Dějiny kosmického hodování: Jak se měnila strava astronautů ve vesmíru

První průkopníci v kosmických lodích to neměli jednoduché. Strava pro Jurije Gagarina (během krátkého letu ji nestihl v beztíži ochutnat) nebyla příliš pestrá. Jednalo se o masovou a čokoládovou pastu, balenou v tubách po 160 gramech. Poprvé ji v srpnu 1961 okusil až druhý kosmonaut světa, German Titov, a šlo o nesmírně důležitý krok. Nikdo totiž nevěděl, zda lidský organismus zvládne potravu v beztíži přijmout a následně ji zpracovat. Někteří odborníci tvrdili, že to vůbec nebude možné: Proto navrhovali, aby kosmonauti startovali do vesmíru sytí a po několik dní letu prostě nejedli. Jejich domněnky se naštěstí nepotvrdily.

Američtí astronauti v programu Mercury kosmickou stravu vyloženě nesnášeli: Podle nich byla bez chuti, špatně se připravovala, jedla i vymačkávala z tub (byly hliníkové a těžší než vlastní obsah), po lodi poletovaly drobky a muži na palubě je pak vdechovali nebo jim padaly do očí. Gordon Cooper si například stěžoval, že nedokáže vstřikovací pistolí vpravit vodu do sáčku s práškovou stravou a že víc než polovinu „vybryndal“. Nakonec veškeré pokusy vzdal a pokračoval v letu hladový.

Lehké, trvanlivé, nechlazené

Kosmická strava je specifická, protože musí splňovat několik základních podmínek. Limituje ji například drahá doprava, proto musejí být kosmické potraviny co nejlehčí a ideálně zaujímat co nejmenší objem. Další podmínku tvoří dlouhá trvanlivost. Suroviny je nutné připravit měsíce před startem a poté se skladují na oběžné dráze. Kosmonauti nemohou žít „z ruky do úst“, a kdyby vinou odkladu startu či havárie nedorazila zásobovací loď, není zkrátka možné kvůli nedostatku jídla nouzově evakuovat stanici za desítky miliard dolarů. Kosmická strava proto musí vydržet nejméně rok, a to při pokojové teplotě.

Technicky sice nic nebrání využití chlazených či mražených potravin, ale skladování za běžných podmínek je mnohem praktičtější. Pokud by totiž došlo k výpadku elektrické energie nebo jiné poruše, mohly by se zásoby zkazit. Historickou lekci máme: Když v květnu 1973 odstartovala stanice Skylab, odtrhl se při vzletu jeden z panelů slunečních baterií. Základně pak chyběla energie, takže se část vybavení musela vypnout. A tehdy se rozhořel velký spor, zda neodpojit i mrazáky, jež byly na energii velmi náročné. Jídlo uložené uvnitř sice představovalo asi jen 15 % celkových zásob, ale stejně by jeho znehodnocení značně omezilo provoz stanice. Mrazáky nakonec zůstaly v chodu, nicméně ponaučení do budoucna přetrvalo.

Čas kosmonautů je kromě toho vzácný, proto musí být příprava jídla rychlá. Jelikož dost dobře nelze žít půl roku ze studené kuchyně, je ideální variantou dehydrovaná směs v hermeticky uzavřeném obalu, do něhož se vstříkne voda o určité teplotě. Následně se jídlo nechá odstát a po chvíli se může konzumovat. Na ISS trvá příprava stravy zhruba pět minut (což je slušný výkon, uvážíme-li, že každý z šesti členů posádky může mít odlišné „menu“), poté se vše nechá odležet – a za půl hodiny se mohou astronauti pustit do hodování.

Tisíc a jedna chuť

Strava ve vesmíru musí být také co nejpestřejší. S Gagarinovým výběrem ze dvou tub by jistě dnešní dlouhodobé posádky nevydržely. Dřív se jídelníček na stanicích Saljut a Mir sestavoval v týdenním cyklu, takže například každé pondělí zahrnoval totéž – což se však ukázalo jako velmi krátký interval, a některých pokrmů tak měli brzy kosmonauti doslova „plné zuby“. Proto často sáhli do zásob další posádky a některé dny jí „vyjedli“.

