Dinosauří olympiáda: Kdo byli nejrychlejší sprinteři z říše dinosaurů?

08.06.2021 - Vladimír Socha

První černobílé filmy zpodobňovaly dinosaury coby těžkopádná monstra. Nejnovější hollywoodské trháky je zas pomocí počítačových triků představují jako lehkonohé sprintery. Kde leží pravda?

<p>Nejrychlejší z dinosaurů byli predátoři a předstihli by i legendárního sprintera Usaina Bolta. Naopak velcí obrnění dinosauři patřili k loudalům. </p>

Nejrychlejší z dinosaurů byli predátoři a předstihli by i legendárního sprintera Usaina Bolta. Naopak velcí obrnění dinosauři patřili k loudalům. 


Reklama

Je možné zjistit, které druhy dinosaurů se před miliony let pohybovaly svižně, které pomaleji a které patřily mezi vyložené loudaly? Jelikož nemůžeme pozorovat živé druhohorní dinosaury svištící po dnešních loukách, musíme se spolehnout na vědecké metody, jež nám umožňují rychlost vyhynulých zvířat do určité míry odhadnout: Lze ji odvodit například z kosterní anatomie, která ukazuje, jak dlouhé a silné měl tvor nohy, a v kombinaci s celkovou stavbou těla i hmotností odhadnout jeho pohybové schopnosti

Ideální je, máme-li možnost alespoň přibližného porovnání s dnešními zvířaty – například pštrosy, slony či nosorožci. V současnosti už vědci pro daný výzkum využívají také vyspělé technologie a přicházejí se stále dokonalejšími virtuálními modely dinosaurů. Ty dokážou určit, jak se mohli dávní živočichové pohybovat, jaké problémy museli překonávat nebo jakou maximální hmotnost ještě jejich nohy unesly.

Kosti a matematika

Počítačové modely ovšem rychlost pohybu vyhynulých plazů určují nepřímými metodami, v zásadě jen odhadem a modelováním. Mnohem lepší je, pokud ji můžeme odvodit třeba pomocí nalezených stop, nebo i celých jejich sérií. V roce 1976 vymyslel britský přírodovědec Robert McNeill Alexander matematický vzoreček pro výpočet rychlosti živočichů na základě velikosti a vzdálenosti jejich stop. Stačilo dopočítat přibližnou výšku hřbetu a délku nohou tvora, a poměrně přesná kalkulace byla k dispozici. 

Poprvé v historii vědy to umožnilo skutečně určit reálnou rychlost pohybu dávno vyhynulých dinosaurů. A jak zněly výsledky? Sám autor rovnice publikoval v roce 1982 práci, v níž zmíněným živočichům přisuzoval velké rozpětí rychlostí, a odboural tak představu jakýchsi univerzálně pomalých golemů. 

Nejrychlejší mláďata

Novější výzkumy obecně udávají, že dinosauři uměli běhat skutečně rychle, ačkoliv se to netýká zástupců všech jejich skupin. Mezi nejpomalejší patřili obří sauropodi a těžce „obrnění“ tyreofoři – stegosauři a ankylosauři – kteří zřejmě kráčeli maximální rychlostí 5–8 km/h, což odpovídá naší svižné chůzi. Většina však nejspíš mohla alespoň krátce sprintovat zhruba stejně jako netrénovaný člověk, tedy do 25 km/h. A někteří velcí draví dinosauři, včetně proslulého tyranosaura, snad dokázali vyvinout rychlost i přes 30 km/h. 

Mezi nejrychlejší patřila nepochybně mláďata některých velkých druhů, dále rychlonozí býložravci a zejména lehce stavění teropodi, například ornitomimidi. U těchto dinosaurů podobných pštrosům lze usuzovat na běh o rychlosti přes 50 km/h, ačkoliv existují ještě o 30 km/h vyšší odhady. Podobný „gepardí“ sprint však zůstává velmi nepravděpodobný. 

Dinosauří olympiáda

Jakou hodnotu má tedy pomyslný rychlostní rekord, zjištěný přímo z fosilních otisků? Dosud jej držel středně velký dravý dinosaurus: Série zkamenělých stop z Texasu umožnila v roce 1981 vypočítat jeho rychlost na 42,8 km/h, což odpovídá profesionálním sprinterům, kteří zaběhnou stometrovou trať pod deset sekund. A jelikož se tvor před více než 100 miliony lety pohyboval v kluzkém bahnitém terénu, nešlo vůbec o špatný výkon. 

Přesto byl nově překonán, a to hned několikrát. Letos v lednu popsali vědci další nálezy stop, tentokrát z Utahu, a jejich stáří určili téměř na 200 milionů let. Otisky opět patřily menším dravým dinosaurům, kteří se v lokalitě proháněli bahnitým terénem jakéhosi břehu jezera či mohutné řeky. Je možné, že šlo o predátory lovící menší a štíhlé obratlovce. Zřejmě nedokázali útočit na „obrněné“ nebo větší dinosaury, proto se orientovali na běhající lehkonohou kořist. Podle minimálně dvou sérií objevených stop byli rychlejší než jejich texaský protějšek – výpočty ukazují na rekordních 49,3 km/h, což překonává i ty nejlepší atlety. Legendární Jamajčan Usain Bolt dosáhl v roce 2009 při stometrovém sprintu 44,7 km/h. Zmíněným jurským teropodům by tedy žádný člověk neutekl.

