učinila ostrovy.“ 

TIP: Historie, která se nekonala: Je londýnské kladivo důkazem o potopě světa?

Šlo o závěrečnou fázi procesu, který započal asi před dvaceti tisíci lety. Hladina oceánů tehdy ležela o celých sto dvacet metrů níž než dnes, načež se zvedala v několika dramatických etapách. Když zhruba před sedmi milénii finální záplavy odezněly, někdejší bohatá loviště oplývající hojností klokanů i ptáků emu pokrývala voda a nad ni čnělo jen několik nejvyšších vrcholků – dnešní souostroví Wellesley

Matka všech příběhů

Známe však ještě mnohem starší příběhy. Jeden z nich lze vystopovat až 37 tisíc let do minulosti, kdy se náhle rozevřela země a k nebi vyšlehly plameny a prach. Vyprávění koluje mezi lidmi Gunditjmara, původními obyvateli státu Victoria na jihovýchodě Austrálie. Pojednává o čtyřech stvořitelích, které Velký bůh vyslal utvářet australskou krajinu. Tři se vydali na sever a na východ a jeden, Budj Bim neboli „velká hlava“, zůstal na jihovýchodě. Přijal tam podobu stejnojmenné vybuchující sopky a zformoval i další blízké kopce.

Ovšem to, co antropologové považovali za pouhý mýtus o vzniku světa během tzv. času snění, získalo loni v únoru zcela konkrétní obrysy, když nové analytické metody umožnily exaktně určit okamžik poslední exploze Budj Bimu. Zcela mimochodem se tak podařilo zpřesnit i datování kamenné sekery, která byla v oblasti nalezena pod nánosem sopečného prachu a dokazuje, že byl region v době výbuchu osídlený. Z uvedených poznatků plyne logický závěr, že lidé explozi viděli na vlastní oči a zprávu o ní si po stovky generací předávali ústně. 

Plodná krev

Jak je možné, že právě v okolí sopky se podobné příběhy dochovaly, zatímco jinde vymizely? Jeden z důvodů může spočívat v nesmírné přívětivosti místní krajiny. Spolu s klimatickými změnami a stoupáním oceánské hladiny se kdysi zelená Austrálie měnila v pustinu. Budj Bimova „krev“ v podobě lávy a sopečného popela však dala vzniknout úrodným mokřadům chráněným před nepřízní podnebí, jež svírala zbytek kontinentu. 

Bohatá hejna ptáků i dostatek ryb v mělkých jezerech umožnily původně kočovným Gunditjmarům se v místě usadit a setrvat tam po tisíce let. Jakmile nemuseli migrovat, nebylo ani nutné přizpůsobovat svou mytologii novým výzvám a nevyhnutelně zapomínat staré události

Navigace na nebi

Aboriginálské legendy se však nevěnují pouze vzniku světa – vyprávěly se i coby prostředek k přežití. Aby dokázali domorodci najít jídlo a vodu, orientovali se podle vizuálních pomůcek nejen na zemi, ale také na obloze. Při putování skrz poušť sledovali hvězdy, které je k pramenům směrovaly. A pro snazší zapamatování si „hvězdné mapy“ uchovávali v písních, jež si mohli na cestách zpívat, a vybavit si tak názvy míst i vzdálenosti. Příslušníci klanu dokonce mohli navigovat soukmenovce na místa, kde sami nikdy nebyli. Písně pak předávali dalším generacím a mnohé slouží svému účelu dodnes.

Popsaný navigační nástroj objevili vědci teprve před několika lety a s údivem zjistili, že řada současných dálnic protínajících kontinent následuje právě zmíněné „hvězdné cesty“. Ovšem vysvětlení zní prostě: Moderní autostrády vznikly často na místě prvních prašných cest vytyčených bílými kolonisty, které zase vzešly ze stezek využívaných po staletí původními obyvateli

Afričtí trubadúři

K nositelům příběhů patří také afričtí grioti, a to zejména na západě černého kontinentu. Od 13. století zaujímali post dějepravců, poetů či pěvců a s trochou nadsázky je lze označit za protějšek středověkých evropských trubadúrů nebo truvérů. Mohli setrvávat u dvora některých vládců a zejména v říši Mali se často stávali důvěrníky panovníků nebo vychovateli mladých aristokratů. 

Obecně však byli – a stále jsou – především lokálními postavami. Téměř každá vesnice na západě Afriky mívala vlastního griota, který v roli kronikáře pomáhal nejen udržovat místní tradice, ale především si pamatoval osobní události sousedů a složitá rodinná pouta. Znal data narození, úmrtí i uzavírání sňatků. V Mali, Senegalu či Guineji jsou grioti dodnes zváni na svatební hostiny nebo pohřby, kde vyzdvihují úspěchy a dobré vlastnosti těch, jimž je oslava zasvěcena. Velká vážnost a schopnost vybraného vyjadřování jim pak mnohdy propůjčovaly funkci vyslanců a prostředníků v klanových či kmenových sporech. 