Dnes má zmíněný cyklus 10–14 dní a kvůli pestrosti se v polovině mise (po třech měsících) kompletně obměňuje. Kosmická jídla navíc plně respektují osobní preference členů posádky. Před letem do vesmíru musí každý astronaut absolvovat ochutnávku 200–300 vzorků a své dojmy pak zaznamenat do dotazníků. Na jejich základě poté tým dietologů sestaví vyváženou a chutnou stravu, jež následně na každého jednotlivce na oběžné dráze čeká.

Taková je alespoň teorie – praxe však bývá jiná. V kosmu se totiž člověku chutě zásadním způsobem mění, takže na oblíbená jídla najednou nemusí mít ani pomyšlení a naopak zatouží po něčem, co by dřív vůbec nepozřel. Mezi kosmonauty na ISS tak probíhá čilý „výměnný obchod“. Specialisté na Zemi z toho nadšení nejsou, ale nemají mnoho možností, jak zasáhnout. Navzdory „vyvážené stravě“ se proto často stává, že některý z astronautů při misi pár kilogramů ztratí, nebo naopak přibere.

Soba raději ne

Strava pro kosmonauty musí být také mimořádně kvalitní. Například z 30 kilogramů masa určeného ke zpracování směřuje plná třetina na nejrůznější testy. Není zkrátka možné si dovolit zdravotní problémy na oběžné dráze jen kvůli zkaženým potravinám. Ostatně, ve srovnání s již zmíněnou cenou za dopravu nákladu jsou částky vynaložené na kvalitní jídlo zcela zanedbatelné. Kosmické menu by mělo být rovněž chutné: Na astronauty samozřejmě nečekají žádné kulinářské hody, ale obecně se jídlo považuje za významný prvek ovlivňující psychickou pohodu. A zjednodušeně řečeno – čím spokojenější posádka, tím lepší pracovní výkon.

Zvlášť v počátcích éry pilotovaných misí platila slova jistého kosmonauta, že „ať je na tom balíčku napsáno cokoliv, chutná to vždycky jako seno“. Před prvními lety v lodích Sojuz a na stanice Saljut dostávali Sověti vesmírnou stravu domů, aby si na ni zvykali. Obsah balení je však příliš nelákal, a někteří z nich tak prý kosmické jídlo poprvé ochutnali až na oběžné dráze.

Opomenout bychom neměli ani faktor kulturní identity. V době mezinárodních posádek se kosmonauti nespoléhají pouze na stravu z Ruska či USA – jednotlivé světové agentury se snaží zpestřit vesmírný jídelníček národními pokrmy. Když letěla v roce 2008 do kosmu Jihokorejka I So-jon, vydaly výzkumné ústavy v její zemi přes milion dolarů na „kosmické“ verze místních jídel.

Ostatně, už téměř před čtyřiceti lety propašoval jeden z členů posádky do lodi Sojuz plechovku piva – také jako součást kulturní identity. Nizozemský kosmonaut Wubbo Ockels si zase v roce 1985 vzal na palubu raketoplánu kus goudy. Nenašel však pro uložení sýra žádné vhodné místo, a tak ho zavěsil do přechodového tunelu mezi kabinu vesmírného letounu a laboratoř Spacelab v jeho nákladovém prostoru. Záhy ovšem zjistil, že si kolegové udělali z jeho pochutiny „samoobsluhu“…

Někdy však nastane s „kulturní identitou“ nečekaný problém. Švéd Christer Fuglesang si chtěl vzít do raketoplánu jako národní pokrm sušené sobí maso, nicméně NASA to nedovolila. Blížily se Vánoce a americkým dětem by se prý vůbec nemuselo líbit, kdyby se v médiích objevila zpráva, že astronauti ve vesmíru spořádali tradiční symbol spojovaný s doručováním vánočních dárků… Fuglesang se tak musel spokojit s náhradní variantou – se sušeným losem.