Procházka zapsaná v kameni

Objevy sérií otisků velkých dravých dinosaurů dokládají, že se dokázali po dlouhou dobu pohybovat relativně vysokou rychlostí asi 8–13 km/h. I při klidné chůzi, která je nejspíš nijak nevysilovala, tudíž vyvíjeli tempo odpovídající pomalejšímu lidskému běhu. Například tyranosauří dorostenec, jenž před 66 miliony let kráčel dnešním Wyomingem, urazil bez většího vypětí mnoho desítek kilometrů za den. V případě potřeby pak zřejmě dokázal na kratší čas zrychlit na víc než 40 km/h, a doběhnout tak většinu dinosaurů i jiných živočichů v okolí. 

Tyranosauři ani další obří teropodi tudíž kořist nehonili při velkých rychlostech, spíš ji „uchodili“ k úplnému vyčerpání a následně ji snáz skolili. Objevila se dokonce zajímavá hypotéza, že například u tyranosaurů mohlo při lovu docházet k výraznému rozdělení rolí: Zatímco mladí rychlí jedinci o hmotnosti několika metráků pronásledovali a naháněli i hbitější oběti, robustní a mnohem silnější dospělí, kteří se nepohybovali tak svižně, mohli uštvané kusy snadno udolat. Ve skutečnosti však daná myšlenka nemá pevnou oporu ve fosilních objevech. Paleontologové sice nalezli zkamenělé pozůstatky více jedinců pohromadě, určitě to ovšem neznamená, že tito vrcholoví predátoři při útoku aktivně spolupracovali a koordinovali jej.

Pravda o Jurském parku

Celých 50 let od svého objevu byl za smečkového lovce považován také menší teropod Deinonychus antirrhopus, jehož fosilie se podařilo odkrýt v Montaně roku 1964. Fosilní stopy podobných skupinových predátorů dokládají, že i při klidné chůzi dosahovali poměrně vysokého tempa kolem 10 km/h. Nevíme s jistotou, jak rychle tito opeření zabijáci s ohromnými srpovitými drápy běhali. Nejméně jeden objev dvojice fosilních stop z Polska však ukazuje, že snad mohli krajinou uhánět rychlostí až 50 km/h

Mnohem víc nejasností panuje okolo jejich předpokládaného způsobu lovu. Co vypadá tak efektně na filmovém plátně, zůstává totiž silně nejisté a lovení ve smečce, jež později zpopularizoval legendární Jurský park, se u deinonychů podařilo stanovit pouze na základě nepřímých dokladů: U fosilie tunu vážícího býložravého dinosaura rodu Tenontosaurus byly objeveny početné zkamenělé zuby deinonychů, což paleontology přivedlo k názoru, že zmínění tvorové v dané lokalitě společně skolili a pojídali kořist. Ve skutečnosti však mohlo jít o náhodné společné hodování jedinců, kteří se podobně jako dnešní varani komodští podílejí na lovu zcela nezávisle jeden na druhém. Oběť jednoduše postupně strhnou a následně se dokážou do krve poprat, nebo i navzájem zabít v boji o nejvydatnější sousta.

Pomalí obři

Ačkoliv přesné údaje o dosahované rychlosti u dinosaurů zjistit nemůžeme, fosilní důkazy potvrzují, že většina z nich patřila mezi poměrně hbité a aktivní tvory. Dokonce i masivní a na pohled neohrabaní obrnění dinosauři zřejmě dokázali kráčet rychlostí 8 km/h, takže bychom jim v mírném poklusu sotva stačili. Podobně se nejspíš pohybovali obří sauropodi, jako bezmála stotunový argentinosaurus. Většina dalších dinosaurů, dravých i býložravých, nejspíš uměla zrychlit na 20–30 km/h a nejméně v několika případech bychom se ve druhohorách setkali se skutečnými sprintery, překonávajícími 50 km/h. 

TIP: Skutečná cesta do pravěku: Kteří dinosauři žili na našem území?

Zmínění tvorové byli přitom přesně tak rychlí, jak potřebovali. Gigantičtí sauropodi a obrnění dinosauři nemuseli běhat, protože se dokázali účinně bránit. Naopak křehcí „pštrosí“ dinosauři museli být velmi svižní, aby se útěkem vyhnuli nebezpečí. Na to však samozřejmě reagovali menší draví teropodi, jimž dal vývoj dlouhé a silné nohy i výkonný systém dýchání se vzdušnými vaky v dutinách kostí. Několikatunoví dravci tak rychlí nebyli, ale ani být nemuseli – vždy totiž měli v dosahu ještě pomalejší kořist. 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Apollo 1: Požár v kabině

kdy: 27. ledna 1967 |  počet obětí: 3 

Mezi zmíněných osmnáct ztracených životů nepočítáme oběti havárie Apolla 1, zničeného během pozemních příprav. Jednalo se o nácvik předstartovních operací, včetně prověrky nouzového opuštění kabiny: 27. ledna 1967 se posádka chystala v lodi usazené na vrcholu Saturnu IB, vztyčeného na rampě. V důsledku závady na kabeláži však ve velitelské kabině vypukl požár a v atmosféře z čistého kyslíku se rychle šířil. Uvnitř uhořeli tři astronauti – Virgil Grissom, Edward White a Roger Chaffee. Pro další lety byly veškeré hořlavé materiály nahrazeny a změnil se systém otevírání vstupního průlezu. (foto: Wikimedia Commons, Kipp Teague 1 + 2, CC0)

Vesmír

Podle majitele Martina pokrývají stěny a strop hospůdky McGuire's Irish Pub bankovky v hodnotě okolo dvou milionů dolarů.

Revue

Sovětská pěchota v útoku. Operace Bagration přinesla Rudé armádě obrovské územní zisky.

Válka

Farmáři i tovaryši žádali vyšší mzdy. Vrchnost však reagovala represí a omezením platů.

Historie
Zajímavosti

Na tento jediný neuron se ve skutečnosti napojuje asi 4 tisíce nervových vláken

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907