Pěvci z nízké kasty

Griotem se ovšem nemohl stát každý. Pozice se dědila, přičemž ji směli zaujmout jak synové, tak dcery. Adepti však podstupovali tvrdý výcvik trvající několik let, než mohli významný post zastávat. Muzikanti pak své příběhy doprovázeli pomocí čtyř hlavních nástrojů: loutny kory s jednadvaceti strunami, jež zní jako harfa; balafonu, velkého xylofonu vyrobeného z tykví; strunného instrumentu ngoni a samozřejmě vlastního hlasu

Nejpodstatnější složku jejich vzdělání nicméně tvořily mytologické příběhy staré tisíce let. Historicky mladší legendy pak popisují velké činy vládců impéria Mali a datují se zhruba do 13. století. Vyprávění o bozích a zlých čarodějných králích se přitom obvykle nijak nestřetává s moderním náboženským cítěním Západoafričanů. Prvky animistické magie a přírodních kultů se tam totiž často volně prolínají s islámem a křesťanstvím. 

TIP: Překvapivá fakta: Jak vypadal skutečný život lovců mamutů

Navzdory respektu a autoritě, které se grioti po staletí těší, není jejich postavení paradoxně nijak záviděníhodné. V přísně hierarchických společnostech západní Afriky patřili ke kastě, jež se z hlediska práv a majetku nacházela až pod šlechtou, kněžími a vlastníky dobytka. Jejich sousedy na sociálním žebříčku tak tvořili prostí řemeslníci, například kováři či hrnčíři. Na rozdíl od nich však byli grioti pohřbíváni odděleně, často do korun stromů, aby se zabránilo znečištění země. Dnes je sice popsaná diskriminace nezákonná, přesto mají problém uzavírat manželství mimo svoji sociální skupinu.

Večery u ohně

Polly Weissnerová z University of Utah se čtyřicet let věnuje studiu namibijských a botswanských Kungů, kteří dosud žijí jako lovci a sběrači. Antropoložka se mimo jiné zabývá tím, co pro ně znamená večerní posezení u ohně. Podle vědkyně se jejich vyprávění u plamenů dělí na běžné věci – jako denní zážitky, hádky, klevety, požáry, vzpomínky na lovecké výpravy – a na mýty i příběhy. V obvyklém shonu není na podobné povídání čas, což si Kungové vynahrazují právě během společných večerů. Popsané rituály tvoří po tisíce let udržovací a pojicí prvek každého kmene. 

Nejstarší epos

Za nejstarší dochované epické dílo se považuje Epos o Gilgamešovi z 2. tisíciletí př. n. l. V pěti skladbách popisuje cestu sumerského krále Gilgameše za nesmrtelností a na dvanácti tabulkách obsahuje tři tisíce veršů. Původně vzniklo z lidové slovesnosti a nynější podoba je rekonstrukcí několika verzí, dějových i jazykových.

TIP: Poslechněte si sumerský Hymnus číslo 6: Nejstarší známou píseň lidstva

Nejstarší dochovaná píseň světa je stará zhruba 3 400 let a pochází ze Sumeru, konkrétně z města Ugarit. Zápis obsahuje text písně, instrukce pro zpěváka doprovázeného na devítistrunný nástroj připomínající lyru a pokyny k jeho ladění.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Apollo 1: Požár v kabině

kdy: 27. ledna 1967 |  počet obětí: 3 

Mezi zmíněných osmnáct ztracených životů nepočítáme oběti havárie Apolla 1, zničeného během pozemních příprav. Jednalo se o nácvik předstartovních operací, včetně prověrky nouzového opuštění kabiny: 27. ledna 1967 se posádka chystala v lodi usazené na vrcholu Saturnu IB, vztyčeného na rampě. V důsledku závady na kabeláži však ve velitelské kabině vypukl požár a v atmosféře z čistého kyslíku se rychle šířil. Uvnitř uhořeli tři astronauti – Virgil Grissom, Edward White a Roger Chaffee. Pro další lety byly veškeré hořlavé materiály nahrazeny a změnil se systém otevírání vstupního průlezu. (foto: Wikimedia Commons, Kipp Teague 1 + 2, CC0)

Vesmír

Podle majitele Martina pokrývají stěny a strop hospůdky McGuire's Irish Pub bankovky v hodnotě okolo dvou milionů dolarů.

Revue

Sovětská pěchota v útoku. Operace Bagration přinesla Rudé armádě obrovské územní zisky.

Válka

Farmáři i tovaryši žádali vyšší mzdy. Vrchnost však reagovala represí a omezením platů.

Historie
Zajímavosti

Na tento jediný neuron se ve skutečnosti napojuje asi 4 tisíce nervových vláken

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907