Citrusy pro Měsíc

O kritizované stravě pro posádky lodí Mercury jsme se již zmínili. Při programu Gemini se však Američané poučili, připravili potraviny pestřejší a víc je uzpůsobili kosmickému prostředí: Kupříkladu drobivá jídla „zpevnila“ želatina. Při letech Apolla byla strava ještě bohatší, přesto si na ni astronauti stěžovali. Když se například John Young z Apolla 16 domníval, že se jeho slova na Zemi nepřenášejí, pronesl dnes již proslulý monolog: „Tolik citrusů jsem neměl snad posledních dvacet let! A ještě jednou dvanáct takových zas*** dní, a do smrti se jich nedotknu.“ Načež pokračoval: „Rád si občas dám citrusy, to jo. Ale vážně nechci být pohřbený v pomerančovníkovém háji.“

Na stanici Skylab se nacházela malá „kuchyňka“ pro přípravu a konzumaci jídel, a dokonce i stůl a speciální sedačky (ve stavu beztíže byly zbytečné, šlo spíš o pocit astronautů). Pokrmy si členové posádky připravovali tak, že vstřikovali horkou vodu do igelitových obalů, ale také si ohřívali zmražené tuby. Jedli pak příborem z plastových tácků, které však měly celou řadu magnetů a suchých zipů.

Poté přišla doba raketoplánů a s ní i relativně velká volnost. Mise byly krátké, takže se vždy naložily jen „přibližné“ zásoby jídla a každý si dopřál, na co měl chuť. Posádky obecně hodně šetřily, protože věděly, že pokud budou mít dostatečné rezervy, let se o den či dva prodlouží. A v takto získaném čase pak zpravidla nastoupil také volnější program.

Ruské versus americké

Počátkem 90. let zažívala kdysi hrdá sovětská kosmonautika černá léta. SSSR se rozpadl a s ním i celá dodavatelská struktura pro kosmický sektor. Mléčné výrobky pro vesmírné stanice dřív dodávalo Estonsko, zeleninu zas Moldavsko. Kosmonauti na tu dobu nevzpomínají rádi, protože kvalita i pestrost stravy výrazně poklesly. V osobních balíčcích tak příbuzní posádkám posílali na přilepšenou třeba sklenici okurek či medu.

Na rozdíl od americké volnosti měli Rusové na svých stanicích vždy mnohem přísnější pravidla. Když pak začaly společné lety, docházelo k třenicím a konfliktům i kolem potravin. Rusové americké jídlo na Miru nechtěli, protože jej nepovažovali za dostatečně kvalitní. Argumentovali tím, že specialisté NASA nemají zkušenosti s dlouhodobými lety a že je jejich strava pro Rusy nevhodná a nevyvážená – ačkoliv se tak možná jen snažili přinutit Američany k nákupu ruských potravin…

Problémy pokračovaly i na oběžné dráze, protože astronauti NASA, zvyklí na volný režim z raketoplánů, obrazně řečeno „neuměli jíst“. Andrew Thomas například přes naléhání velitele stanice Talgata Musabajeva odmítal mléčné výrobky, které jsou přitom kvůli odvápňování kostí v beztíži nesmírně důležité. V polovině letu však Thomas změnil názor a ochutnal ruský tvaroh: Následně snědl svůj příděl, příděly ostatních členů mise – a nakonec zlikvidoval i zásoby pro nadcházející posádku.

TIP: Jak přežijeme v kosmu: Na co se musí připravit budoucí vesmírní cestovatelé?

Zatímco Rusové dnes vyvíjejí pro kosmonauty zvláštní stravu, Američané se snaží maximálně vy­užívat běžné potraviny, pouze speciálně upravené. Rusové tradičně balí jídlo do plechových obalů, Američané do plastu. V obou táborech se však najdou výjimky potvrzující pravidlo. A přestože v oblasti kosmické stravy neexistují obecné standardy, platí nepsaná dohoda, že ruské jídlo musí být kompatibilní s americkým kuchyňským vybavením a naopak.